V reakci na smrt papeže Františka líčí některé komentáře zesnulého římského biskupa téměř jako posledního významného světového politika zastávajícího hodnoty solidarity, soucitu, ale třeba také myšlenku sociálního státu.

Po celém světě dnes sledujeme nástup silné generace politiků, prosazujících pravý opak — v první řadě samozřejmě Donald Trump, ale třeba také Módí v Indii, Milei v Argentině, jistě sem ale patří i Putin, Netanjahu a mnoho dalších. Na druhé straně chybí výrazní politici zastávající hodnoty sociální citlivosti a solidarity nebo jsou slabí a nevýrazní, byť samozřejmě jsou výjimky zasluhující uznání.

Přesto se ale lze ptát, zda je takové hodnocení oprávněné. Papež František nebyl politik. Jeho úkolem nebylo získat moc a rozhodovat o chodu států, i když jako hlava největší světové církve nepochybně značnou mocí, či lépe řečeno vlivem, disponoval. Byl ale nesporně veřejnou osobností s dosahem větším, než má převážná většina světových politiků a státníků.

Základní program: sociální nauka církve

František po celou dobu svého pontifikátu vystupoval s určitým vyprofilovaným programem, přinejmenším zčásti politickým, který promyšleně a soustavně zastával. V tomto smyslu byl možná více politikem než řada představitelů a funkcionářů, u kterých lze zastávání nějakého vyprofilovaného programu vysledovat jen stěží.

Oním programem je sociální učení římskokatolické církve. Ve zkratce řečeno, jedná se o rozpracování církevního učení ve vztahu k sociální, ekonomické a politické realitě, tak jak se od poslední dekády 19. století postupně rozvíjelo a vrstvilo. Důležité přitom je, že celkem deset sociálních encyklik církve, od Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 po Františkovo Laudato si’ (2015) vyšlo jak od papežů považovaných za reformátory, tak spíše za konzervativce.

Jako celek spočívá sociální nauka církve na několika základních principech či teologických premisách. První z nich je založena v důstojnosti lidské osoby, každého člověka jako jedinečného obrazu Božího. Z toho vyplývá odmítnutí každé teorie a praxe, která člověka snižuje, činí z něj pouhý nástroj k dosahování zisku či touhy po moci. Kritika neregulovaného kapitalismu, od začátku v církevní sociální nauce přítomná, je založená právě tady.