Může se zdát, že česká společnost má jiné důležitější starosti než další vystěhovaný pražský squat a pár ran, které při tom padly. Hlavní spojenec České republiky se nám před očima mění v nejzorganizovanější světovou mučírnu s policií příležitostně mordující černochy, v Evropě se už zase válčí a s Ruskem už zase není kloudná řeč, do toho nám tu jak silvestrovské ohňostroje vybuchují muniční sklady. Šlamastyka na šlamastyku, tak koho by zajímal nějaký ztlučený Novák?

Nenechme se strhnout svědectvími přímých účastníků a představme si na chvíli, jak zejména v různých menších místech mimo Prahu mohli přijmout běžní spotřebitelé televizního zpravodajství informaci o tom, že kdosi vlezl do cizí neobývané budovy, policie ho vystěhovala, a když proti tomu protestoval, dostal naloženo pár od cesty. Nepřekvapilo by, kdyby to lidé v okresních městech, ztuha se protloukající od výplaty k výplatě, zpravidla prožívali jako informaci o tom, že tu aspoň něco funguje tak, jak má.

Jakkoli to nebude úplně jednoduché mnohým vysvětlovat, věci se ale i v případě Autonomního sociálního centra Klinika opravdu mají jinak, než jak se jeví. I když to zatím nechápou ani nejbystřejší z českých komunistických předáků, v podstatě squaterského hnutí je zakódovaný potenciál, který se dotýká nejen nesnadné každodennosti jejich typických voličů, nýbrž i těch z nás, kterým se — prozatím — existenčně daří dobře, a zpochybňování jakékoli ochrany vlastnictví pokládají za kacířské.

Piráti, socialisté, squateři

Právě vztah k majetku a vlastnictví je totiž principiální otázkou, kterou squateři nastolují; neptají se skrze ni na nic banálního, chtějí vědět, v jaké společnosti chceme žít. Zpochybňují zvyklosti, o nichž jsme přestali debatovat, ačkoli při bližším zkoumání nejsou vůbec tak samozřejmé, za jaké je obyčejně máme. Jen se na chvíli začtěte do textů inspirátora pražského centra Arnošta Nováka, publikovaných v DR.

Není přece možné přijít a začít využívat něco, co mi nepatří. Anebo ano? Jak to vlastně bylo na počátku našich svobodných poměrů, například když redaktoři Mladé fronty zesquatovali její redakci a prakticky přes noc ji změnili v Mladou frontu Dnes? Neudělali tehdy právě toto: nezmocnili se něčeho, co jim nepatřilo a nezačali to využívat? Squateři v prázdné scházející budově si ji dokonce ani nechtějí přisvojit, chtějí ji jen využívat...

Další příklad: základem Pirátské strany je přesvědčení, že princip sdílení v oboru informačních technologií je nadřazen principu vlastnění. Strana u nás vcelku prospívá, spravuje jedno lázeňské město a zasedá v řadě zastupitelstev. Její budoucnost u nás i v Evropě je zatím předčasné předvídat, ale lze celkem bezpečně předpokládat, že zásadně závisí na tom, zda z nadřazení principu sdílení nad princip vlastnění dokáže učinit základ svého programu i v jiných oblastech kromě informačních technologií.

A pak tu máme tak tradiční nástroje, jako jsou důchody a daně. Každá daň je demokraticky vyjednaným zespolečenštěním určitého dílu soukromého majetku a vyplacení každého důchodu, každé dávky je momentem, kdy se díl obecného vlastnictví stává soukromým. Vida: sociálně demokratické hnutí vycházelo z ideje, že má-li společnost držet pohromadě, ba uchovat si svůj demokratický charakter, je nutné „squatovat“ větší část vlastnictví majetných a organizovaně je přesouvat k potřebným.

Zatímco piráti jsou squatery informačních technologií, socialisté jsou squatery kapitálu. Realita je tedy taková, že společnost je k různým způsobům vzniku vlastnických a uživatelských vztahů v praxi dosti tolerantní; a dokáže v tom být značně tvořivá.

Za vaši i naši svobodu

Na fotografiích z policejně vyklízené Kliniky bylo vidět heslo „Svoboda“. O jaké svobodě to lidé, kteří se budovu pokusili svépomocí probudit k životu, hovoří? Vždyť svoboda se tu pokládá za základní vymoženost polistopadového vývoje, každý má svobodu se o sebe postarat, svobodu svými výkony vyniknout, ve společnosti se prosadit. Kam bychom přišli, pokud by svoboda měla znamenat, že někdo přijde a začne využívat věc, která mu nepatří?

Jak jsme si nicméně na několika příkladech ukázali, s proměnami vlastnických a uživatelských vztahů je to přece jen podstatně složitější. A než budeme moralizovat, uvědomme si, že základ společenského rozvrstvení po listopadu vznikl tak, že si lidé brali to, co jim nepatřilo, a to dokonce s požehnáním oficiálních míst, jež blahosklonně hovořila o „úprku před právníky“ a „zhasnutém světle“.

Rozdíl je v tom, že squateři nechtějí opuštěnou budovu ani vlastnit, a dokonce ji nechtějí využívat ani k tomu, aby se obohatili. Chtějí ji prostě využívat, a to dokonce k obecnému prospěchu, jak mu sami rozumějí. Podobně jako piráti či socialisté vycházejí z přesvědčení, že se lépe žije ve společnosti, která nadřazuje princip sdílení principu vlastnění.

Co je k tomu může vést? Uvažme, jaký základní vzorec jednání mladé generaci společnost, kterou obýváme, nabízí. Většinu nejtalentovanějších mladých lidí stahují korporace, jež je lákají příslibem štědré odměny: a tu jim mohou dopřát, poněvadž těží z čím dál nespravedlivější redistribuce majetku; jinak řečeno z toho, že socialisté v squatování kapitálu notně polevili.

Čím dál užší a zranitelnější střední třídu zpravidla nějak financuje stát, anebo její příslušníci pracují v různých obslužných profesích pro korporace. Zbývají lidé, kteří se protloukají, jak mohou, anebo rovnou propadali sítem na okraj či na sociální dno. Vystresovaní jsou prakticky všichni.

Je vcelku jasné, že svoboda, o které se psalo na zdi pražské Kliniky, je svobodou se toho neúčastnit, svobodou pokusit se žít jinak. Můžeme lidem takovou svobodu dopřát?

Za vaši i naši svobodu. Vráťa Brabenec z Plastic People velice dobře zná smysl solidarity s utiskovanými lidmi na okraji společnosti. Foto Autonomní sociální centrum Klinika

Squateři z Kliniky jsou možná Plastici dneška

Je jasné, že česká společnost si při pokračování stávajících trendů koleduje o velký průšvih. Česká politická veřejnost je čím dál zapšklejší, čím dál méně velkorysá, čím dál méně tolerantní. A čím dál ochotnější upínat své naděje k falešným mesiášům, jako je neotesaný hrubián z Vysočiny, anebo slovenský vykuk, který si během svého života už stihl začachrovat na čáře zákona či za ní s takovými majetky, o jakých se všem squaterům světa ani nesnilo.

Nedávno jsem někde zahlédl kreslený vtípek, na kterém oligarcha sedí u koláče, z nějž odřízl devět desetin a nějakému človíčkovi ukazuje zbylý díl a říká mu: „Bacha na imigranty (ale mohli by tu být stejně tak muslimové či Romové), chtějí ti sníst tvůj podíl.“ Vystihuje to přesně způsob, jímž se čím dál vystresovanější příslušníci střední třídy nechávají manipulovat k tomu, aby v obavách hleděli na ještě větší chudáky, namísto toho, aby si začali klást základní otázku: jak zesquatovat převážnou část majetku Andreje Babiše a jemu podobných: a využít ji ke společnému prospěchu?

U nás, jakož i jinde v Evropě, by to ale opravdu mohlo vypadat jinak, podstatně lépe. Při demokraticky vyjednaném masivním zesquatovávání majetků, hlavně tedy daněmi, a jejich rozumné redistribuci nemusíme žít ve společnosti organizované strachem z pádu společenským žebříčkem a uměle živenými nenávistmi. Mohli bychom žít ve společnosti, která investuje do sociálních služeb všeho druhu, do péče o přírodu a krajinu, do umění a do vzdělání tak, abychom byli schopni se kompetentně spravovat.

O něco takového se stále ještě pokouší v Evropě skandinávské země, tímto směrem míří latinskoamerická levice, v Evropě Syriza či Podemos. Nemějme pražským squaterům za zlé, že naši společnost v cestě za správným cílem předběhli, že na to jdou zdola občanskou svépomocí a jsou v tom napřed. Vězme ale, že i oni jsou nositeli přesně těch občanských ctností, s nimiž jsme v listopadu před pětadvaceti lety vyšli do ulic, a o nichž jsme věřili, že budou udávat české společnosti směr.

Společensky nebezpeční nejsou ti, kdo se pokusili Klinice vdechnout život, ale ti, kdo jim to tak hrubiánsky znemožňují. Pamatujme si také, že svou reakcí na tento případ Česká strana sociálně demokratická poví o svém charakteru a svých vyhlídkách mnohem víc, než si možná její vedení vůbec dokáže představit. Nelze obhajovat státní ochranu vlastnických práv spekulantů, ani ledabylých státních institucí a současně mluvit o demokracii, natožpak sociální.

A konečně: nebývá snadné rozpoznat moment, kdy se společnost může od něčeho odpíchnout, zvrátit své neblahé směřování, bod, o nějž lze zapřít páku příznivých změn. Bylo by bývalo troufalé za Husákovy normalizace předpovídat, že jím může být široká solidarita s utiskovanou nekonformní hudební skupinou. Režim tu přece útočil na ty nejzranitelnější, spořádanému občanu přirozeně podezřelé živly.

I proto bylo milé na jedné ze solidárních fotografií s Klinikou vidět Vráťu Brabence. Piráti, socialisté, vyznavači squaterství všech různých forem, přidejte se k němu, protože jde o každého z nás: česká společnost už opravdu potřebuje nějakou kliniku.