Týdny kolem druhé poloviny listopadu a prosincové týdny před vánoci vyvolávají u citlivějších jedinců těžké duševní stavy. Jsme v období nejkratších dnů a nejdelších nocí komplikovaných ještě tím, že je často celý den zataženo. Už před třetí se stmívá. Vrcholný podzim, to už není nápadná expanze životních sil jako na jaře a jejich vrchol v létě, a není to už ani doba, kdy nám životní procesy nabízejí plody.

Skončilo barevné a proměnlivé období. Teď už je jen šero, chladno, sychravo. A ještě nejsou vánoce, které znamenají narození světla uprostřed temnot. Vánoce jsou příslibem a nadějí nového růstu. Jako čas slunovratu a jako doba symboliky neporaženého Slunce všech světů, které svítí v temnotách a temnoty je nepohltí.

Je to smutné a chmurné období a období očekávání. Mít naději neznamená být naivním optimistou, který si mantricky opakuje, že vše dopadne dobře. Mít naději znamená s důvěrou očekávat světlo nejen astronomické, ale i Světlo života. Tyto obrazy nejsou nutně vázány na církevní prostředí, jak se někteří obávají.

Můžeme budoucím světlem živit duši a nemusíme se nechat ovládnout tmou. Rozhodně proto nemusíme poslouchat nějaké vrchnosti. V jednom necírkevním iniciačním společenství, které stojí u kořenů naší civilizace, zaznívá ve chvíli návratu do profánní sféry rituální ujištění: světlo svítí i v nejhlubších temnotách.

Na vnitřní sílu potřebnou v těchto dnech zbavených vnějších opor jsem si vzpomněl, když jsem byl překvapivě osloven z dvou protikladných stran se stejnou výzvou podívat se na aktivity nového pražského sociálního a kulturního centra Klinika. Někdy jsou tyto dvě strany vyloženy zjednodušené, a k tomu jsem opatrný. Mám-li to však vyslovit zkráceně, řeknu, že výzva přišla zleva i zprava. Myslím na politické spektrum.

Není snad nutno opakovat, že ve francouzských generálních stavech na konci monarchie seděli při výjimečném společném jednání všech stavů po králově pravici klérus a šlechta a po levici třetí stav, měšťanstvo. Lze říci: vpravo zastánci dosavadních pořádků, vlevo stoupenci změn, které se pak prosadily revolučně, a nutno přiznat, že krutě. Pak se pravolevá klasifikace poněkud zkomplikovala.

Konzervativní činitelé se museli zorganizovat politicky a postavit se proti liberálům. Po čase se liberálové ocitli vpravo, a o změny začal usilovat čtvrtý stav, který do té doby neexistoval, a i dnes o něm jako o stavu mluvíme jen symbolicky. Míním neprivilegovanou většinu společnosti, která nebyla subjektem dřívějších revolucí, zatím stála mimo, ale hlásí se o svá práva.

Téma Kliniky mi napřed představil člověk osobně blízký, činitel křesťanské církve, která se nepropůjčila špinavému byznysu s Topolánkovými a Nečasovými vládami a po vnitřní diskusi si zachovala tradiční nezávislost. Tito lidé věří v Krista, ne v Mamona. Nábožensky jdeme vedle sebe, v něčem se shodneme, v ostatním se respektujeme.

Politicky se někdy škádlíme. Vím ale, že liberalismus tohoto z mých přátel znamená skutečnou péči o svobodu. Snad proto nechává vedle sebe mne, socialistu, kterému jde o to, aby ekonomické a sociální uspořádání společnosti udělalo z formálních svobod svobody reálné.

O den či dva později se mi přihlásil kamarád, který je zjevně nalevo. Má v tom jasno, protože má toto téma zvládnuto i teoreticky. Nemůže být sebeméně podezírán ze sympatií k té karikatuře socialismu, která tu vládla ve čtyřech desetiletích 1948—1989. Nemá diktátorské sklony, anonymní masy, pokud mu správně rozumím, v jeho pojetí neválcují lidskou jedinečnost. Také se v něčem lišíme, možná v tom, jak jsme kdo radikální nebo smířlivý. A také se respektujeme.

Mohla by mne těšit tato šíře sympatií, mohutné rozkročení mezi směry. Ale je v tom i nemalá porce nejistoty a váhání. Stalo se už několikrát, že se levicová moc na úrovni státu nebo (a to zejména) na úrovni obcí a krajů chovala pravicověji, než standardní pravice, a že mne od mého obvyklého legalismu tlačilo víc doleva, než jsem si myslel.

A jindy se mi zase stalo, že mne někdo zase jednou začal strašit pracovní povinností pro všechny, zřízením průmyslových armád a násilným svržením celého dosavadního společenského řádu, a také tím, jak nebere vážně myšlenku z volně citovaného historického dokumentu (Komunického manifestu, 1948), že svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. A to mne zase tlačí k liberalismu, i když rozhodně ne k neoliberalismu, rozhodně ne ke svobodě, která by byla hlavně svobodou čachru.

To už není sympatický rozmach. To už se člověk ocitá v pozici tarotové karty Viselec. Ten bývá vykládán pomocí slov alternativa, vzdor, vyčkávání, obětování, ale i neschopnost, bezmoc. Pozice mezi světy, kdy člověk nikam nepatří. Může to ovšem být jako u mystika Džaláleddína Rúmího, který ve sbírce Masnáví, básně vnitřního smyslu píše:

Co mám dělat, muslimové, když neznám teď sebe sám,

nejsem křesťan ani žid, nepatřím už ani k vám,

nejsem ze západu, z východu, ze souše ani z moře,

nejsem ze hlubiny země, marně zírám ke hvězdám,

nejsem z vody ani z hlíny, z větru ani z plamene, nejsem z chatrče či zámku, vlastní původ nepoznám…

Viselec se pak ukazuje být svéhlavým rebelem, který jde proti společenským zvyklostem. Je tak dobrým symbolem vzepření se společnosti a tradicím. Nejen jinak smýšlí, ale i jinak jedná. Kdyby si své názory nechal pouze pro sebe, neměla by jej většinová společnost zač trestat.

Připadá mi naprosto přirozené, třeba i bez těchto výzev, za které jsem vděčný, zastat se skupiny, která postupně přeměňuje budovu bývalé polikliniky v Jeseniově ulici na pražském Žižkově.

Nevím, kdo je zapsán v katastru jako vlastník, ale ať je to jakýkoli soukromý nebo veřejný subjekt, je z obecně známého katastrofálního stavu budovy zřejmé, že majitel neplní ústavní princip, podle kterého vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (Listina základních práv a svobod, čl. 11, 3)

Iniciativní skupina z budovy podle dostupných informací vyklidila nahromaděné odpadky a dokonce za chápajícího a možná i sympatizujícího počátečního přihlížení policistů tam zřídila Kulturní a sociální centrum Klinika a hned zahájila program tohoto centra. Na podporu střediska se vyslovuje petice, kterou za první týden od jejího vyhlášení do pozdního nedělního večera podepsalo 1182 osob.

Během neděle se snad otevřel prostor k jednání. Došlo ke kontaktu (osobnímu či zprostředkovanému) s některými pražskými radními, kteří projevili o projekt a jednání zájem. Viceprimátor Matěj Stropnický pak kontaktoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a apeloval na něj, aby záležitost neřešil represivně, ale jednáním.

Mí přátelé spíše zprava a důsledně zleva mohli mít různou motivaci. Prvnímu šlo možná hlavně o právo iniciátorů na volbu životního stylu, o ocenění občanské iniciativy a podporu aktivního jednání ve prospěch spoluobčanů. Druhému o prostor pro neprivilegované a prosazení jejich oprávněného zájmu proti veřejné moci, u níž vždy hrozí, že místo veřejnému zájmu bude sloužit byznysu.

Nakonec se ten rozpor ukazuje plodný. Zřízení centra a mírná naděje na jeho uznání je zásvitem něčeho slibného v těchto chmurných dnech a jsem rád, že jsem se díky dvěma podnětům o tom dověděl.