Vystoupíte na tramvajové zastávce Poštovka a pár minut jdete parkem nahoru. Projdete kolem věžičky, která má připomínat pavilón ze staré Číny, a to už vidíte cihlovou budovu statku. Krásná, i když chátrající usedlost je obydlená několika desítkami lidí, kteří zde pořádají kulturní akce. Jen za poslední měsíc tu proběhlo několik technoparties, promítání, koncertů, vaření pro Food not Bombs, večer věnovaný Malcolmu X či premiéra divadelní hry Nobelhard všeumělce S.d.Ch., nositele ceny Alfreda Radoka, který svůj nový kus věnoval tomuto prostoru a jeho obyvatelům i jako vyjádření své podpory.

Během této doby se sem, stejně jako v předchozích měsících, navozilo stovky litrů pitné vody čepované do barelů u kamarádů v sousedství (je tu jen dešťová), nařezalo mnoho kubíků dřeva k vytápění společných i osobních prostor... a dalo by se pokračovat.

Dnes je Cibulka dějištěm složité kauzy, v níž se prolíná leccos: dozvuky kapitalismu devadesátých let, možnosti bránit chátrání prázdných domů i osudy a možnosti českého squattingu. V pražských Košířích jde o osud jednoho konkrétního squatu a s ním společenství lidí, kteří z něj udělali místo s velkým M. Ten zápas se rozhodně netýká jen těch, který tu žijí.

V první řadě se týká všech, kteří někdy na Cibulku přišli na party, koncerty, divadlo, diskusi či promítání (řádově už to jsou spíš tisíce než stovky lidí). Týká se také sousedů usedlosti, kteří mají oproti očekáváním se squatery vesměs dobrý vztah a mohou se naopak cítit ohroženi případnými developerskými plány majitele. A týká se vlastně každého, komu není lhostejné, zda jsou podivní majitelé neomezenými pány nad prostorem, v němž žijeme.

Podivný majitel

Příběh empírového zámečku Cibulka je skoro čítankovou story kapitalismu na český způsob. Rozsáhlý objekt, původně ve vlastnictví Svazarmu, podle dostupných informací zprivatizoval za 80 tisíc Kčs bývalý funkcionář, nově manažer jedné z následnických organizací pan Oldřich Vaníček. Před nedávnem ji začal na stránkách realitní kanceláře nabízet k prodeji za 140 milionů…

Památkově chráněná budova empírového zámku samozřejmě sama o sobě není zdroj zisku — pro majitele, který by k ní měl úctu, by patrně představovala především výdaje; pro majitele, kterému jde o peníze „až na prvním místě“, je nejvýhodnější nechat ji spadnout, aby uvolnila místo lukrativnější výstavbě na jinak dobré adrese. Při zachování charakteru místa je to nuda — hotel z toho neuděláte, luxusní bydlení také ne, a rekonstrukce držící se připomínek památkářů stojí hodně peněz.

Podle všeho se majitel o dům příliš nestaral, podle některých informací odmítal dokonce i čerpat památkářské granty na opravy. Čelil kritice i pokutám od památkářů, neudržovaná usedlost bez jakýchkoliv zásahů však zatím nerušeně chátrala dál. Dokud byl majitel jedna ruka s radnicí Prahy 5 v čele s neblaze proslulým starostou za ODS Jančíkem, zdálo se, že mu nebude jeho plány nic komplikovat. S odchodem zkompromitovaného radničního panstva se věci začaly aspoň částečně měnit. Už předtím ale do hry vstoupil další hráč.

Duch a živly

Prázdné a romantické místo čtvrt hodiny tramvají z centra Prahy a přitom mezi stromy pochopitelně přitahovalo různé „živly“. Čas od času zde probíhaly technoparties a několikrát došlo k pokusům squaterů usedlost obsadit. Vždy to po nějaké době ukončila policie. Až před pár lety se majitel se skupinou squaterů překvapivě domluvil: nechá je bydlet v usedlosti, pro niž beztak nemá jiné využití, a oni výměnou za to svojí prací přispějí k tomu, že památkáři přestanou mít důvod dávat pokuty. Zkrátka win-win situace, jak se dnes říká v onom odporném manažerském slangu, do něhož postupně mutuje jazyk Karla Hynka Máchy a Egona Bondyho.

Jenže zdánlivá idyla začala mít trhliny. Squateři se těžko mohli zbavit podezření, že za souhlasem s jejich pobytem v místě je ještě něco jiného: snaha přispět k další devastaci objektu a také k vystrašení okolních obyvatel. „Než živly, to radši nějaký velký developerský projekt,“ mohl majitel očekávat, že si sousedé usedlosti řeknou.

Pokud jsou tato podezření oprávněná, musel být majitel s přítomností squaterů hrubě nespokojen. Z místa se totiž žádné doupě nestalo: squateři z něj nejen udělali prostor nezávislé kultury, ale dosud také v mezích svých možností brzdí chátrání stavby. O přístupu sousedů nejlépe vypovídá fakt, že se nedávno desítky z nich obrátily na městskou část s řadou podnětů, v nichž vyjadřovaly squaterům podporu. Tak jako na přelomu 18. a 19. století, kdy Cibulku přestavěl záhadný osvícenský biskup (a patrně též zednář Leopold Thun-Hohenstein) a ukryl do zámečku i místního parku mnoho záhadné symboliky a poezie, i nyní se Cibulka znovu stala místem, které má svého ducha.

Znovu squatery

Ať už jsou záměry majitele jakékoliv, zřejmé je, že nemá ani kupce ani skutečný plán objekt zrekonstruovat. Navzdory tomu vypověděl k poslednímu březnu obyvatelům dohodu o spolupráci. Její obnovení podmínil několika body. Jedním z nich byl i konec pořádání veřejných akcí. Tím by se ale z oživení Cibulky stalo pouhé obydlení a z jejich obyvatel pouhá levná pracovní síla. Pobyt tady by tak zcela ztratil smysl. Obyvatelé Cibulky se dlouho snažili o vstřícné řešení, mimo jiné odparkovali všechna obytná auta z horní zahrady, což byla majitelova podmínka pro obnovení jednání. Majitel však přestal reagovat a smlouva nakonec vypršela. Dle dostupných informací však zatím majitel nepodal žalobu na vystěhování. Obyvatelé Cibulky se ocitli v právním vakuu: už nejsou legální a ještě nejsou nelegální. Z nájemníků se znovu stali squateři.

V pátek se z důvěryhodných zdrojů dozvěděli, že společnost bývalého funkcionáře Svazarmu a agenta StB vystupujícího pod přezdívkou Bauer, se začala místo snah o domluvu a řešení žalostného stavu objektu shánět po bezpečnostní agentuře. Ta v prostředí blízkém násilníkům a neonacistům verbuje brigádníky s nabídkou „bouchnout si do feťáků z Cibulky“. Nyní tak squateři žijí se stále přítomnou hrozbou toho, že do usedlosti vtrhnou tito brigádníci a začnou je v lepším případě násilně vyklízet, v horším je zbijí a rozbijí jim všechny věci, podobně jako při vyklízení Milady v roce 2009, kdy neonacisté z bezpečnostní agentury kompletně zničili střechu i všechny věci uvnitř.

Vyvlastnit a pečovat

Na chátrání Cibulky nedávno upozornila také umělecká skupina Nová věčnost v rámci své výstavy o squattingu v pouliční galerii Artwall. Plakát věnovaný Cibulce zachycuje nejen akronymy všech organizací, k nimž stihl majitel usedlosti patřit: od StB po ODS. Přichází také s tím, co by se podle umělců mělo s památkou stát: Vyvlastnit ve jménu kultury! Zní to radikálně, ale člen umělecké skupiny a zároveň odborník na památky a místní historii Pavel Karous vysvětluje, že času už je možná málo — strop se může zhroutit do jedné dvou zim.

↗

Na chátrání Cibulky nedávno upozornila také umělecká skupina Nová věčnost v rámci své výstavy o squattingu v pouliční galerii Artwall. Foto Archiv autora

V případě chátrání památky má podle něj veřejná moc elegantní možnost, jak „vyvlastnění“ provést: zabezpečí-li nezbytné opravy sama na svůj účet, může se stát spolumajitelem s podílem ve výši vynaložených prostředků a získat také právo o stavbě spolurozhodovat. Možná by bylo zajímavé tuto možnost vyzkoušet — a těžko pro to najít vhodnější místo než Cibulku.

Squateři dali košířskému statku hodně záchranné práce i kus jeho současné duše. Proti bezohlednému majiteli a hrozícímu zásahu násilnické ochranky nyní potřebují solidaritu. Příležitost ji projevit je třeba už dnes, 6. dubna večer, kdy na Cibulce proběhne koncert.

Vlastnictví zavazuje, i podle platné ústavy. Vlastnictví nabyté za podivných okolností za pakatel, které se nyní patrně stává předmětem záměrného chátrání, lze těžko jakkoli obhájit. Třeba se Cibulka stane nejen čítankovým příkladem kapitalismu na český způsob, ale i zajímavou zkušeností odporu proti majitelské svévoli a veřejnému nezájmu.