Ze současné diskuse o uprchlictví se vytrácí chápání uprchlíků jako lidských bytostí nadaných nezadatelnými právy. Užíváme ekonomickou a bezpečnostní retoriku, která nás chrání před nutností vyrovnat se s vlastním svědomím. Sami se tak stáváme tím, za co často považujeme uprchlíky — bestiemi.

Je to jeden z paradoxů dnešního světa. Státy postupně ztrácejí svoji svrchovanost a stávají se do velké míry pouze služebníky globálních ekonomických procesů. Zároveň ale zůstávají plně odpovědnými za dodržování pořádku a bezpečnosti na svém území. Tomu pak odpovídají i očekávání, která do států v době vypjatého individualismu vkládají sami občané.