Návštěvu papeže Františka v Kanadě, která byla věnována nápravě křivd katolické církve na Métisech, Prvních národech a Inuitech, provázelo před necelými třemi lety jak nadšení, tak zklamání nebo dokonce pobouření. V klíčové pasáži své omluvy, kterou vyslovil 25. června v Maskwacis v Albertě, papež František prosí o odpuštění za podíl členů katolické církve na kulturní kolonizaci a nucené asimilaci, jež vyvrcholila v systému rezidenčních škol.

Pro mnoho lidí však přišla omluva příliš pozdě nebo nebyla dostatečná. Někteří vyčkávali, zda za slovy papeže budou následovat i konkrétní činy, a pro jiné je jakékoliv jednání katolické církve nepřijatelné a omluva nic nevyřeší. „Obrali jste mě o vzdělání, obrali jste mě o život, o manželství, o identitu. Vzali jste mi vše, čím jsem chtěl být. Nic nezbylo, a vy teď tvrdíte, že je vám to líto,“ říká například osmdesátiletý absolvent rezidenční školy Henry Boubard.

Nelze se divit, že přeživší rezidenčních škol a jejich potomci mohou vstřícné kroky katolické církve vnímat spíše jako politický kalkul. Tato omluva měla smysl především pro ty původní obyvatele, kteří se sami hlásí ke katolické církvi, nebo pro ostatní katolíky, kterým záleží na dekolonizaci vlastní instituce. Jakoby mimochodem — a dost možná skutečně omylem — pak papež František po cestě letadlem označil kolonizaci původních obyvatel Kanady za genocidu.

Omluvě v Kanadě předcházela kratší verze, kterou papež František pronesl o čtyři měsíce dříve před delegací dvaatřiceti Elders z řad Métisů, Inuitů a Prvních národů ve Vatikánu. Právě na toto setkání mnozí členové a členky delegace po smrti papeže Františka vzpomínají nejvíce. Natan Obed, prezident organizace Inuit Tapiriit Kanatami, a Cassidy Caron, bývalá prezidentka Métis National Council, na setkání v dubnu 2022 ocenili zejména to, že jim papež skutečně naslouchal a reagoval na to, co mu přeživší rezidenčních škol vyprávěli. Natan Obed v rozhovoru poznamenal, že vztah původních obyvatel ke katolické církvi je komplikovaný, ale jeho osobní vztah k právě zesnulému papeži je zcela jednoznačně pozitivní.

Delegace a následná kajícná cesta papeže Františka do Kanady zaslouženě získaly pozornost médií, ale je třeba zmínit i událost následujícího roku: papež František odvolal takzvanou Doktrínu o objevení. Doktrína, vycházející z několika papežských bul z druhé poloviny 15. století, ospravedlňovala zabírání půdy původního obyvatelstva a jejich obracení na křesťanství. Papež František se v oficiálním prohlášení opíral o Sublimis Deus, bulu papeže Pavla III. z 16. století, která naopak zakazovala zotročování původních obyvatel a zabírání jejich půdy.

Mlčení až do 20. století

František nebyl první papež, který uznal pochybení katolické církve v historii kolonialismu. Na jakékoli explicitní vyjádření však původní obyvatelstvo muselo čekat až do druhé poloviny 20. století. Prohlášení Druhého vatikánského koncilu Gaudium et spes z roku 1965 vyzývá katolíky k evangelizaci nekatolického světa, ale zároveň kázalo toleranci a rovnost všech lidí na zemi. V roce 1967 vydal papež Pavel VI. encykliku Populorum Progressio, v níž opatrně bilancuje pozitivní, ale i negativní důsledky kolonialismu.

Jan Pavel II. se v roce 1987, kdy při své cestě po Spojených státech navštívil kanadská Severozápadní teritoria, přihlásil k bule Sublimis Deus, čímž implicitně odsoudil jednání, která s ní byla v rozporu. První explicitní vyjádření, které lze považovat za vyjádření lítosti, přišlo však až v roce 2009, kdy se s přeživšími kanadských rezidenčních škol setkal ve Vatikánu papež Benedikt XVI.

Vatikán následně vydal prohlášení, podle něhož „Svatý Otec vyjádřil lítost nad utrpením způsobeným odsouzeníhodným chováním některých členů Církve a nabídl svou soustrast a solidaritu v modlitbě“. Samotná cesta papeže Františka byla zorganizována na mnohaletý nátlak zástupců původního obyvatelstva Kanady.

V roce 2001 se papež Jan Pavel II. v e-mailu omluvil původním obyvatelům Austrálie za roli, kterou Církev hrála v unášení a převychovávání tzv. „ukradených generací“ dětí původních obyvatel. Tato omluva však přišla až patnáct let po jeho cestě do Austrálie, kdy papež Jan Pavel II. naopak veřejně vychvaloval lásku a dobročinnost křesťanských misionářů během kolonizace.

Není divu, že po omluvě papeže Františka za roli v kolonialismu v Jižní Americe v roce 2015 a po kanadské návštěvě a historické omluvě v roce 2022 začaly v Austrálii zaznívat hlasy, které volaly po podobné omluvě na australské půdě.

Budoucí výzvy: Kompenzace a restituce

Se zvolením nového papeže Lva XIV. 8. května se znovu otevřela debata o nápravě koloniálních škod, které církev napáchala. Papežův kreolský původ vzbuzuje naděje, že by mohl být k dekoloniálním tématům citlivý.

Například Geraldine Shingoose, přeživší rezidenčních škol, však vnímala pontifikační ceremonii jako znepokojivou. Kyle Mason, aktivista z řad původních obyvatel, poznamenal, že „je divné hledět na tak bohatou instituci, když je zároveň na světě tolik chudoby“.

Požadavky lidí, zapojených do procesu Pravdy a usmíření (anglicky „Truth and Reconciliation“), se týkají především tří okruhů. Někteří už začali připomínat slíbený návrat tisíců kulturních a rituálních předmětů, které byly ukradeny a shromážděny ve Vatikánských muzeích během 20. století. Dalšími důležitými tématy jsou materiální kompenzace a přístup k vatikánským dokumentům, které by mohly pomoci odhalit jména konkrétních osob zodpovědných za rezidenční školy, ale i jména ztracených dětí.

Papež František učinil významné kroky na cestě k usmíření, avšak šlo o akty především symbolického významu. Zdá se, že papež Lev XIV. zatím následuje svého předchůdce hlavně v opatrném posilování role žen v církvi, a jen čas ukáže, kdy přijdou na řadu i etnické skupiny obyvatel, kterým církev ublížila nejvíce.