V reakci na smrt papeže Františka líčí některé komentáře zesnulého římského biskupa téměř jako posledního významného světového politika zastávajícího hodnoty solidarity, soucitu, ale třeba také myšlenku sociálního státu.

Po celém světě dnes sledujeme nástup silné generace politiků, prosazujících pravý opak — v první řadě samozřejmě Donald Trump, ale třeba také Módí v Indii, Milei v Argentině, jistě sem ale patří i Putin, Netanjahu a mnoho dalších. Na druhé straně chybí výrazní politici zastávající hodnoty sociální citlivosti a solidarity nebo jsou slabí a nevýrazní, byť samozřejmě jsou výjimky zasluhující uznání.

Přesto se ale lze ptát, zda je takové hodnocení oprávněné. Papež František nebyl politik. Jeho úkolem nebylo získat moc a rozhodovat o chodu států, i když jako hlava největší světové církve nepochybně značnou mocí, či lépe řečeno vlivem, disponoval. Byl ale nesporně veřejnou osobností s dosahem větším, než má převážná většina světových politiků a státníků.

Základní program: sociální nauka církve

František po celou dobu svého pontifikátu vystupoval s určitým vyprofilovaným programem, přinejmenším zčásti politickým, který promyšleně a soustavně zastával. V tomto smyslu byl možná více politikem než řada představitelů a funkcionářů, u kterých lze zastávání nějakého vyprofilovaného programu vysledovat jen stěží.

Oním programem je sociální učení římskokatolické církve. Ve zkratce řečeno, jedná se o rozpracování církevního učení ve vztahu k sociální, ekonomické a politické realitě, tak jak se od poslední dekády 19. století postupně rozvíjelo a vrstvilo. Důležité přitom je, že celkem deset sociálních encyklik církve, od Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 po Františkovo Laudato si’ (2015) vyšlo jak od papežů považovaných za reformátory, tak spíše za konzervativce.

Jako celek spočívá sociální nauka církve na několika základních principech či teologických premisách. První z nich je založena v důstojnosti lidské osoby, každého člověka jako jedinečného obrazu Božího. Z toho vyplývá odmítnutí každé teorie a praxe, která člověka snižuje, činí z něj pouhý nástroj k dosahování zisku či touhy po moci. Kritika neregulovaného kapitalismu, od začátku v církevní sociální nauce přítomná, je založená právě tady.

Dalším určujícím principem, který se s prvním jmenovaným doplňuje, je koncept obecného dobra — bonum commune. Tento pojem, přítomný již v myšlení starověku a ve středověké teologii, se v sociálním učení uplatnil zejména od doby druhého vatikánského koncilu, který otevřel církev „radosti a bolesti“ okolního světa. Dvěma nástroji, jak tohoto společného dobra dosahovat, jsou solidarita a subsidiarita: ohled na druhé a jejich potřeby, a uznání jejich rovnoprávnosti a přiznání podílu na rozhodování.

Teologie lidu, teologie lidí

Pokud katolickou sociální nauku jako celek nelze považovat za „levicovou“ — a samozřejmě ani pravicovou — a hlásí se k ní křesťanští politici různého zaměření, o teologii osvobození, která je způsobem teologické reflexe záměrně zohledňujícím zasazení církve a křesťanů do konkrétních politických, sociálních a ekonomických podmínek, to už tak zcela neplatí.

Zastánci tohoto teologického směru, který se zformoval z různých zdrojů v polovině 20. století a poprvé dostal své označení v Latinské Americe díky zakladatelské osobnosti nedávno zesnulého peruánského teologa Gustava Gutiérreze, se neobávali „ušpinit“ přiblížením k politické levici, využitím marxistické sociální analýzy, včetně pojmů jako je „třídní boj“.

Není divu, že z pohledu konzervativnějšího hlavního — a v zásadě stále eurocentrického — proudu církve se stali extremisty a dostalo se jim odsudků ze strany papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří jinak sami k sociální nauce církve přispěli vlastními encyklikami. Jejich nástupce a první papež pocházející z Latinské Ameriky a ze západní polokoule měl být tím, kdo vnese podněty teologie osvobození do hlavního proudu církve.

Tak tomu také bylo, třebaže ne tak přímočaře, jak by možná někteří očekávali. Svůj význam tu má i skutečnost, že Argentinec Jorge Mario Bergoglio byl ovlivněn specifickou argentinskou verzí teologie osvobození, nazvanou teologie lidu nebo také teologie lidí — teología del pueblo.

Tato varianta latinskoamerické teologie osvobození zachovává její základní principy — důraz na konkrétní sociální a politickou realitu a zasazení v ní, na „osvobození“ jako reálné vysvobození z utlačovatelských struktur, v něčem se ale od klasické teologie osvobození odlišuje. K jejím hlavním představitelům patřil Lucio Gera, který byl Bergogliovým učitelem během studií filosofie a teologie v Chile.

Je důležité zdůraznit význam jezuitského řádu, do něhož Jorge Bergoglio, který se měl stát prvním jezuitským papežem v dějinách církve, vstoupil v jednadvaceti letech. Jedním z jeho učitelů byl Juan Carlos Scannone (1931—2019), argentinský jezuitský teolog a jeden ze zakladatelů „filosofie osvobození“ i argentinské teologie lidu.

Oproti teologii osvobození, reprezentované osobnostmi jako Gustavo Gutiérrez, Leonardo Boff, Juan Luis Segundo a další, teologie lidu či lidí nepracuje s konceptem třídního boje, namísto toho používá protiklad lid — anti-lid (pueblo — anti-pueblo), přičemž „anti-lidem“ jsou míněni příslušníci nejbohatších vrstev, oligarchové, kteří se nezajímají o obecné dobro, ale jen o prospěch svůj a své skupiny.

Stěžejní princip teologie osvobození — přednostní volbu pro chudé, tj. přesvědčení, že Bůh se vždy přednostně staví na stranu chudých proti bohatým, utlačovaných proti utlačovatelům, doplnila její argentinská varianta ve smyslu přednostní volby pro lidi vyloučené, marginalizované.

Blízko těm, kdo jsou na okraji

V myšlení, ale především v jednání Jorgeho Bergoglia/papeže Františka se tento zřetel objevoval neustále: jeho první cesta mimo Řím po zvolení papežem vedla k imigrantům na italském ostrově Lampedusa; a i jeho poslední veřejné setkání, s americkým viceprezidentem J. D. Vancem, bylo nepochybně přinejmenším v myšlenkách imigrantům a lidem na okraji společnosti také věnováno.

Pro Františkovo veřejné působení je asi příznačné, že poslední návštěvou, kterou těsně před koncem svého života přijal, byl právě jeden z jeho ideových oponentů, americký viceprezident J. D. Vance. Oba katolíci, a přitom se zcela odlišným, v podstatě protikladným politickým programem. Františkovým přednostním zájmem jsou chudí, ohrožení, marginalizovaní, a v politické rovině odstraňování nerovnosti a zmenšování sociálních rozdílů.

Hlavním cílem, „přednostním zájmem“ J. D. Vance a Trumpovy vlády jako celku jsou naopak ti nejbohatší, nejmocnější a nejvíce privilegovaní, v konkrétní politické rovině je to pak snaha, aby bohatší byli ještě bohatší, měli ještě více práv, a nakonec měli i monopol na veškerý veřejný prostor. To vše s využitím strachu a odporu k cizincům, imigrantům, lidem jiné barvy pleti.

Dne 10. února 2025 zveřejnil papež František dopis biskupům ve Spojených státech amerických. Tento poměrně krátký text je vlastně praktickou aplikací sociální nauky církve na konkrétní realitu. Velmi prostě a s odkazem na dokument „konzervativce“ Pia XII. Exsul familia z roku 1952 argumentuje, že starost o emigranty a uprchlíky není pro katolickou církev něčím navíc, na okraji, v jakémsi vnějším kruhu zájmů, ale něčím naprosto zásadním.

V listu, který je jakousi teologickou závětí, papež František píše: „Skutečná vláda práva se prokazuje právě tím, že je se všemi lidmi zacházeno s důstojností, zejména s těmi nejchudšími a nejvíce marginalizovanými. Autentické společné dobro se prokazuje tehdy, když společnost a vláda tvořivě a s respektem k právům všech lidí vítá, chrání, pozvedá a začleňuje ty nejslabší, nejzranitelnější a nejvíce ohrožené… To, co je vybudováno jenom za základě síly, a ne na uznání stejné důstojnosti všech lidských bytostí, špatně začíná a špatně končí.“

Každý večer zavolat do Gazy

Každý večer, od 9. října 2023 až do posledních dní svého života, volal papež František přes WhatsApp do farnosti Svaté rodiny v Gaze. Během hovorů dlouhých obvykle okolo patnácti minut mluvil nejen s oběma kněžími, Gabrielem Romanellim, argentinským krajanem, a Yusufem Asadem, ale i s dalšími lidmi z více než pětisetčlenné skupiny, která v prostoru kostela nalezla v době války útočiště.

Papež v telefonátech nerozebíral složité teologické ani politické otázky. Ptal se na základní věci každodenního života. Jak jste se dnes měli? Co jste dnes měli k jídlu? Tím hlavním bylo dát najevo, že i v těžké, beznadějné a tíživé situaci lidí v Gaze je jim nablízku, zajímá se o ně, naslouchá jim.

Právě tato schopnost být druhým blízko zůstane zřejmě tím, kvůli čemu bude papež František nejvíce a nejdéle vzpomínán. Blízkost je totiž základním kamenem ke všemu ostatnímu.