Do naší malé vesničky Stříbrná Skalice přijel v sobotu pan arcibiskup, aby posvětil nový zvon. To je vlastně dost konzervativní položka ze seznamu věcí, které kardinál dosud pocákal kropenkou. Světil totiž už hasičská auta i svou vlastní Škodu Superb. Zbyl mu tedy čas i energie na následnou diskuzi. Tam jsem nemohl chybět.

Konference biskupů římskokatolické církve totiž nedávno vydala prohlášení, že pomohou státu s přijímáním uprchlíků. Ovšem jen těch křesťanských. Zvláštní postoj od organizace, která vnímá jako svatou knihu právě Bibli. V ní se totiž píše i toto: „Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, bude vám jako jeden z vás domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské.“ Žádná zmínka o vstupním formuláři zjišťujícím vyznání dotyčného hosta. Kdo jiný by mi mohl tyto zmatky vysvětlit lépe než samotný kardinál?

Půl dvanácté — čas debaty. Malinký kostelík byl nacpaný k prasknutí. Duka měl nonšalantně ruku v kapse a s nadšením vyprávěl o svém těžkém životě za bolševiků. Dokonce se dostal i do Jáchymova, toho hrozného dolu. Tedy, on sám nebyl vězeň, pracoval tam jako administrátor. Ale i tak to prý bylo strašlivé. Po několika povinných historkách o Václavu Havlovi jsem se dostal ke slovu.

„Dobrý den! Chtěl jsem se zeptat na něco aktuálnějšího. Biskupové se uvolili přijímat pouze křesťanské migranty. Ale já, jako katolík, mám obavu i o ty ostatní. Také Bible mluví o pomoci všem, kteří jsou v nouzi. Ani milosrdný Samaritán se neptal na vyznání člověka, kterému zachránil život v příkopu u cesty. Takže moje otázka zní: neměli bychom přijímat i trpící muslimy?“ Důchodkyně v přední lavici se otočila a spiklenecky na mě mrkla.

Kardinál zvážněl a začal vysvětlovat. Celá věc je prý záležitostí státu. Ale katolická církev a Ekumenická rada nabídly, že s některými imigranty pomůžou. Mohou se totiž poptat tamějších biskupů, a ti doporučí vhodné a bezproblémové jedince. „Děláme to totiž s ohledem na vás,“ rozpřáhl arcibiskup doširoka ruce. „Abychom sem nepřivezli nějaké teroristy.“ Obecně musí takový výběr zajistit především armáda a zpravodajské služby.

Ty totiž varují, že do Itálie dorazili muži z Afriky. Jsou statní, silní (Duka sevřel pěsti, aby zdůraznil svůj popis černošských svalů). A mají tablety a mobily. Právě takové posílá do Evropy kupříkladu Boko Haram a další teroristické organizace.

Tehdy se z davu posluchačů vznesl černý motýl. Pomateně se třepotal mezi starými stěnami. Kardinál si jej nevšiml a pokračoval ve starostlivém varování svých oveček.

Ze zkušenosti přece víme, že dříve bylo evropské soužití křesťanství a islámu o poznání pokojnější. „Pak ale přišli mladí muslimové, obsadili mešity a vzrostlo násilí,“ posteskl si smutně primas. Ostatně je třeba si přiznat, že jsme ve válečném stavu. Patříme k NATO a země, v nichž tato organizace operuje, jsou i našimi protivníky.

Motýl zoufale narážel na malovaný strop. Arcibiskup však dál kázal slovo boží.

Ano, musíme jim pomáhat. Ale u nich! To jejich lidé musí být silní a stateční. S jejich kulturou navíc nemáme zkušenosti. Naši odborníci nerozpoznají bezpečně, jakého vyznání je člověk z Východu!

K tomu kardinál přidal i vtipné přirovnání. Lékaři v tamních oblastech měli prý jediný způsob, jak určit náboženskou příslušnost semitských pacientů. Postavit je do řady a svléknout jim kalhoty. Za to byl Duka odměněn smíchem z lavic, chechotem spravedlivých. Motýla jsem už neviděl.

Následovalo už jen několik bodrých poznámek o burkách: nic za nimi totiž není vidět. Smích. Pak děkování, třesení rukou farníkům, nasednutí do škodovky, ruka s prstenem mávající z okénka a odjezd.

Dominik Duka by byl ideálním kardinálem během vojenské diktatury. Vliv církve rád spojuje s pravomocemi státu a silou armády. Křesťanská zvěst se ale vždy stavěla proti těm, kteří jsou na předních pozicích mocenské hierarchie.

↗

Dominik Duka by byl ideálním kardinálem během vojenské diktatury. Vliv církve rád spojuje s pravomocemi státu a silou armády. Foto Archiv redakce

V 16. století se chudému aztéckému zemědělci Juanu Diegovi zjevila Matka boží. Nevypadala jako jedna z žen evropských konkvistadorů. Naopak — její pleť byla snědá jako kůže Diegova a promlouvala k němu v jazyce Aztéků. Žádala po něm postavení kostela. Pro místní je toto setkání dodnes jasným sdělením: samotná matka Boha, kterého uctívali jejich dobyvatelé, se postavila na jejich stranu. Na stranu utiskovaných a ponížených.

Jak by asi reagovali biskupové z Velehradu, kdyby se jim svatá Maria zjevila s burkou zakrývající její tvář? Zřejmě by ji prolustrovali, vehnali na armádní prověrku a vynadali jí. Její svalnatí mohamedánští synové se přece s pomocí iPadů snaží vybít celou Evropu.

Stejně důležitou otázkou ale je, zda by ona rozpoznala biskupy jakožto nástupce jejího syna. Ten přece zdůrazňoval, že co bylo učiněno tomu nejmenšímu, jako by zraňovalo jeho samého. A uprchlíci jsou dnes ti nejvíce ohrožení — jejich životy jsou obnaženy a vydány nám na milost.

Pokud jim tedy církevní vedení nepřizná status bližních, může arcibiskup vysvětit klidně tisíce zvonů, a přesto nebude následovníkem Krista. On a jeho slova budou jen „dunící kov a zvučící zvon“. Nic víc. Církev, která není sociální, není církví křesťanskou.