Na jaře v Praze otevře komunitní centrum kolektivu Tadamun, zaměřené především na lidi z arabského světa. Tadamun se chce stát prostorem, kde se budou migranti a lidé barevné pleti cítit jako doma a kde se jim dostane mentální i praktické podpory ve formě jazykových kurzů nebo programů pro děti. Zároveň chce poskytovat prostor kultuře z regionu a mimo jiné tak vzdorovat dehumanizaci lidí arabské etnicity.

„Spojily nás naše osobní zkušenosti a pocit nepochopení a ztracení, poháněl nás pocit naléhavosti, když jsme sledovali*y alarmující nárůst xenofobie, islamofobie, diskriminace a předsudků zaměřených na různé marginalizované komunity,“ píše kolektiv Tadamun ve svém manifestu.

O tom, proč Česká republika potřebuje debatu o dekolonizaci, v čem je problematický výraz Blízký východ a jak se v Praze žije lidem arabské etnicity, jsme hovořili s dvěma členy kolektivu. Jelikož oba v České republice pobývají na základě prekérních víz, preferují zůstat v anonymitě. Redakce jejich identitu zná. Oba studují, věnují se umělecké tvorbě a pocházejí z arabských zemí.

Vznikající centrum je určené především pro lidi z regionu jihozápadní Asie a severní Afriky (zkratka SWANA z anglického Southwest Asia and North Africa) — tedy regionu známého jako Blízký východ. Proč termín „Blízký východ“ považujete za problematický?

Tarek: Jde o eurocentrický termín, který vymyslely evropské mocnosti. Region tak začaly označovat proto, že leží na východ od Evropy. My ale preferujeme při označování regionu oprostit se od vztahu k Evropě a zdůraznit jeho samostatnost. Označení SWANA považujeme za přesnější, protože zkrátka odkazuje ke geografické poloze regionu. Neexistuje dokonalý způsob, jak region pojmenovat, každý název evokuje nějaké konotace. Pokoušíme se nicméně rozumět, odkud tyto názvy pocházejí.

Ali: Většina narativů spojených s „Blízkým východem“ navíc vycházela zvenčí, nikoliv zevnitř regionu. Konotace, které člověku vytanou na mysli, když se řekne Blízký východ, zpravidla vytvořila eurocentrická či západní média.

Jednou ze základních myšlenek vašeho projektu je právě dekolonizační perspektiva. Česká republika mezi koloniální mocnosti nikdy nepatřila, proto se tu mnozí debatám o kolonialismu a jeho důsledcích brání — s kolonialismem jsme přeci neměli nic společného. Proč Praha potřebuje dekolonizační centrum?

Tarek: Není to tak, že dekolonizací potřebují projít pouze někdejší koloniální mocnosti. Potřebuje to celý svět! I ti, kdo byli kolonizovaní, potřebují dekolonizovat své myšlení a narativy. Ani arabský svět nepředstavuje výjimku a dodnes dost trpí internalizovaným kolonialismem. A stejně tak přejala koloniální narativy ve velkém i Česká republika.

Ali: Přesně tak. V Paříži či Bruselu, hlavních městech někdejších koloniálních mocností, existuje mnoho projektů a prostorů, které se tématu dekolonizace neustále věnují. Zato v České republice se o koloniálních narativech vůbec nemluví, přestože tu jsou zřetelně přítomné. Tím spíš, že má česká populace pocit, že s kolonializací nemá nic společného, je tu dekolonizace potřeba.

Můžete jmenovat konkrétní příklady koloniálních narativů, s nimiž se v České republice setkáváte?

Tarek: První příklad, který mě napadá, je postoj k Izraeli, respektive přijímání izraelského narativu bez ohledu na důkazy o jeho zločinech a nedodržování mezinárodního práva. Co všechno je tu Izraeli odpuštěno, částečně vychází z koloniálního náhledu na Araby a obzvláště na Palestince, kteří jako by neměli právo na sebeurčení a samostatnou vládu. Na všech těch fundamentálních evropských hodnotách, které přijala Česká republika za své, jako by najednou ve vztahu k Palestincům nezáleželo.

Ali: Česká média palestinské obyvatelstvo neustále dehumanizují, což je ve své podstatě velmi koloniální — jako by nešlo o lidi, ale o figurky na geopolitické šachovnici. Dalším příkladem velmi přítomného koloniálního narativu je víra v etnocentrismus: vizuálně může být Čechem pouze bílá osoba, zatímco lidé se snědou pletí jako Češi vnímáni nejsou. Rasismus, kterému tu čelí třeba Romové, je také zakořeněn v koloniálním způsobu myšlení.

Tarek: Rasismus a kolonialismus jdou totiž ruku v ruce. Je tak moc potřeba začít tady dekolonizační diskusi o všech lidech v regionu, kteří byli oběťmi rasismu nebo třeba ruského imperialismu, a pátrat po tom, jak spolu tato témata souvisejí, stavět mezi nimi mosty a budovat širokou solidaritu. Namísto toho se tu však uplatňují dvojí standardy: kolonizace jednoho regionu je špatně, zatímco kolonizace jiného regionu je v pořádku.

Ali: Nedávno jsem viděl na Instagramu video Tomia Okamury, na němž válčí dva Arabové s dlouhými plnovousy a bombami. Je šílené, že je tohle legální — a že lidé v České republice nevidí, jak moc jsou koloniálními narativy ovlivněni.

V centru slibujete prezentovat kulturu ze SWANA regionu způsobem, který ji nebude exotizovat a orientalizovat. Jak vnímáte současnou prezentaci kultury SWANA regionu v České republice?

Tarek: Začal bych tím, že tu kultura SWANA regionu zkrátka chybí. Arabský svět je vnímán jako cizí, jiný — i proto vůči němu panuje tolik předsudků. Když už se zde něco objeví třeba v médiích, zpravidla to prezentuje někdo z České republiky, nikoliv z regionu.

Ali: A zároveň je často prezentována fetišizujícím způsobem, kdy je kladen důraz na orientalistické pojetí umělcovy identity. Jenže umělci zkrátka chtějí dělat umění, chtějí, aby s nimi bylo zacházeno stejně jako s umělci odsud, aniž by byla jejich tvorba potlačována na jedné straně a aniž by byla jejich identita přehnaně glorifikovaná na straně druhé.

Tarek: Zároveň zde kultura SWANA regionu dostává prostor, jen pokud neklade důraz na svůj politický rozměr — to platí zvláště o palestinském umění, ale nejen o něm. My chceme dát prostor arabskému umění v jeho celistvosti — bez cenzury, aniž bychom na něj a jeho tvůrce uvalovali definice či očekávání místní společnosti.

Další aktivitou centra má být podpora migrantů zvláště ze SWANA regionu: jazykové kurzy nebo programy pro děti. Takové programy už poskytuje stát či občanské organizace. V čem budou vaše programy výjimečné?

Tarek: Lidé z arabsky hovořícího světa a SWANA regionu jsou současnými programy poněkud přehlíženi, což je zřejmě částečně tím, že jich sem přichází poměrně málo. Zároveň čelí společenským předsudkům víc než třeba lidé z Ukrajiny. Jazyková bariéra je pro ně navíc výrazně těžší než pro lidi, kteří už znají slovanský jazyk. Chceme proto nabízet kurzy češtiny pro arabsky hovořící a zaměřit se na specifika, jimž lidé ze SWANA regionu čelí. Stejně tak chceme nabízet kurzy arabštiny pro česky hovořící.

Ali: Mám pocit, že v současných programech existuje tlak na asimilaci: příchozí se mají vzdát části sebe, aby se stali součástí místní společnosti. Chceme lidem poskytnout nástroje a podpořit je v integraci s důrazem na to, že mohou zůstat sami sebou, naučit se novým dovednostem a zároveň být součástí společnosti.

Dále plánujeme podpůrné skupiny, které tu zatím chybí. Je těžké žít každodenní život, čelit těžkostem začleňování se do nové společnosti a zároveň sledovat, co se děje v našich domovských zemích. Chceme vycházet z našich osobních zkušeností — již dříve jsme byli součástí podobných podpůrných skupin a víme, že jsou třeba. Nejde pouze o dovednosti, ale o duchovní a duševní podporu, chceme ukázat, že jsme v tom společně. A v neposlední řadě zkrátka chceme migrantům nejen z arabského světa poskytnout fyzický prostor, kde mohou být bez starostí sami sebou, protože takových prostorů v Praze dnes moc není.

Existuje už nyní v Praze fyzický či alespoň virtuální prostor, v němž se arabská komunita sdružuje?

Tarek: Prostor určený specificky pro nás zatím v Praze neexistuje. Když se někde chceme sejít a uspořádat akci, musíme ověřovat, jak se k naší komunitě či k tématům, která chceme přinést, námi zvolený prostor staví. Musíme se soustředit, zda nepoužíváme slova, která by mohla místní společnost považovat za problematická. Jsem proto nadšený, že budeme mít prostor, kde můžeme zkrátka existovat, aniž bychom mysleli na zisk a pokoušeli se kapitalizovat identity přítomných.

Ali: Těžkosti při shánění prostoru se týkají hlavně politických témat, a to zvlášť palestinské otázky. Co se děje v Palestině, je tragédie, genocida, ale v důsledku se stala jedna dobrá věc: místní arabská komunita se dala dohromady. Překvapilo mě, kolik skvělých lidí, kteří hovoří mým mateřským jazykem, jsem díky tomu poznal. Právě propalestinský aktivismus se pro nás stal důležitým virtuálním prostorem.

Tarek: Přesně tak. Prvním fyzickým prostorem, v němž se pražská arabská komunita začala scházet, byly ulice. A právě díky tomu dnes naše centrum vzniká. Předtím jsme fungovali izolovaně.

Ve svém manifestu píšete o tom, že se v České republice cítíte často nevyslyšeni či zkrátka mylně reprezentováni. Jaké to pro vás je být v České republice Arabem?

Tarek: Upřímně řečeno dost těžké, zvlášť pokud nemáte komunitu. Naše přítomnost tady je vázaná na víza, která závisí na mnoha podmínkách, o nichž musíme neustále přemýšlet. Moc mě trápí, jaké tragédie a nejistoty se odehrávají v mé domovské zemi. A do toho čelím omezením svobody slova a předsudkům. Občas se cítím fakt vyčerpaně, odcizeně.

Ali: Někdy mám pocit, jakoby naše existence sama o sobě byla politická, jako bych z ní musel neustále trochu schovávat, abych mohl vést každodenní život. Když jsem poprvé přijížděl do Prahy, přivítaly mě obrovské billboardy SPD Ne migraci, ne islamizaci. To mi samo o sobě vyslalo jasný signál: chovej se jako dobrý migrant a buď dostatečně liberální, jinak tu budeš za špatného!

Tarek: Asi vůbec nejtěžší je pro mě procházet tímto obdobím bez pochopení společnosti pro naše pocity. Musím předstírat, že je všechno v pořádku, hovořit o uměleckých projektech, zatímco na moje rodiče padají bomby a já nevím, zda jsou v pořádku. Dokonce i v progresivních kruzích se setkávám s rétorikou, která normalizuje, že moje rodina, přátelé a domov jsou vystaveni neustálému ohrožení.

Zatímco u mě doma se válčí, já jsem nazýván teroristou — a lidé okolo masakry mých lidí schvalují. Na síti X někteří doslova volají po masovém vyvražďování Arabů — třeba když Izrael zastavil dodávky vody do Gazy, někdo napsal, že neměly být zastaveny, ale otráveny. To opravdu nepřidává mému pocitu bezpečí tady.

Ali: Raději jsem úplně přestal sledovat česká média. Pokud o našich propalestinských protestech média vůbec reportují, zpravidla překroutí fakta. Hovoří o nás, aniž by nechali hovořit nás. To platí jak o pokrývání protestů, tak o mediálním pokrývání dění z našeho regionu obecně. Dají slovo nějakému expertovi na Blízký východ, který vůbec nepochází z regionu. A vůbec nikdo si neuvědomuje koloniální povahu takového přístupu.

I v této zemi jsem nicméně potkal mnoho úžasných lidí, kteří smýšlejí dekoloniálně a s nimiž se navzájem podporujeme.

Oba se věnujete umělecké tvorbě. Jak se cítíte v české umělecké komunitě?

Tarek: Funguje tu komunita, která nás přijímá, podporuje a pomáhá nám prezentovat naši tvorbu, ačkoliv jde o poměrně malou komunitu nezávislých umělců. A stejně tak tu existuje početné české publikum, které má zájem o umění nejen z našeho regionu a které chce poslouchat, dozvědět se něco nového, změnit se, využít svá privilegia k něčemu dobrému. To nás naplňuje nadějí. Chceme poskytovat platformu nejen lidem ze SWANA regionu, ale i českým občanům — a také spolupráci mezi nimi.

Zmínili jste, že i arabský svět velmi trpí internalizovaným kolonialismem. Jak tento internalizovaný kolonialismus prožíváte vy? Jak zasahuje do vašich životů?

Tarek: Od dětství žijeme v koloniální realitě, kterou člověk nevidí, dokud se na ni nezadívá z odstupu. Veškeré vzdělávací instituce v našich zemích byly založeny v době kolonialismu. V pubertě je cool poslouchat hudbu v angličtině, nikoliv hudbu arabskou. Nejkrásnější jsou modré oči a bílá miminka. Čím víc evropsky vypadáte, tím líp se cítíte. Pokud v takových narativech vyrůstáte, rozvinete si v sobě nenávist vůči vlastní identitě, vůči tomu, co vás činí sebou samým.

Zvlášť tady v Praze přitom vnímám, že se můžu snažit zastínit svou kulturu sebevíc, ale nikdy se jí úplně nezbavím. Nikdy nebudu Čechem, i kdybych se o to sebevíc pokoušel. Postupně znovu objevuji svou kulturu, kořeny, ať už skrze filmy, hudbu nebo společenskovědní teorie, k nimž v našich domovských zemích nemáme moc přístup. Místo toho se učíme o francouzské filosofii a francouzské kinematografii, půjčujeme si identitu ze západu.

Ali: Upřímně řečeno toto téma nerad diskutuji s většinovou společností, protože ze sebe nerad dělám oběť. Ale s koloniálními stereotypy se setkávám všude. Ve zprávách od dětství sledujeme, že násilí a tragédie v našem regionu je normalizované, že západní mocnosti mohou s našimi zeměmi zacházet, jak se jim a jejich geopolitickým zájmům zlíbí.

Nic z toho jsem přitom nezpochybňoval, dokud jsem se nedostal do Prahy. Díky tvrdé práci mých rodičů se mi dostalo privilegia, že nemusím neustále přemýšlet o živobytí, čímž jsem dostal i prostor o věcech přemýšlet. Začetl jsem se třeba do arabské poezie, která opěvuje krásu tmavé kůže. Uvědomil jsem si, že některé narativy, které jsem pokládal za samozřejmé, tu nebyly odjakživa. Už předtím jsem věděl, co je to kolonialismus, ale považoval jsem jej za období, které se stalo a „odešlo“, podobně jako nacisté z Německa.

V důsledku pinkwashingu jsem se domníval, že queer identita je věcí západu. A pak jsem si přečetl o mužských panovnících z dob abbásovského Egypta, kteří měli otevřeně mužské milence, o komunitě hidžer v Indii nebo o komunitě khawal v Egyptě, což byla komunita mužských tanečníků převlečených za ženy.

Tarek: Na tohle všechno si musíme přijít sami, protože konzumujeme média, která nám prodávají pokřivený obraz o naší vlastní kultuře. Pamatuji si, jak jsem sledoval seriál Ve jménu vlasti, v níž je hlavní hrdinka CIA agentka, která bojuje s teroristy. V jednom díle se vydává do bejrútské čtvrti Hamra, což je velmi živá čtvrť plná barů a obchodů. Jenže střílečka v tomto díle se odehrává na pouličním trhu v místě, které vypadá jako chudinská čtvrť. A vy se na to díváte v Bejrútu a říkáte si: sakra, to přeci vůbec nevypadá jako Hamra, jak ji znám!

Teprve teď objevujeme tvorbu z našeho regionu, která byla potlačena a vymazána z naší historie, abychom mohli dekonstruovat koloniální narativy o sobě samých. Jde o dlouhodobý proces a mít své komunitní centrum je výborná příležitost v tomto procesu pokračovat a zapojit do něj i ostatní.

PETRA DVOŘÁKOVÁ