Na jaře v Praze otevře komunitní centrum kolektivu Tadamun, zaměřené především na lidi z arabského světa. Tadamun se chce stát prostorem, kde se budou migranti a lidé barevné pleti cítit jako doma a kde se jim dostane mentální i praktické podpory ve formě jazykových kurzů nebo programů pro děti. Zároveň chce poskytovat prostor kultuře z regionu a mimo jiné tak vzdorovat dehumanizaci lidí arabské etnicity.

„Spojily nás naše osobní zkušenosti a pocit nepochopení a ztracení, poháněl nás pocit naléhavosti, když jsme sledovali*y alarmující nárůst xenofobie, islamofobie, diskriminace a předsudků zaměřených na různé marginalizované komunity,“ píše kolektiv Tadamun ve svém manifestu.

O tom, proč Česká republika potřebuje debatu o dekolonizaci, v čem je problematický výraz Blízký východ a jak se v Praze žije lidem arabské etnicity, jsme hovořili s dvěma členy kolektivu. Jelikož oba v České republice pobývají na základě prekérních víz, preferují zůstat v anonymitě. Redakce jejich identitu zná. Oba studují, věnují se umělecké tvorbě a pocházejí z arabských zemí.

Vznikající centrum je určené především pro lidi z regionu jihozápadní Asie a severní Afriky (zkratka SWANA z anglického Southwest Asia and North Africa) — tedy regionu známého jako Blízký východ. Proč termín „Blízký východ“ považujete za problematický?

Tarek: Jde o eurocentrický termín, který vymyslely evropské mocnosti. Region tak začaly označovat proto, že leží na východ od Evropy. My ale preferujeme při označování regionu oprostit se od vztahu k Evropě a zdůraznit jeho samostatnost. Označení SWANA považujeme za přesnější, protože zkrátka odkazuje ke geografické poloze regionu. Neexistuje dokonalý způsob, jak region pojmenovat, každý název evokuje nějaké konotace. Pokoušíme se nicméně rozumět, odkud tyto názvy pocházejí.

Ali: Většina narativů spojených s „Blízkým východem“ navíc vycházela zvenčí, nikoliv zevnitř regionu. Konotace, které člověku vytanou na mysli, když se řekne Blízký východ, zpravidla vytvořila eurocentrická či západní média.

Jednou ze základních myšlenek vašeho projektu je právě dekolonizační perspektiva. Česká republika mezi koloniální mocnosti nikdy nepatřila, proto se tu mnozí debatám o kolonialismu a jeho důsledcích brání — s kolonialismem jsme přeci neměli nic společného. Proč Praha potřebuje dekolonizační centrum?

Tarek: Není to tak, že dekolonizací potřebují projít pouze někdejší koloniální mocnosti. Potřebuje to celý svět! I ti, kdo byli kolonizovaní, potřebují dekolonizovat své myšlení a narativy. Ani arabský svět nepředstavuje výjimku a dodnes dost trpí internalizovaným kolonialismem. A stejně tak přejala koloniální narativy ve velkém i Česká republika.

Ali: Přesně tak. V Paříži či Bruselu, hlavních městech někdejších koloniálních mocností, existuje mnoho projektů a prostorů, které se tématu dekolonizace neustále věnují. Zato v České republice se o koloniálních narativech vůbec nemluví, přestože tu jsou zřetelně přítomné. Tím spíš, že má česká populace pocit, že s kolonializací nemá nic společného, je tu dekolonizace potřeba.

Můžete jmenovat konkrétní příklady koloniálních narativů, s nimiž se v České republice setkáváte?

Tarek: První příklad, který mě napadá, je postoj k Izraeli, respektive přijímání izraelského narativu bez ohledu na důkazy o jeho zločinech a nedodržování mezinárodního práva. Co všechno je tu Izraeli odpuštěno, částečně vychází z koloniálního náhledu na Araby a obzvláště na Palestince, kteří jako by neměli právo na sebeurčení a samostatnou vládu. Na všech těch fundamentálních evropských hodnotách, které přijala Česká republika za své, jako by najednou ve vztahu k Palestincům nezáleželo.

Ali: Česká média palestinské obyvatelstvo neustále dehumanizují, což je ve své podstatě velmi koloniální — jako by nešlo o lidi, ale o figurky na geopolitické šachovnici. Dalším příkladem velmi přítomného koloniálního narativu je víra v etnocentrismus: vizuálně může být Čechem pouze bílá osoba, zatímco lidé se snědou pletí jako Češi vnímáni nejsou. Rasismus, kterému tu čelí třeba Romové, je také zakořeněn v koloniálním způsobu myšlení.

Tarek: Rasismus a kolonialismus jdou totiž ruku v ruce. Je tak moc potřeba začít tady dekolonizační diskusi o všech lidech v regionu, kteří byli oběťmi rasismu nebo třeba ruského imperialismu, a pátrat po tom, jak spolu tato témata souvisejí, stavět mezi nimi mosty a budovat širokou solidaritu. Namísto toho se tu však uplatňují dvojí standardy: kolonizace jednoho regionu je špatně, zatímco kolonizace jiného regionu je v pořádku.