Za zdmi pevnosti Evropa

Hlavní linie veřejného dialogu na téma migrantů trpí zásadními nedostatky. V jejich důsledku sklouzává česká debata do propasti nenávisti a xenofobie. Mění se náboj slova „uprchlík“: místo soucitu vyvolává strach.

Pavl_kov_

Lenka Šafránková-Pavlíčková

22.06.2015 08:00


Spoluautor: Petr Bittner

Související

Narůstající vlna uprchlíků má ve vztahu k České republice několik významných rovin. Jedna z nich je ve veřejné debatě dosud málo akcentovaná: posilují u nás proti-imigrantské iniciativy, přestože k nám skoro nikdo migrovat nechce. Pravda toho vtipu má jméno „xenofobie“.

Do půlmiliardové Evropy dorazilo za první polovinu letošního roku 180 tisíc migrantů (to je polovina migrantů z loňského roku), bavíme se o 0,2 % populačního nárůstu. Pokud by o sobě chtěl nejbohatší kontinent tvrdit, že to nezvládne, pak má víc problémů sám se sebou než s uprchlíky.

Přestože dramata v těchto dnech prožívají uprchlíci, z českých komůrek relativního pohodlí zní hněv a strach. České hospůdky, domácnosti i média snesou stále radikálnější průpovídky…

Kvóty
„Kvóty jsou nesmyslné. Nikdo by neměl suverénním státům přikazovat, kolik a jaké uprchlíky přijmout.“

Kvóty rozhodně význam mají. Jak se už mnohokrát v historii ukázalo, Česká republika má zkušenost i kapacity na přijímání minimálně tří tisíc žadatelů o azyl ročně (viz uprchlické vlny při balkánských válkách). Ještě před vstupem do Schengenu u nás ročně žádaly o azyl tisíce osob (v roce 2001 to bylo skoro 19 tisíc žádostí).

Kvóty problém nevyřeší, ale jsou důležitým prvním krokem. Politici se rádi ohánějí argumenty, že pokud chceme vidět, jak bude vypadat EU, až začneme přijímat více žadatelů o azyl, máme se podívat do Itálie či Řecka. Tyto státy ale nejsou ani tak obětí uprchlíků, jako spíše nevole evropských zemí (jako je i Česká republika), které žijí „pod ochranou nárazníkových zón“ těchto zemí.

Dublinská úmluva totiž vede k vracení všech žadatelů o azyl do zemí, do kterých prvně vkročili na půdu EU. Rádi z členství v EU čerpáme dotace a další výhody, ale odmítáme sdílet zodpovědnost. Jsme jako děti.

Pohlaví
„Nezlobte se na mě, ale já na těch lodích nevidím ty zubožené rodiny, ani hladovějící matky s dětmi, ale statné mladíky ve značkovém oblečení, kteří jedou za lepším. Jsou to jen „ekonomičtí migranti“.

Nestačí klást fakta, je třeba hledat jejich příčiny. Tři čtvrtiny žadatelů o azyl v EU, a dokonce až neuvěřitelných 86 % z celkového počtu nezletilých bez doprovodu jsou skutečně muži.

Je tomu tak proto, že migrace je velmi drahá záležitost a celá rodina si ji zkrátka nemůže dovolit. Rodina se často musí skládat na to, aby ten nejsilnější, který má největší pravděpodobnost cestu zvládnout, dosáhl hranic Evropy, a ustavil tam nový prostor pro život.

Do nového stabilního prostředí může imigrant rodinu přivést v rámci tzv. slučování rodin. Na toto legální řešení dosáhne jen nejbližší rodina, tedy manželka a nezletilé děti. Druhou možností, která se úspěšnému migrantovi nabízí, je podporovat svou rodinu na dálku formou tzv. „remitencí“: jde o transfer peněz nebo zboží od migrantů, kteří pobývají v zahraničí, zpět do země původu.

Tady se však bavíme jen o těch, jejichž rodina může žít v bezpečí v zemi původu, nikoli o lidech, kteří mají právo na mezinárodní ochranu. Případně se tato možnost může vztahovat na ty, kteří mají širší rodinu v jiné zemi třetího světa, kde je v relativním bezpečí – jde třeba o miliony uprchlíků ze Sýrie, žijících v sousedních zemích jako je Jordánsko nebo Turecko…

Remitence jsou velmi zajímavé téma, které souzní s voláním mnoha politiků po řešení situací migrantů „z ekonomických důvodů v zemích původu. Objem remitencí posílaných migranty do zemí tzv. „třetího světa“ dlouhodobě výrazně převyšuje objem rozvojové pomoci (zároveň jde o mnohem stabilnější zdroj).

V roce 2014 činila celková výše rozvojové pomoci dle údajů Světové banky 135,2 miliardy dolarů. Objem remitencí odhadla tatáž instituce na těžko uvěřitelných 436 miliard. Už od roku 2000 Světová banka otevřeně hovoří o mezinárodní migraci jako o „nástroji pro rozvoj prostřednictvím remitencí a investicí do lidského kapitálu u navrátivších se migrantů“.

Kolik z celkové částky věnované na rozvojovou pomoc skutečně dorazí do rozvojových zemí, je navíc velmi těžké odhadnout. Organizace Action Aid nicméně v roce 2011 odhadla, že se jedná maximálně o polovinu z celkové částky.

Náboženství
„Měli bychom přednostně přijímat migranty křesťanského vyznání. Svým kulturním zázemím jsou nám blíž a lépe se v naší společnosti integrují.“

Snahu TOP 09 nabídnout v otázce přijímání uprchlíků „kompromisní řešení“ můžeme číst jako „kompromis“ s fašismem. Výsledkem toho kompromisu je situace, kdy strana, která dokázala v prezidentských volbách zmobilizovat většinu městských liberálů, navrhuje náboženské kritérium pro selekci přijímaných uprchlíků.

Liberální volič TOPky v jedné z nejsekulárnějších a nejateističtějších zemí na světě se musí stydět, s jakou bohorovností česká pravice ignoruje liberální prioritu svobody a rovnosti náboženského vyznání.

Apologeti selekce by museli vysvětlit, proč pro nás znamená islám větší ohrožení než křesťanství. A v tu chvíli by byli nuceni naskočit na hnědý člun s lidmi, jako je Martin Konvička: je s podivem, že větší pohoršení vyvolává stržení plakátu zahraničním studentem medicíny než Konvičkovo schvalování omezování svobod zamíchané do mystického guláše provokace, urážek a nenávisti.

Neodmítáme veškerou selekci. Musíme třeba rozlišovat, kdo potřebuje mezinárodní ochranu a kdo ne. I takové kritérium se však v České republice posuzuje s neadekvátní přísností. Krátkozraké opevňování hranic navíc bude i do budoucna stát obrovské prostředky.

Mělká úvaha volby mezi náboženstvími stojí na duální představě „my“ versus „oni“. Do křesťanů si promítáme naše pozitivní aspekty, do muslimů negativní. Jakoby křesťanství mělo zaručit nějaký vyšší stupeň čitelnosti nebo snad záruku bezpečí a integrace…

Kouzelné slůvko „integrace“ odkazuje všehovšudy jen k jakési „žádoucí stejnosti“. Stejně se nakonec ukáže, že pokud se tu člověk nenarodí, nebude nikdy „jedním z nás“. Pro xenofobní optiku je to nepřekročitelný horizont.

Náboženské kádrování je politicky korektní institucionalizací strachu.

Česká republika se otázce imigrantů v takovéto míře dosud vyhýbala. Jelikož nešlo o veřejné téma, politici se tím nemuseli zabývat. Proto té problematice vůbec nerozumí a místo racionálních postojů hystericky šíří nepravdy. Přiživují nenávist ze samého strachu, aby jim náhodou neutekla nahnědlá vlna populismu.

Veřejnost ani politici jako by nevěděli, že na našem území už tisíce azylantů žijí, a že to pro společenskou integritu nepředstavuje zásadní problém.

Tápe i většina novinářů, kteří při stejné honbě za popularitou přebírají nepravdivé informace a zprávy ze zahraničních bulvárů. V rozporu s poplašnými a novinářsky zfušovanými články Jaroslava Plesla v MF Dnes hlásila v roce 2014 evropská agentura Frontex 278 tisíc ilegálních překročení hranice. To je zhruba polovina z celkového počtu žádostí o azyl v EU za tento rok.

Denně se setkáváme s bezskrupulózní manipulací s fakty – neověřené informace o uprchlících se šíří společně s fotografiemi, které ve skutečnosti s danou událostí nemají žádnou souvislost: zaručené zprávy o tom, jak uprchlíci demolují celé ulice a čtvrti evropských měst často doprovázejí několik let staré fotky z nepokojů ve vyloučených lokalitách.

Jakého vyznání jsou uprchlíci na obrázku? Náboženské kádrování je ve skutečnosti akorát politicky korektní institucionalizací strachu. Foto peacechild.org

Hranice
„Evropa se stává nebezpečnou, měli bychom neprodleně utěsnit hranice. Jakoupak solidaritu – většina z nich jsou ekonomičtí uprchlíci!“

Podle takové úvahy musíme pro naše bezpečí obětovat bezpečí druhých, migrantů, těch mimo Evropu. Za touto logikou se skrývá předpoklad, že pokud bychom svoje bezpečí nebránili, vypukla by anarchie a rozklad.

Abychom byli takové rétoriky schopní, musíme nejprve „ty druhé“ dehumanizovat. Musíme o nich mluvit jako o necivilizovaných zvířatech, která nás zničí, pokud si je pustíme za plot.

Výsledkem takového přemýšlení je ohrožení na obou stranách – bezpečí neexistuje ani pro migranty, ani pro obyvatele Evropy. Bez ohledu na to, do jaké míry je nebezpečí reálné či nikoli, strach a panika se šíří.

Velikým strašákem je takzvaná „ilegální migrace“, nebo „falešní uprchlíci“. Předpokládá se, že jde o převlečené „ekonomické uprchlíky“. Ekonomický uprchlík je dnes nadávka. Budeme teď nadávat i statisícům Čechoslováků, kteří „ekonomicky migrovali“ po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy?

Představa, že blíže nespecifikované (každopádně však vždy „příliš vysoké“) číslo nelegálních migrantů nepozorovaně překračuje hranici, vytváří v přijímacích zemích pocit ohrožení. Fakticky jde o tzv. „nezdokumentované“ lidi, tedy osoby, které se zdají být mimo kontrolu. Ve světě po jedenáctém září je zpřísňování hraniční kontroly prezentováno jako protiteroristická politika.

Migraci pohání i poptávka po levné (tedy nelegální) práci v evropských zemích. Vzniká začarovaný kruh: veřejná obava vede k zpřísňování podmínek vstupu imigrantů do EU, přísnější podmínky jsou příčinou rostoucího počtu nelegálních vstupů, což opět přiživuje obavy, jež jsou bianko šekem v rukou populistů, kteří slibují konec „politické korektnosti“ a další zpřísňování. Změnilo se chápání slova „uprchlík“. Místo soucitu budí strach a nenávist.

Rétorika pravicových populistů je už dnes válečná. Udávají směr takové politické kultury, která uprchlíky plošně kriminalizuje.

Snaha zabránit nelegální migraci jde ruku v ruce se znemožňováním přístupu k mezinárodní ochraně pro ty, kteří by na ni měli nárok. „Pevnost Evropa“ je obehnaná ostnatými ploty, sofistikovanými sledovacími systémy včetně bezpilotních letadel, moderními loděmi a hustou sítí dobře vybavených stráží.

Letošní rozpočet agentury Frontex, která má ochranu hranic na starosti, dosáhl rekordních 114 milionů eur: za deset let své existence tak zvýšil svůj rozpočet téměř dvacetkrát.

Kolik nás teď stojí současná migrační (nebo spíš „sekuritizační“) politika EU? A kolik by měla stát? Jak ukazuje na konkrétních číslech projekt Migrant Files, restriktivní imigrační politika EU je výnosným byznysem zejména pro zbrojařské firmy, které ji uvádějí v praxi.

Jen na deportacích nepřijatých žadatelů o azyl utratí v tomto projektu evropské země ročně více než miliardu eur (to nemluvíme o další cca 1,5 miliardy eur na vývoj technologií, výstroj pohraničníků, stavbu a údržbu pohraničních zdí, platby vnějším státům za udržení uprchlíků na jejich území a stavbu záchytných táborů a koordinaci toho všeho).

Zhruba totéž zaplatí podle nich ročně migrující lidé pašerákům lidí a převaděčům, aby se do Evropy dostali. Lidské (odhaduje se 30 tisíc mrtvých) i peněžní ztráty, stejně jako rostoucí fobie a hysterie z migrantů ukazují na to, jak žalostně je taková politika neefektivní.

Postupné navyšování ochrany hranic na snadněji překročitelných místech (především na pevnině) žene víc a víc lidí na moře. Obtížnější mořské cesty nejsou tak hlídané – „vlhkou“ cestu proto dnes volí až 90 % migrantů.

Snaha zabránit nelegální migraci jde ruku v ruce se znemožňováním přístupu k mezinárodní ochraně pro ty, kteří by na ni měli nárok. „Pevnost Evropa“ je obehnaná ostnatými ploty a sofistikovanými sledovacími systémy. Foto ibtimes.com

Byznys
„Uprchlíci jsou skvělý byznys pro pašeráky. Kvóty a podobně jsou pozvánkou pro další migranty a pašerácké mafie si mnou ruce.“

Katastrofy ve středozemním moři jsou jen špičkou ledovce zoufalé reality. Nemenší peklo zažívají migranti při cestě Subsaharskou Afrikou.

Pomiňme důvody, kvůli kterým se na cestu vydávají. Už sama smrtelně nebezpečná cesta přes Saharu, kterou migranti překračují s pomocí pašeráků, je doprovázena zneužíváním, násilím, ponižováním a ve velkých procentech i smrtí.

Kolorit násilí, rasismu, přepadání, okrádání a znásilňování má druhé dějství v severní Africe – ať už v detenčních táborech pro uprchlíky nebo v samotných tranzitních zemích.

Ano, ilegální migrace je skvělý byznys. Ale jak by mohl fungovat, kdyby se k němu postavila Evropa čelem? Do čeho všeho by mohly být ztracené prostředky investovány, kdyby je celý euro-africký moloch nesplachoval do chřtánu mafiím?

Závod v opevňování Evropy navyšuje cenu, jakou musí uprchlík za cestu zaplatit. Uprchlík, který obětuje takové náklady, pak úplně vyřadí možnost vrátit se zpátky ve chvíli, kdy cestou čelí fatálním rizikům. Sama Evropa přispívá k tomu, že migranti hrají vabank. A právě taková atmosféra vyhovuje pašerákům lidí.

Současní nucení migranti neopouštějí své země jen z důvodu přímé státní perzekuce a porušování lidských práv. Důvodem je také neschopnost místních mocenských struktur zajistit aspoň základní ochranu před fatálními důsledky politické, sociální a ekonomické nejistoty.

Tací většinou nespadají pod definici uprchlíka podle Ženevské konvence z roku 1951. Bývají pak označováni za „ekonomické migranty“, jsou kriminalizováni a jsou jim připisovány ty nejnižší lidské vlastnosti.

Evropané si do nich promítají svoje mindráky, ulevují skrze ně svému vlastnímu černému svědomí. Jak jinak si vysvětlit, že „slušní Češi“ tak dobře znají záměry, choutky a neřesti migrantů z druhého konce světa, než že stejným neřestem sami denně podléhají?

A pokud jsme schopni uprchlíkům přisoudit nám dobře známé slabosti, neznamená to, že už se do té „naší kultury“ vlastně dávno integrovali?

Jak jinak si vysvětlit, že „slušní Češi“ tak dobře znají záměry, choutky a neřesti migrantů, než že stejným neřestem sami denně podléhají? Foto america.aljazeera.com

Sociální systém
„Místo aby se ve válkou zničených domovech starali o své ženy a děti, vydávají se k nám líní afričtí mladíci vysávat náš štědrý sociální systém. Evropský sociální model takovou zátěž nemůže ustát!“

Hranice jsou nepropustné a migranti mají málo možností pokusit se vstoupit do Evropy legálně. To vede k vytvoření paralelního azylového systému – pašeráctví. Za loňský rok vydělala tato „největší cestovka na světě“ až miliardu eur, což je asi desetinásobek toho, co stojí Evropu Frontex.

Pokud imigranty takto vysává už sama cesta do Evropy, zvyšuje se tím zároveň i pravděpodobnost, že pak budou (pokud jsou žadateli o azyl) po nějakou dobu skutečně závislí na sociálním systému.

Stejně tak pomáháme svou nečinností zvyšovat i pravděpodobnost, že budou tito azylanti posléze vykořisťováni ilegálními zaměstnavateli, že se o sebe v Evropě nedokážou sami postarat. Tímto přístupem z nich sami pomáháme vytvářet klienty sociálního státu.

K tomu všemu je třeba doplnit, že na sociální stát přesto dosáhne až člověk s přidělenou mezinárodní ochranou, nikoli ekonomický migrant.

Pokud všechny tyto obavy skutečně hrozí naplněním, pak je na vině evropský přístup k celé otázce, nikoli rasisticky a xenofobně formulované determinanty „neintegrovatelných“ imigrantů.

Ideální by bylo, kdyby mohli imigranti pracovat od začátku. Mnoho z nich by o to mělo skutečně zájem, dlouhodobý pobyt v táborech (vyřízení žádosti trvá měsíce, ale i roky) je spojený se stresem, nejistotou a nečinností, což se může podepsat negativně na psychice i zdraví jednotlivců i celých rodin. Pro úspěšné žadatele o azyl pak existuje takzvaný Státní integrační program včetně výuky češtiny zdarma.

Jak je to s rozšířenou představou hord uprchlíků, kteří budou vysávat náš sociální systém? Pokud se bavíme o těch, kteří získají azyl a mají tedy kromě volebního práva stejná práva jako občané, stejně jako tedy platí daně a pojištění, tak systém využívají naprosto stejně jako všichni Češi.

Nejnovější zpráva MIPEX, která vychází každých pět let, mimo jiné ukazuje úplně opačný problém. Cizinci v Evropě jsou většinou překvalifikovaní pro práce, které vykonávají – je potřeba vymýtit představy o nekvalifikovaných tlupách nepřizpůsobivých dělníků.

Obecně je vůbec třeba říci, že do Evropy nemigrují nejchudší z nejchudších, jak je často slyšet z hlásných trub hnědnoucí mediální krajiny, ale naopak vzdělaní lidé, kteří si migraci jsou schopní finančně dovolit. Ostatní zůstávají v regionu: z 51,2 milionu uprchlíků na světě (odhad UNHCR) zůstávají čtyři pětiny v rozvojových zemích.

Ostatní migranti, pokud nemají trvalý pobyt (o který mohou žádat nejdříve po pěti letech pobytu na území), pracují a přispívají do systému, ale nemůžou z něj čerpat.

Těžko říct, z čeho vyvěrají představy o zásadním ohrožení sociálního státu přívalem uprchlíků. Evropské sociální systémy čelí už dobrých deset let daleko fatálnějšímu ohrožení od neoliberálních vlád a jejich drastických politik škrtů nebo od masivních finančních úniků do daňových rájů.

Zatímco migranti bez trvalého pobytu (o který mohou žádat až po pěti letech) u nás pracují a odvádějí do sociálního systému prostředky, které následně nemají právo čerpat, finanční skupiny dovedou z veřejných zdrojů čerpat, aniž by do nich něco odváděly.

V téhle absurdní situaci stojí evropské progresivní síly před rozcestím: jak budou tu nespravedlnost formulovat? Koho budou označovat za „nebezpečí pro evropské sociální systémy“?

Evropské sociálně demokratické strany hrají o svou budoucnost. A je neštěstím celé Evropy, že (včetně té české) přikládají častěji pod kotel nenávisti neprivilegovaných vůči neprivilegovaným, než aby se pokoušely oživit hodnotu solidarity. Jenom ta je totiž skutečnou „evropskou hodnotou“, kterou stojí za to bránit.

Pokud budou strany politického mainstreamu hlásat stejná hesla, která ještě před pár lety provolávali na liduprázdných náměstích vandasovci, neprohraje jen vystrašená česká veřejnost a s ní uprchlíci, prohrají všichni.

Pokusy o jakýsi „politicky korektní fašismus“ nebudou stranám mainstreamu z dlouhodobého hlediska k ničemu. V závodu ke dnu nakonec prohrají se srozumitelnějším a v dezintegrovaném prostředí hbitěji reagujícím fašismem politicky nekorektním.

Mluvit o uprchlících jako o hrozbě pro sociální systém znamená přijmout fašistickou logiku a hrát na fašistickém hřišti.

A na fašistickém hřišti, podle fašistických pravidel a s fašistickým publikem vždycky vyhraje fašismus.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Rozpor v informacích Pátek, 26.Června 2015, 02:01:57

Informace v tomto článku DR a v Britských listech jsou v rozporu:

Deník Referendum: "... Tři čtvrtiny žadatelů o azyl v EU, a dokonce až neuvěřitelných 86 % z celkového počtu nezletilých bez doprovodu jsou skutečně muži."

Britské listy: "... Snažili se prezentovat četné naprosto chybné informace, například o tom, že údajně uprchlíci, usilující o azyl v Evropě, jsou převážně mladí muži... Ve skutečnosti jsou velkou částí uprchlíků ženy a děti. V roce 2014 Itálie přijala 10 500 malých dětí bez rodičů a pěstounů." http://www.blisty.cz/art/77892.html

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 27.Června 2015, 08:25:35

"Apologeti selekce by museli vysvětlit, proč pro nás znamená islám větší ohrožení než křesťanství."

Al-Kajdá, Taliban, Islámský stát, Hizballáh, Boko Haram................ abych jmenoval jen pár zastřešujících organizací těch nejhorších, nejagresivnějších a nejvražednějších zmetků, kteří chodí po tomto světě.

Všechno jsou to bohužel muslimové a ve středobodu všech těchle hnutí je islám.

Myslíte, že to lidi nevidí?

Já chápu, že Evropa vyznává svobodu vyznání, i že z dlouhodobého hlediska nejde svalovat vinu za násilí na náboženství.................. nicméně žijeme tady a teď.
A z tohoto pohledu se vaše argumentace v bodě 3 nedá označit za nic jiného, než za "levicovou kavárnu", odtrženou od reality.

Chcete slyšet skutečný hlas lidu, se kterým MUSÍTE vstoupit do polemiky, jestli chcete něco ovlivnit?
http://polanecky.blog.idnes.cz/c/467402/islamsky-teror-opet-uderil-chceme-ho-i-u-nas.html

Jinak budete zpoza oken své kavárny koukat, jak se kolem valí dějiny a nakonec dovnitř někdo hodí granát.................

Aleš Morbicer - Ostrava

Sobota, 27.Června 2015, 08:28:14

*

Lenka Šafránková-Pavlíčkova Sobota, 27.Června 2015, 14:27:35

"Apologeti selekce by museli vysvětlit, proč pro nás znamená islám větší ohrožení než křesťanství."

Treba proto, ze krestane v Cechach nevyzaduji agresivne satky ve skolach, kde jsou pokryvky hlavy zakazany, neodmitaji zpev, kresleni a telocvik.

A take jsem nenasel odkaz na protest muslimu proti realizaci zverskeho ubiti Badawiho.

Uz jste to podepsal p. Kolariku z Ostravy ?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.