Squat Cibulka byl vyklizen. Jeden ze zlých anarchistů dostal podmínku. Zámeček už nebude přístřeším ani platformou pro kulturní akce. Znovu se vrací do rukou majitele, který o tuto památku nepečuje. Na sociálních sítích a v mnoha médiích se oslavuje. Policie si konečně došlápla i na levicové teroristy, kteří neuznávají lidská práva. Právo na soukromý majetek je přece základ svobody a jeden z úhelných kamenů Ústavy. Demokracie je zachráněna.

Budiž trh

Povětšinou je takový názor tvořen dvěma zdroji. Prvním je neoliberalismus. Ten dodává jistotu neomezené svobodě trhu. Říká „laissez faire“: nechte věcem volný průběh, nechte nás jednat, ekonomie je nemilosrdný závod. Druhým zdrojem je naopak konzervativní obhajoba tradičních hodnot. Jsme slušní a pracovití. Sprosté a líné smažky nám kradou domy. Vlastnictví je věcí zcela soukromou a odstřiženou od společnosti.

Obě hlediska čerpají svou legitimitu částečně z křesťanských tezí (i když třeba nevědomě a skrytě). Bůh dal člověku svobodu, tak pojďme spekulovat s baráky, kde by jinak mohli bydlet lidé. Bohatství navíc znamená požehnání boží. Ano, mám hodně peněz: jsem pracovitý, slušný a Bůh mě odměňuje. Od takové logiky je už jen krok k přesvědčení, že bezdomovec je na ulici, protože ho Bůh trestá za lenost. A zřejmě přijde do pekla pro zevláky.

Taková je tvář českého křesťanství. Kardinál Duka si ve veřejnoprávní televizi moudře a hluboce povídá s Václavem Klausem. V Českém rozhlase Duka pro změnu promluvil o demonstraci proti sociálním škrtům a stávkující zde označil za lůzu. A neoliberál Roman Joch nedávno prezentoval tradiční křesťanské hodnoty na Radiu Wave. Vážně je církev pouhým think-tankem pro Klausovy pohrobky?

Dvě smažky

Milan Kundera přemístil ve svém posledním románu J. V. Stalina do současnosti a nechal jej vystupovat jako performera v pařížském parku. Zkusme něco podobného. Představme si, jak by se asi chovali dva poslední papežové, kdyby squatovali na Cibulce. Takže: Karol Wojtyła má na sobě tričko s nápisem Solidarność a papež František dorazil tramvají, protože nemá auto. Tyto dvě socky obsadily Vaníčkův zámeček. Podnikatel podává trestní oznámení: ti papeženci mi zas vlezli do Cibule! Den nato tedy přijíždějí policisté a vyzývají pontifiky k odchodu. Wojtyła se ptá na důvod, zatímco František si dělá selfie s těžkooděncem.

Velitel zásahu je poučuje o nedotknutelnosti soukromého majetku. Wojtyla protestuje: „Právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání. Zdroje tohoto světa jsou od počátku určeny pro všechny.“ Pak dává policistům přednášku o tom, že majetek nemá být vlastněn jen pro vlastnění samotné. Má hlavně sloužit pro lidskou práci. Pan Vaníček ale nechává budovu ladem. „V sociální nauce církve se všechno točí kolem práce,“ zdůrazňuje Karol. Policista nechápe a hraje si tedy alespoň s pendrekem.

Wojtyla ho chlácholí: „Platí nutnost a tím i přípustnost soukromého vlastnictví, ale zároveň i hranic, jimiž je omezováno.“ „Jak omezováno?“ vzpamatuje se policista a dupne si. „Existují nesčetné lidské svobody, které nelze pojímat tržně,“ doplní Wojtyla a vysmekne se těžkooděnci, který ho strká ke dveřím.

V tu chvíli se Františkovi splaší teologická kladiva. Začne vysvětlovat, že squaty jsou potřeba nejen pro kulturu, ale i jako záchrana pro lidi bez domova. Jinak jsou tito jedinci většinou bez šance. „Jak je možné, že ve zprávách neslyšíme o bezdomovci, který zemřel na podchlazení, ale dozvíme se, že burza klesla o dva body?“ ptá se kousavě a dostane obuškem přes záda. Vysvětluje, že i kvůli tomu squaty zpochybňují nedotknutelnost majetku, který vlastník hromadí a neobstarává. Podstatnější je přece vzácnost lidského života. Velitel dělá, že přemýšlí. Aby se líp soustředil, kope do Františka.

Ten se ale nedá odradit: „Jeden z důvodů této situace můžeme nalézt v našem vztahu k penězům, protože jsme mlčky přijali jejich dominanci nad námi a naší společností. Současná finanční krize nám umožňuje nahlédnout skutečnost, že to všechno pramení z hluboké krize lidstva: popřeli jsme prvenství lidské bytosti! Vytvořili jsme nové modly.“ Na to jej dva policisté chytnou za ruce a táhnou ke dveřím. „Socioekonomický systém je nespravedlivý ve svých základech,“ stihne ještě poznamenat František, než ho odvlečou k antonu.

Do něj už mezitím dotáhli i Wojtylu. „Proč radši někde nepijete s Dukou čaj a nemodlíte se v kostele nebo tak něco?“ ptá se nešťastně mírnější policista. František si povzdechne: „Dávám přednost církvi, která je pohmožděná, raněná a špinavá, protože přebývala venku na ulici.“ Policista zabouchne dveře a dodávka odjíždí. Zítra odpoledne si vyslechnou vyjádření soudu. Oba dostanou roční podmínku. Odvolají se a Wojtyla ještě doplní, že soudci odpouští, neboť netuší, co činí.

Výroky papežů mohou působit jako levicové halucinování. Nicméně zde je pointa na závěr: všechny citace jsou autentické výroky Jana Pavla II. a papeže Františka. Vyjádřili je ve svých encyklikách a apoštolských exhortacích o sociální nauce katolické církve.

↗

Taková je tvář českého křesťanství. Kardinál Duka si ve veřejnoprávní televizi moudře a hluboce povídá s Václavem Klausem. V Českém rozhlase Duka pro změnu promluvil o demonstraci proti sociálním škrtům a stávkující zde označil za lůzu. Repro youtube.com

Tušení solidarity

Sociální nauka církve podporuje lidská práva, nikoli tržní svobodu vymknutou z kloubů. Solidarita a rovnost — to jsou dědictví evropských dějin. Naopak neregulovaný trh byl vždy považován za nepřiměřený exces. Ojediněle propukl a způsobil Evropě více škody než užitku. Nejedná se o dar boží ani lidskou přirozenost. To se tvrdí teprve od osmdesátých let minulého století. Tuto etapu odstartovala Margaret Thatcherová. Na počátku sociální nauky církve naopak stojí známý propagátor občanské neposlušnosti — Ježíš z Nazareta. Ten jednou tak urputně zasquatoval chrám plný obchodníků, že ho za to ukřižovali. V té době by nejspíš J. X. Doležal napsal, že vláda římského císaře byla zachráněna. Pošuk byl umlčen.

Původní logiku křesťanství spojuje s levicovým myšlením právě tento aspekt zdánlivé naivity. Provokativně předestírají možné světy. Světy, které si společnost neumí a nechce představit. Boží království bylo metaforou. Měla nastínit budoucnost, která tu ještě není. Svou vnitřní silou dávala možnost na chvíli ji zahlédnout. Cibulka není žádné království, ale i ona nám nabízí odvážné tušení. Předestírá svědectví o realitě, kde majetek slouží lidským potřebám a důstojné práci. To se může zdát stejně nereálné jako představa dvou papežů ve squatu. Ale jak jsme viděli výše: až tak nemožné to není.

Papež by podporoval Cibulku.