Na vyjednávání práva na existenci či naopak nutnosti vyklizení komunitního centra Klinika na pražském Žižkově můžeme pozorovat výrazný posun v české společnosti, jež lze charakterizovat jako generační výměnu. Podle německého sociologa Karla Mannhheima, který se zabýval teorií generací, se generace vyznačují neustálým nastupováním nových nositelů kultury, což přináší nové přístupy, a odchodem dřívějších nositelů kultury, který slouží k nutnému zapomínání. Přesně tento jev lze nyní pozorovat v české společnosti.

Tři generace v české společnosti

Už sám Mannheim hovořil o tom, že vymezit jednotlivé generace není jednoduché — mají se střídat po patnácti, dvaceti či třiceti letech? Já zde zvolím jakýsi kompromis a ohraničím generace časovým úsekem dvaceti let a ukážu tři generační skupiny významně ovlivňující dění v české společnosti. Jsou to třicátníci, padesátníci a sedmdesátníci. Jelikož se generace do značné míry překrývají, připočítejte si ke každé z nich plus, mínus pět let.

Začnu od těch nejstarších. Sedmdesátníci se narodili kolem druhé světové války — někteří z nich si tedy matně pamatují válečnou dobu a období mezi válkou a nástupem komunismu. Ve svém mladém věku pak zažili bouřlivé události druhé poloviny 60. let i následné zklamání. Obvykle rozlišují mezi různými druhy komunismu. Svět tedy obvykle nedělí na černou a bílou, vědí totiž své o různých odstínech šedi, což je činí shovívavějšími.

Tato generace se po sametové revoluci ujala vlády, provedla Českou republiku více či méně úspěšně 90. lety a přibližně od roku 2005 začala pomalu předávat otěže dnešním padesátníkům. Z mocenských pozic se stáhla do pozic spíše symbolických, příkladem mohou být například Václav Klaus, Miloš Zeman či Otakar Motejl. A zároveň s tím začala tato generace pomalu vymírat.