Mesita je v kultuře Aymarů, původních obyvatel Bolívie, důležitou součástí obřadu k uctění Matky Země. Rituálním spálením mesity, malého oltáříku tvořeného květy, sladkostmi, lístky koky, alkoholem a kousky barevné vlny, Aymaři vyživují Zemi a své předky, které v duchu komplementarity a reciprocity žádají o ochranu a prosperitu.

V komunitním centru Colectivx Ch’ixi ovšem nabývá obětování mesitas dalších významů. Stává se vyjádřením solidarity s rezistencí národů, které dosud čelí koloniálnímu násilí, ať se jedná o domorodé Mapuche v Chile, nebo obyvatele okupované Palestiny. Motorem a duší Colectivx Ch’ixi je energická dáma se dvěma copy a pronikavým intelektem, která na veřejnosti téměř nikdy neodkládá svůj charakteristický klobouk: Silvia Rivera Cusicanquiová.

Boj za práva domorodých komunit

Cusicanquiová, socioložka, historička a anarchofeministka, je jednou z nejvýraznějších postav současného latinskoamerického dekoloniálního myšlení; podrobná studie, věnující se jejímu odkazu, vyšla v loňském čísle časopisu Kontradikce. Jako intelektuálka s domorodými kořeny se dlouhodobě zaměřuje na tři vzájemně související témata: na problematiku identity, dále na téma (neo)kolonialismu a protikoloniální rezistence a konečně na kritiku západních epistemologií. Zároveň převádí dekoloniální teorii do praxe: v rámci autonomní skupiny Colectivx Ch’ixi vytváří teorii nízké intenzity, subversivní formu vědění, vycházející z každodenní tělesné zkušenosti komunitních aktivit a anarchosyndikalistické etiky práce.

Silvia Rivera Cusicanquiová vyrůstala v dobře situované lapazské rodině, která zaměstnávala indiánské služebné. Hluboké pouto, jež si vytvořila ke své domorodé chůvě, nasměrovalo její životní dráhu, kterou zasvětila bolivijským neprivilegovaným, domorodým Aymarům a Kečuáncům.

Cusicanquiová vystudovala v sedmdesátých letech, v etnicky bouřlivém období — právě v této době nastoupila na univerzity první generace indiánských studentů a studentek, kteří začali hlasitě upozorňovat na rasismus a strukturální nerovnosti bolivijské společnosti a kteří stáli u zrodu radikálních etnoemancipačních hnutí. Tento intelektuální kvas spolu s dobovou popularitou marxismu formovaly myšlení Silvie Rivery Cusicanquiové, která se jako levicově a emancipačně smýšlející žena poměrně záhy stala ideologicky nepohodlnou pro tehdejší pravicový vojenský režim. V Bolívii byla vězněna, před politickou perzekucí se po nějaký čas ukrývala v Argentině, Kolumbii a Mexiku.

Na počátku osmdesátých let se Cusicanquiová vrátila na půdu Universidad Mayor de San Andrés v La Pazu a se skupinou podobně smýšlejících kolegů a studentů založila Workshop andské orální historie. Cílem skupiny bylo narušit dosavadní hegemonní interpretace bolivijské historie a podat její obraz očima domorých Kečuánců a Aymarů. Cusicanquiová se svým týmem obcházela domorodé komunity, rozmlouvala s pamětníky a postupně začala odhalovat dosud přehlížené protikoloniální aktivity, v jejichž světle se oficiální historiografií přehlížení domorodí obyvatelé Altiplana začali jevit jako důležití političtí aktéři.

Inspirace v anarchosyndikalismu

Stejnou metodologii použila Cusicanquiová při výzkumu anarchosyndikalistických skupin, působících v La Pazu v prvních dekádách dvacátého století. Anarchismus začal do And pronikat na počátku století. Jeho rovnostářský a autonomistický étos rezonoval s principy fungování indiánských komunit, myšlenky anarchismu byly záhy přijaty i městskými domorodými pracujícími.

Cusicanquiová postupně odkryla rozsáhlou síť, propojující městské anarchosyndikalistické skupiny s několika stovkami andských komunit. Anarchosyndikalisté a indiánské komunity navzájem spolupracovali a pomáhali si: anarchosyndikalisté se zapojovali do boje Indiánů proti latifundistům nebo se angažovali v kampaních za uznání občanských práv domorodého obyvatelstva, zástupci indiánských komunit se zase připojili k hnutí pracujících.

Městští řemeslníci sdíleli s andskými Indiány zkušenost útlaku, marginalizace a vykořisťování. Dobové městské elity je považovaly za příslušníky primitivní, necivilizovatelné rasy; jakožto manuálně pracující zažívali navíc i útlak třídní.

Tváří v tvář ostentativnímu pohrdání ze strany „bílých“ elit začali anarchosyndikalisté rozvíjet autonomní formy vědění, postavené na lásce k poznání, četbě a umění a zároveň na uznání hodnoty manuální práce jakožto vznešeného projevu lidské tvořivosti. Anarchosyndikalistické skupiny budovaly knihovny, pořádaly diskusní semináře, fakticky fungovaly jako lidové univerzity, které v etnicky a třídně marginalizovaném prostředí vytvářely subverzivní formy vědění, postavené na idejích rovnostářství a humanismu.

Dekolonizovat poznání

Silvia Rivera Cusicanquiová se inspiruje právě praktikami andských anarchosyndikalistů. Rozvíjí dekoloniální teorii a praxi, která usiluje o to vytvořit podobný prostor subverzivního autonomního vědění, postavený jednak na každodenní zkušenosti sdílené komunitní práce, jednak na dekolonizaci myšlení, spočívající v návratu k domorodým epistemologiím.

Cusicanquiová je hluboce kritická k akademickému intelektualismu, pěstovanému v prostředí univerzit globálního Severu. Tyto instituce považuje za součást (neo)koloniálních mocenských struktur, které se v rámci svých citačních hrátek zmocňují myšlenek teoretiků Jihu a proměňují je ve vlastní privilegia. Proti velkým teoriím akademického Severu Cusicanquiová vytváří takzvanou „teorii nízké intenzity“, vycházející ze zkušeností neprivilegovaných myslitelů globálního Jihu.

Cusicanquiová usiluje o dekolonizaci samotné metodologie poznání. Vychází z andských epistemologií, jejichž chápání časoprostoru se diametrálně odlišuje od západního modelu lineární časovosti. Aymaři označují minulost výrazem nayrapacha, jako časoprostor, který je nám známý, a proto jej máme před očima. Budoucnost jako něco neznámého nám naproti tomu číhá za zády.

Vztah minulosti, přítomnosti a budoucnosti nemá lineární charakter: minulost permanentně vytváří zárodky budoucnosti v neustále se opakujícím cyklu. Pro andské Indiány časovost vytváří dynamické spirály, které se nepřestávají vracet do stejného bodu. Ten nese potenciál přeměny (Pachacuti), která se může, ale také nemusí realizovat. Historie se stává cyklickou reaktualizací minulosti v přítomném čase.

V rámci domorodého pojetí časovosti nechápe Cusicanquiová kolonialismus pouze jako jednu etapu bolivijských dějin, nýbrž jako strukturu, která se permanentně reprodukuje v převrstvujících se cyklech a která na sebe sice může brát různé podoby, její podstata ale zůstává stejná: spočívá v étosu dominance, útlaku a umlčování.

V andské kosmovizi se tak v rámci časoprostorové spirály dialekticky střetávají cykly útisku a rezistence, umlčování a rebélie. V perspektivě cyklické časovosti jsou vzpomínky na španělskou conquistu a kolonizaci, republikánský kapitalismus, paternalistický nacionalismus i ekonomický neokolonialismus Západu součástí téže multičasové dimenze, kterou Cusicanquiová nazývá „simultaneitou heterogenních časových rovin“, přítomností, v níž se setkávají různé časové horizonty.

Proti nacionalistickému diskurzu

Odolnost koloniálního étosu spočívá právě v jeho zakotvení v této multičasovosti. Cusicanquiová hovoří o vnitřním a zvnitřnělém kolonialismu, který spočívá v přijetí (a internalizaci) koloniálních epistemologií, sociálních hierarchií a estetik, jejichž společným jmenovatelem je popírání všeho indiánského.

Na principech vnitřního — či zvnitřněného — kolonialismu byly postaveny nejrůznější verze moderního bolivijského nacionalismu, které sice symbolicky odkazovaly k předkolumbovské minulosti, ale ať již bylo cílem vytvořit etnicky homogenní, či multikulturní bolivijský národ, ve skutečnosti vždy považovaly Indiány za anachronické objekty odsouzené k pomalému zániku tváří v tvář triumfující modernitě a západní racionalitě. Sami domorodí Kečuánci a Aymaři tento diskurz internalizovali natolik, že — říká Cusicanquiová — vložili svého nepřítele sami do sebe a stali se architekty vlastní kolonizace.

Cusicanquiová odmítá nacionalismus i kapitalismus jako dvě podoby téže koloniální struktury. Tvrdí, že nacionální diskurzy nás přesvědčily o tom, že jsme národy, abychom zapomněli na to, že jsme ve skutečnosti komunitami. Kapitalismus, postavený na komodifikaci prakticky všeho, znesvěcuje posvátnost našeho propojení s Matkou Zemí. Je neslučitelný s andskými komunitními principy reciprocity a vzájemné pomoci. Vize západní, kapitalistické modernity ve skutečnosti generuje pouze brutální nerovnosti a environmentální degradaci. Kapitalismus svým neustálým vytvářením falešných, neukojitelných potřeb kolonizuje mysl a devastuje skutečnou identitu člověka.

Cusicanquiová proto usiluje o přehodnocení konceptů spjatých s problematikou identity. Odmítá koncept mestizace s jeho koloniálními konotacemi i kulturní hybridizace. Namísto toho navrhuje teoretický model, který vychází z domorodé epistemologie a který označuje jako ch’ixi.

Aymarský výraz ch’ixi popisuje barvu, která vzniká zdánlivým smísením dvou kontrastních barev v drobných skvrnkách nebo tečkách. Barvy se ve skutečnosti nikdy nesmísí, při pohledu z určité vzdálenosti však vytvářejí novou kvalitu. Šedá barva, vytvořená zdánlivým splynutím černých a bílých skvrnek, je i není bílá nebo černá, vždy zahrnuje i svůj protiklad. Domorodý koncept ch’ixi pracuje s logikou, zahrnující i třetí možnost, odlišnou od binární aristotelské logiky.

Cusicanquiová tvrdí, že identita ch’ixi se vytváří v prostoru, který označuje aymarským výrazem taypi, tj. střed, rovnovážný bod. Zde vzniká dynamická dialektika bez syntézy, konfrontace i kreativní dialog vzájemně antagonických principů. V rámci prostoru taypi se mohou setkávat principy indiánského a koloniálního světa, komunitarismu a individualismu, domorodé a západní epistemologie, které se ale ve skutečnosti nikdy vzájemně nesmísí. Podle Cusicanquiové právě z této interakce protichůdných principů vyrůstá alternativní verze modernity neprivilegovaných, která je spontánně vytvářena zezdola, paralelně a navzdory vizi (neo)koloniální, západní modernity, prosazované společenskými elitami.

Autonomní prostor

V roce 2008 založila Silvia Rivera Cusicanquiová Colectivx Ch’ixi, autonomní prostor, v jehož rámci spolu se svými přáteli a spolupracovníky realizuje vizi teorie nízké intenzity. Colectivx ch’ixi jednak produkuje subverzivní vědění — provozuje například vlastní nakladatelství Piedra Rota, zároveň se ale věnuje ryze praktickým činnostem jako je pěstování tradičních andských plodin, recyklace textilu, pořádání lokálních trhů, vaření nebo provozování indiánských rituálů.

V rámci Colectivx Ch’ixi buduje Cusicanquiová subverzivní sítě, překračující fyzické i symbolické hranice států i kontinentů — spolupracuje s neprivilegovanými mysliteli-pracujícími z textilních robotáren v Buenos Aires, s indickými teoretiky Subaltern Studies atd., společně vytvářejí prostor subversivního vědění. Tyto sítě, vycházející z femininního principu tkaniny, jsou pro Cusicanqui alternativou k maskulinnímu, přivlastňujícímu a uzavírajícímu principu, jehož personifikací je (multi)národní stát.

Celoplanetární síť komunit, recipročně propojených v duchu spolupráce, spřízněnosti, individuální svobody a vzájemné pomoci, považuje Cusicanquiová za dekoloniální, ch’ixi alternativu současného geopolitického uspořádání, která má potenciál pozitivně redefinovat jak vztah mezi lidmi, tak vztah mezi lidmi a Matkou Zemí a jejími ne-lidskými obyvateli. Dekoloniální teorie a praxe Silvie Rivery Cusicanquiové může být proto inspirativní pro všechny oblasti, které sdílejí zkušenost (neo)kolonialismu, predátorského kapitalismu i agresivních nacionalismů, středoevropský postkomunistický prostor nevyjímaje.