V reakci na smrt papeže Františka líčí některé komentáře zesnulého římského biskupa téměř jako posledního významného světového politika zastávajícího hodnoty solidarity, soucitu, ale třeba také myšlenku sociálního státu.

Po celém světě dnes sledujeme nástup silné generace politiků, prosazujících pravý opak — v první řadě samozřejmě Donald Trump, ale třeba také Módí v Indii, Milei v Argentině, jistě sem ale patří i Putin, Netanjahu a mnoho dalších. Na druhé straně chybí výrazní politici zastávající hodnoty sociální citlivosti a solidarity nebo jsou slabí a nevýrazní, byť samozřejmě jsou výjimky zasluhující uznání.

Přesto se ale lze ptát, zda je takové hodnocení oprávněné. Papež František nebyl politik. Jeho úkolem nebylo získat moc a rozhodovat o chodu států, i když jako hlava největší světové církve nepochybně značnou mocí, či lépe řečeno vlivem, disponoval. Byl ale nesporně veřejnou osobností s dosahem větším, než má převážná většina světových politiků a státníků.

Základní program: sociální nauka církve

František po celou dobu svého pontifikátu vystupoval s určitým vyprofilovaným programem, přinejmenším zčásti politickým, který promyšleně a soustavně zastával. V tomto smyslu byl možná více politikem než řada představitelů a funkcionářů, u kterých lze zastávání nějakého vyprofilovaného programu vysledovat jen stěží.

Oním programem je sociální učení římskokatolické církve. Ve zkratce řečeno, jedná se o rozpracování církevního učení ve vztahu k sociální, ekonomické a politické realitě, tak jak se od poslední dekády 19. století postupně rozvíjelo a vrstvilo. Důležité přitom je, že celkem deset sociálních encyklik církve, od Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 po Františkovo Laudato si’ (2015) vyšlo jak od papežů považovaných za reformátory, tak spíše za konzervativce.

Jako celek spočívá sociální nauka církve na několika základních principech či teologických premisách. První z nich je založena v důstojnosti lidské osoby, každého člověka jako jedinečného obrazu Božího. Z toho vyplývá odmítnutí každé teorie a praxe, která člověka snižuje, činí z něj pouhý nástroj k dosahování zisku či touhy po moci. Kritika neregulovaného kapitalismu, od začátku v církevní sociální nauce přítomná, je založená právě tady.

Dalším určujícím principem, který se s prvním jmenovaným doplňuje, je koncept obecného dobra — bonum commune. Tento pojem, přítomný již v myšlení starověku a ve středověké teologii, se v sociálním učení uplatnil zejména od doby druhého vatikánského koncilu, který otevřel církev „radosti a bolesti“ okolního světa. Dvěma nástroji, jak tohoto společného dobra dosahovat, jsou solidarita a subsidiarita: ohled na druhé a jejich potřeby, a uznání jejich rovnoprávnosti a přiznání podílu na rozhodování.

Teologie lidu, teologie lidí

Pokud katolickou sociální nauku jako celek nelze považovat za „levicovou“ — a samozřejmě ani pravicovou — a hlásí se k ní křesťanští politici různého zaměření, o teologii osvobození, která je způsobem teologické reflexe záměrně zohledňujícím zasazení církve a křesťanů do konkrétních politických, sociálních a ekonomických podmínek, to už tak zcela neplatí.

Zastánci tohoto teologického směru, který se zformoval z různých zdrojů v polovině 20. století a poprvé dostal své označení v Latinské Americe díky zakladatelské osobnosti nedávno zesnulého peruánského teologa Gustava Gutiérreze, se neobávali „ušpinit“ přiblížením k politické levici, využitím marxistické sociální analýzy, včetně pojmů jako je „třídní boj“.

Není divu, že z pohledu konzervativnějšího hlavního — a v zásadě stále eurocentrického — proudu církve se stali extremisty a dostalo se jim odsudků ze strany papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI., kteří jinak sami k sociální nauce církve přispěli vlastními encyklikami. Jejich nástupce a první papež pocházející z Latinské Ameriky a ze západní polokoule měl být tím, kdo vnese podněty teologie osvobození do hlavního proudu církve.

Tak tomu také bylo, třebaže ne tak přímočaře, jak by možná někteří očekávali. Svůj význam tu má i skutečnost, že Argentinec Jorge Mario Bergoglio byl ovlivněn specifickou argentinskou verzí teologie osvobození, nazvanou teologie lidu nebo také teologie lidí — teología del pueblo.

Tato varianta latinskoamerické teologie osvobození zachovává její základní principy — důraz na konkrétní sociální a politickou realitu a zasazení v ní, na „osvobození“ jako reálné vysvobození z utlačovatelských struktur, v něčem se ale od klasické teologie osvobození odlišuje. K jejím hlavním představitelům patřil Lucio Gera, který byl Bergogliovým učitelem během studií filosofie a teologie v Chile.

Je důležité zdůraznit význam jezuitského řádu, do něhož Jorge Bergoglio, který se měl stát prvním jezuitským papežem v dějinách církve, vstoupil v jednadvaceti letech. Jedním z jeho učitelů byl Juan Carlos Scannone (1931—2019), argentinský jezuitský teolog a jeden ze zakladatelů „filosofie osvobození“ i argentinské teologie lidu.

Oproti teologii osvobození, reprezentované osobnostmi jako Gustavo Gutiérrez, Leonardo Boff, Juan Luis Segundo a další, teologie lidu či lidí nepracuje s konceptem třídního boje, namísto toho používá protiklad lid — anti-lid (pueblo — anti-pueblo), přičemž „anti-lidem“ jsou míněni příslušníci nejbohatších vrstev, oligarchové, kteří se nezajímají o obecné dobro, ale jen o prospěch svůj a své skupiny.

Stěžejní princip teologie osvobození — přednostní volbu pro chudé, tj. přesvědčení, že Bůh se vždy přednostně staví na stranu chudých proti bohatým, utlačovaných proti utlačovatelům, doplnila její argentinská varianta ve smyslu přednostní volby pro lidi vyloučené, marginalizované.