Ze současné diskuse o uprchlictví se vytrácí chápání uprchlíků jako lidských bytostí nadaných nezadatelnými právy. Užíváme ekonomickou a bezpečnostní retoriku, která nás chrání před nutností vyrovnat se s vlastním svědomím. Sami se tak stáváme tím, za co často považujeme uprchlíky — bestiemi.

Je to jeden z paradoxů dnešního světa. Státy postupně ztrácejí svoji svrchovanost a stávají se do velké míry pouze služebníky globálních ekonomických procesů. Zároveň ale zůstávají plně odpovědnými za dodržování pořádku a bezpečnosti na svém území. Tomu pak odpovídají i očekávání, která do států v době vypjatého individualismu vkládají sami občané.

Slovník i programové priority politiků se rychle přizpůsobují. Uprchlictví se stává „problémem, který je třeba řešit“, často dokonce „rizikem, které je nezbytné eliminovat“. Práva a potřeby samotných uprchlíků se stávají v nejlepším případě jedním z mnoha argumentů, který je třeba uvážit, daleko častěji ale jen „blábolením multikulturních fanatiků.“ Zdá se, jako by tváří v tvář tragédiím ve Středozemním moři nebylo jiného východiska než dalšího budování „pevnosti zvané Evropa“. Dehumanizace diskuze o uprchlictví pak vede k legitimizaci i natolik extrémních názorů, jako že by se lodě s migranty ve Středozemním moři měly torpédovat.

Se vší naléhavostí se zde zhmotňuje varování Hannah Arendtové před nebezpečím „nahého lidství“ oproštěného od privilegií, které s sebou nese občanství toho kterého státu nebo ten „správný“ původ: „Lidská práva, která měla být nezadatelná, se ukázala být nevymahatelnými… kdekoli tam, kde lidé nebyli občany žádného svrchovaného státu.“

Tato teze v dnešním světě neplatí pouze pro těch přibližně dvanáct milionů osob, které nejsou nositeli žádného občanství. Obdobně dopadá i na ty desítky milionů lidí, kteří jsou občany států zhroucených, otevřeně represivních, nebo zmítaných občanskými válkami. Jejich občanství nemá mimo jejich zemi původu žádnou váhu, nenese s sebou garanci ochrany a pomoci na „cizím“ území. Zapomínáme, že jsou to lidé a že jako takoví jsou nám slovy české Listiny základních práv a svobod „rovní v důstojnosti i právech“.

Volání po demolici mezinárodního uprchlického práva, které má kořeny v poválečné Evropě, není ve skutečnosti ničím jiným, než sofistikovanou snahou rezignovat na naši vlastní humanitu. Přesto se nezdá, že by dnes vůči opevňování evropských hranic či chybějící solidaritě s uprchlíky existovala silná opozice. Nahé lidství uprchlíků se tak stává skutečností.

„Těžko si přesdstavit více nebezpečný přístup, neboť žijeme ve světě, ve kterém lidské bytosti jako takové už nějakou dobu neexistují, a protože společnost objevila diskriminaci jako silnou zbraň, kterou je možno zabíjet bez krveprolití,“ píše Arendtová. Nutno dodat, že v případě tragédií ve Středozemním moři jde naopak o krveprolití v Evropě dlouho nepoznaných rozměrů.

Společně sdílené lidství je proto nezbytné v debatě o uprchlictví dnes a denně uplatňovat jako kategorický imperativ, v jehož světle blednou vešekeré dílčí ekonomické či bezpečnostní aspekty. Stará pravda praví, že nejvíce si vážíme těch práv, které jsme si vybojovali. Bojem za práva těch, kteří sami ve skutečnosti žádná nemají, můžeme dosáhnout něčeho ještě důležitějšího. Totiž znovuobjevení našeho vlastního lidství.