Na vyjednávání práva na existenci či naopak nutnosti vyklizení komunitního centra Klinika na pražském Žižkově můžeme pozorovat výrazný posun v české společnosti, jež lze charakterizovat jako generační výměnu. Podle německého sociologa Karla Mannhheima, který se zabýval teorií generací, se generace vyznačují neustálým nastupováním nových nositelů kultury, což přináší nové přístupy, a odchodem dřívějších nositelů kultury, který slouží k nutnému zapomínání. Přesně tento jev lze nyní pozorovat v české společnosti.

Tři generace v české společnosti

Už sám Mannheim hovořil o tom, že vymezit jednotlivé generace není jednoduché — mají se střídat po patnácti, dvaceti či třiceti letech? Já zde zvolím jakýsi kompromis a ohraničím generace časovým úsekem dvaceti let a ukážu tři generační skupiny významně ovlivňující dění v české společnosti. Jsou to třicátníci, padesátníci a sedmdesátníci. Jelikož se generace do značné míry překrývají, připočítejte si ke každé z nich plus, mínus pět let.

Začnu od těch nejstarších. Sedmdesátníci se narodili kolem druhé světové války — někteří z nich si tedy matně pamatují válečnou dobu a období mezi válkou a nástupem komunismu. Ve svém mladém věku pak zažili bouřlivé události druhé poloviny 60. let i následné zklamání. Obvykle rozlišují mezi různými druhy komunismu. Svět tedy obvykle nedělí na černou a bílou, vědí totiž své o různých odstínech šedi, což je činí shovívavějšími.

Tato generace se po sametové revoluci ujala vlády, provedla Českou republiku více či méně úspěšně 90. lety a přibližně od roku 2005 začala pomalu předávat otěže dnešním padesátníkům. Z mocenských pozic se stáhla do pozic spíše symbolických, příkladem mohou být například Václav Klaus, Miloš Zeman či Otakar Motejl. A zároveň s tím začala tato generace pomalu vymírat.

Přibližně před pěti lety se pak dostala definitivně k moci generace dnešních padesátníků. Je to generace, která ve svém mladém věku zažila sametovou revoluci, která je pro ni značně sentimentální záležitostí a považuje ji za svou revoluci, přestože byla spíše provedena generací sedmdesátníků spolu s kombinací příznivých historických okolností.

Tato generace zažila ve svém dětství a dospívání období normalizace, tedy poměrně specifické období komunismu. Díky své životní zkušenosti ovšem padesátníci považují toto období za jediný exitující typ komunismu. S ubíhajícím časem od revoluce pak udělali ze zkušenosti dospívání v období komunismu centrální životní zkušenost a sdílenou identitu, která je do značné míry mučednická. Období, které prožili, staví na úroveň nacismu a v rámci sebeheroizace vidí svět značně černobíle.

Tato generace ztotožňuje svobodu s konsumerismem, ideálem společnosti je pro ni téměř až gründerský kapitalismus a osobní vlastnictví je vysoce symbolicky nedotknutelným statkem (stejně jako jakékoli poznámky zpochybňující obludnost komunismu a jedinečnost sametové revoluce). Je to generace, která byla natolik ovlivněna nedostatkem výběru zboží a barev za normalizace, že po celá 90. léta až do současnosti neměla čas na jakýkoli občanský aktivismus.

V této generaci není příliš vyhraněných osobností, což je vidět například na současné politické garnituře. Poslední dobou se u padesátníků projevuje zoufalost a bezradnost nad stavem politiky v České republice, kdy buď volí stále stejné strany ze setrvačnosti, nebo zkouší nové politické subjekty plné starých tváří či dokonce přestávají volit. Teorie, že je potřeba počkat na to, až „všichni staří komunisté vymřou“ se nepotvrdila, KSČM volí stále stejné procento populace a v politice je jen hůř a hůř.

Tuto generaci lze lehce s nadsázkou charakterizovat jako generaci bez fantazie — je zvyklá poslouchat víc, než si uvědomuje a jakékoli byť jen náznakem protizákonné či nelegální řešení v otázce občanské neposlušnosti je zkrátka nepředstavitelné.

A nyní se dostáváme k nejmladší generaci třicátníků. Řadě z nich dokonce ještě není ani třicet, své dětství prožili v období druhé poloviny bouřlivých 90. let a dospívání po roce 2000. Část této generace je pod vlivem generace svých rodičů orientována velmi pragmaticky (na kariéru) a taktéž ráda slyší na primitivní antikomunismus. Jiná část absorbovala do svého mainstreamu různé alternativní styly života (dnes se tomu říká hipsterství).

Jedná se už o mladé zajištěné lidi či studenty dokončující svá vzdělání. Zkrátka o občany, kteří už dovedou formulovat své požadavky a učí se je i prosazovat, což proti generaci jejich rodičů není vůbec jednoduché. Jejich alternativa je ovšem zabalena do mnohem hezčího a voňavějšího obalu než punkové rebelství 90. let.

Střet generací v případu komunitního centra Klinika

Zde se dostáváme k samotnému případu komunitního centra Klinika. Z předestřené perspektivy jde o krásný příklad střetu generací. Pro generaci padesátníků je soukromé vlastnictví nedotknutelné i za předpokladu, že svěřený majetek je prázdný a chátrá. Cíle a záměry nelegálních uživatelů prostor pak nehrají roli, ať jsou sebevíce bohulibé. To se například od vyklizení squatu Milada příliš nezměnilo.

Na druhou stranu protistrana se od dob Milady změnila výrazně. Už se nejedná o punkové squaty, kde odklízení odpadků je spíše rétorickým cvičením než realitou. Tentokrát jde o dobře připravený komunitní projekt, který začíná zvelebením místa natolik, aby bylo přitažlivé pro okolí na první pohled a získalo jeho podporu.

Dnešní squateři si uvědomují, že jedině tak mají šanci na úspěch. A co víc, už se sami vlastně ani nenazývají squatery, ale spíše mladými lidmi či občanskými aktivisty, kteří uvědoměle žádají (nebo si spíš sebevědomě berou) něco, na co mají nárok. A dělají to stylem přitažlivým pro okolí, protože dnešní mladá alternativa je hezky zabalená a voní.

Vznikl tak projekt, o kterém si všichni uvědomují, že má smysl a že se jedná o dobré řešení. Není tak těžké získat na svou stranu média, zdejší obyvatele a dokonce i místní policii. Téměř každý si totiž uvědomuje, že to má hlavu a patu. Proto příliš nepřekvapí, že tlak na zákrok přišel ze strany protiextremistické policie, nikoli místní, což ukazuje, že jde o spor ideový a ne funkční. Život čtvrti totiž komunitní centrum bezpochyby zvelebuje.

Jak spor o Kliniku dopadne, si netroufnu odhadovat. Nezbývá než doufat, že zvítězí ta trocha zdravého rozumu, na kterou apeloval transparent visící na klinice. Ale možná je ještě příliš brzy. Ať tak nebo tak, jsem za tento projekt velmi vděčný, protože změnil řadu zavedených zvyklostí. A také ukázal vznikající tendenci, kterou se bude česká společnost ubírat. Totiž že přirozený koloběh generací zas o kousek poskočil a o podobě společnosti nyní vyjednávají jiné generace než před pár lety.

Nechci ani tak říct, že jedna z generací je jen dobrá a druhá špatná. Spíše že ta nová je rozhodně kreativnější a mohla by přinést svěží vítr (leckde už nyní k vidění na komunální úrovni), který česká společnost bezpochyby potřebuje.