S Annou Albothovou se setkávám v berlínské čtvrti Pankow v jejím prostorném bytě osvětleném měkce žlutým světlem. „Uklidni se, sedni!“ přemlouvá svým laskavým hlasem v polštině půlroční sněhobílou fenku, která se z příchodu nového člověka poblázněně tetelí.

Usazujeme se na gauči v rozlehlém pokoji, který zahrnuje i kancelářský koutek a ložnici v mezipatře. „Dokud byly děti malé, bydleli jsme v tomto pokoji čtyři: já, manžel i děti,“ reaguje na můj údiv nad rozměry pokoje. Ve zbylých pokojích pak ubytovávali uprchlíky.

Původem polská novinářka Albothová bydlela s rodinou v Berlíně už v roce 2015, kdy tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová pronesla slavné „Zvládneme to!“ a otevřela Německo milionu uprchlíků a uprchlic, převážně z vleklou válkou sužované Sýrie.

„Tehdy to tedy byla málem ostuda, nepomáhat Syřanům — něco jako nepomáhat Ukrajincům před dvěma lety,“ vzpomíná drobná světlovlasá žena, která v době uprchlické vlny mimo jiné koordinovala humanitární sbírku a distribuci oblečení či spacáků.

„Mám mezi uprchlíky spoustu přátel. A všímám si, že jejich situace byla před deseti lety v lecčem snazší. Říkají mi, že uplynulý rok je v porovnání s těmi předešlými jiný. Že po dobu prvních devíti let v Německu se s komentáři na svou etnicitu nesetkávali — a teď najednou ano,“ podotýká smutně.

Citelné změny nálady vůči migrantům si všímá i v Berlíně žijící íránská novinářka Ida Reihani. „Moje sestra je o něco snědší než já. Nedávno nastupovala se svým dítětem do tramvaje a kdosi na ni zakřičel: ‚Ty za*raná cizinko!‘ Bratrovi mého kamaráda, kurdskému žadateli o azyl, vyhrožovali neonacisté podříznutím hrdla,“ líčí Reihani nad skleničkou limonády v centrálním Berlíně.

„Před deseti lety Němci jezdili uprchlíky vítat na letiště. A teď by byli někteří z nich nejraději, kdybychom táhli pryč,“ potvrzuje Dellair Youssef, syrsko-kurdský novinář a spisovatel se zasmušilýma očima a rozbujelým afrem, kterého potkávám v útulném arabském knihkupectví v berlínské čtvrti Neukölln.

„Podle mě se Němci zkrátka nevyrovnali se svou minulostí. Někdejšího nepřítele zaměnili za jiného. Romové, kteří byli za holocaustu zabíjeni stejně jako Židé, dnes žijí na ulici a nadává se na ně. Jak mohou hovořit o tom, že se vyrovnali se svou minulostí, když se vyrovnali s historickou vinou pouze vůči bílým obětem?“ přemýšlí nahlas.

Už jsme pomohli ažaž

Dávno neplatí, že z politických pozic německou společnost poštvává proti uprchlíkům pouze krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Ba naopak, každá politická strana s výjimkou levicové Die Linke v programech pojímá imigraci jako problém, jejž je třeba omezit.

„Vládní strany hovoří o tom, že je třeba migraci dostat pod kontrolu nejenom kvůli migraci jako takové — ale hlavně v zájmu boje s pravicovými extrémisty. V otázce migrace proto od krajní pravice kopírují program a vzkazují voličstvu: nemusíte volit AfD, sami uděláme proti migraci vše, co bude možné,“ komentuje obrat v německé politice Albert Scherr, sociolog z Freiburské univerzity zaměřený na migraci.

„Je to poněkud pokrytecká pozice, přebírat program krajně pravicové strany, a přitom ji osočovat z toho, že jsou to ‚zlí extrémisté‘, zatímco my jsme ti hodní. Výsledkem je atmosféra, v níž mají všichni, kdo cítí vůči migrantům averzi, dojem, že proti nim mohou řečnit, jak chtějí — protože politici dělají víceméně totéž,“ shrnuje.

Jak také zdůrazňuje, hnědnutí politických kabátů a protimigrantská nálada představují celoevropský trend. „Pro německou společnost je nicméně specifické přesvědčení, že jsme už uprchlíkům pomohli dost, možná dokonce až moc. Někteří lidé věří, že všichni migranti v Evropě míří do Německa, protože jsme tou nejvíc vítací zemí,“ vysvětluje Scherr.

Platí, že Německo přijalo v evropském srovnání uprchlíků hodně. „Společnost jako by však neviděla, že mnoho uprchlíků přijala i Francie, Rakousko a další,“ podotýká sociolog.

Kromě posilování krajní pravice platí za jednu z příčin změny politického narativu o migraci válka v Gaze, kterou Izrael vyhlásil v reakci na útok Hamásu z loňského 7. října. Německé autority začaly v kontextu války hlasitě osočovat migranty ze severní Afriky a Blízkého východu z toho, že do Německa, zatíženého historickou vinou za holokaust Židů, importovali antisemitismus, jak jsme podrobně popsali v předešlém textu.

Takzvaně zelený vicekancléř Robert Habeck ve své proslulé řeči z loňského listopadu německou muslimskou populaci vyzýval k jasnému distancování od antisemitismu a zároveň se rozhovořil o tom, že neúspěšné žadatele o azyl bude Německo deportovat snadno a rychle. Takzvaně sociálně-demokratický premiér Olaf Scholz tehdy lamentoval, že „jich přichází až moc“.

O čem píšou média

V lednu německá vláda schválila zpřísnění podmínek pro žadatele o azyl: prodloužila se například doba detence a rozšířily se pravomoci policie ubytování žadatelů o azyl a jejich rodin svévolně prohledávat.

Další vládní plány na zpřísnění pravidel pro žadatele o azyl pak uspíšil srpnový teroristický útok nožem v německém Solingenu, kde neúspěšný žadatel o azyl ze Sýrie pobodal jedenáct lidí, z nichž tři zemřeli.

„Byla to samozřejmě velmi tragická událost. Ale nemohu se ubránit dojmu, že ji média trochu zveličila, a významně tak přispěla ke změně veřejného mínění i politického diskurzu,“ popisuje Lorenzo z dobrovolnického kolektivu Aktion Bleiberecht Freiburg, který uprchlíkům pomáhá. Jako příklad připomíná titulku novin Suddeutsche Zeitung z 31. srpna, na níž se píše o „útoku, který změní Německo“.

Výzkumníci dávají Lorenzovi za pravdu. Dle analýzy Thomase Hestermanna se zločinům, z jejichž spáchání je podezřelý migrant, věnuje v médiích šestnáctkrát víc pozornosti než zločinům, za něž jsou stíhaní němečtí občané. Hestermann zároveň poukazuje na to, že média čím dál častěji uvádějí národnost podezřelého — zatímco v roce 2017 tak činila pouze v osmnácti procentech případů, v roce 2019 už tak činila v jednatřiceti procentech případů.

Novin nezaplnily ani tři různé útoky nožem na ženy rukou jejich expartnerů, které se v Německu odehrály týž týden co útok v Solingenu, ani říjnové rozčtvrcení tuniského uprchlíka.

Utahování šroubů

Týden po útoku v Solingenu Německo deportovalo do Afghánistánu osmadvacet žadatelů o azyl, kteří byli obviněni ze zločinu, a to poprvé od návratu Tálibánu k moci. „Někteří z nich možná byli obvinění z násilných zločinů, ale zřejmě ne všichni. Vůbec netušíme, co byli zač. A znamená to také, že naše vláda jednala s Tálibánem, což dřív bylo naprosté tabu,“ komentuje Lorenzo.

O tři týdny později obnovilo Německo po celé délce svých hranic kontroly, a to prozatím na dobu šesti měsíců — což pravidla Schengenu umožňují jako poslední možnost a pouze ve výjimečných situacích, kdy je „vážně ohrožen veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost země“. Německá ministryně vnitra Nancy Faeserová krok vysvětlila jako obranu před „neregulérní migrací“ a „islamistickým terorismem a závažnými zločiny“.

Pravděpodobný budoucí premiér a předseda opoziční CDU Friedrich Merz pak prohlásil: „Máme právo — s ohledem na současnou situaci spíš povinnost — vyhlásit ve vztahu k uprchlíkům celostátní nouzový stav. V takovém případě je německé federální právo nadřazeno právu evropskému.“

Spolupředsedkyně AfD Alice Weidel, považovaná za zástupkyni umírněnějšího proudu ve straně, pak rovnou volala po „okamžitém zákazu imigrace a naturalizace na nejméně pět let“.

V říjnu následovalo další utažení šroubů. Od příštího roku klesnou žadatelům o azyl sociální dávky na pouhých 397, respektive 441 eur měsíčně — v závislosti na věku, rodinném stavu a bytové situaci žadatele. Dávky jim pak nově mají být vypláceny nikoliv v hotovosti, ale prostřednictvím speciálních platebních karet, díky nimž si lze nakoupit v místních obchodech — nelze z nich však peníze někam poslat nebo si vybrat hotovost.

„Vláda tak chce zabránit tomu, aby uprchlíci posílali skrz Western Union peníze svým rodinám nebo aby si kupovali drogy. Hlavně se ale snaží získat nad uprchlíky více kontroly,“ vysvětluje Lorenzo z Aktion Bleiberecht Freiburg. Jenže jak podotýká, v Německu se leckde nedá platit kartou ani v obchodě. „Stejně tak uprchlíkům nový systém znemožní třeba zaplatit právníkovi. Navíc mohou být díky těmto kartám snadno rozpoznatelní jako uprchlíci — a to mnozí, zvlášť v současné atmosféře, nechtějí,“ dodává.

Některé samosprávy pak dokonce zvažují, že výdej plné výše sociálních dávek podmíní povinnými veřejnými pracemi v rozsahu až čtyř hodin denně. Podpora pak bude úplně zastavena těm žadatelům, za něž má dle německých úřadů zodpovídat jiná země — uprchlíci totiž mají dle mezinárodních pravidel požádat o azyl v první unijní zemi, na jejíž území vkročí. Již přidělenou ochranu pak mohou ztratit ti uprchlíci, kteří navštíví zemi svého původu — s výjimkou uprchlíků z Ukrajiny.

Není uprchlík jako uprchlík

Solidarita německé společnosti a státních institucí s Ukrajinci na jedné straně zasluhuje ocenění — na straně druhé však obnažila dvojí a z podstaty rasistické standardy. „Afghánci a Syřané dostávali upozornění, že musejí do čtyřiadvaceti hodin opustit ubytovnu pro uprchlíky, aby příchozím z Ukrajiny uvolnili místo,“ vzpomíná na dobu před dvěma lety Anna Albothová.

Její syrští a afghánští přátelé jí tehdy psali zprávy jako: „Jak to, že mohou Ukrajinci svobodně cestovat po Evropě? Jak to, že si mohou pro svůj pobyt zvolit libovolnou zemi, zatímco my trčíme dvacet let v uprchlickém táboře v Řecku a do Francie nás nepustí, i když tam máme rodinu a umíme francouzsky?“

Příchod jednoho milionu ukrajinských uprchlíků ve velmi krátkém čase pro ztuhlý a zbyrokratizovaný německý systém představoval výzvu. „Politici láteřili, že systém je přetížený a kolabuje, že nemají dostatek zdrojů. A ukazovali u toho prstem nikoliv na Ukrajince, ale na lidi z Afriky a Blízkého východu. Nikdy přitom nezpochybnili způsob, jímž systém funguje,“ doplňuje Lorenzo.

Po příchodu do Německa musí žadatelé o azyl strávit až půl roku v přijímacím centru. Uprchlíci ze zemí považovaných za bezpečné, jakými jsou třeba Ghana nebo Senegal, v nich musí zůstat, dokud se o jejich žádosti nerozhodne. „Někteří tam tráví roky. Není snadné ten malý svět v sobě opustit. Zacházejí tam s vámi jako s dítětem — tady si sedni, sněz svůj sendvič — takže se brzy jako dítě chovat začnete,“ líčí Amir*, politický uprchlík z Maroka.

Amir vypadá jako cool hipster z polaroidového snímku: obrovské brýle, knírek, retro bunda. Poté, co přijímací centrum opustil, žil krátce na ulici, načež jej vzala k sobě domů místní levicová partička. „Jenže neodpovídám představě uprchlíka, který potřebuje pomoct: v angličtině nemám přízvuk, jsem sečtělý. Takže mě začali podezírat, že jen předstírám, že potřebuju pomoct, že skrývám své privilegované zázemí,“ popisuje, proč jejich domov záhy opustil.

Když mu nedávno po letitém maratonu konečně přidělilo Německo ochranu, jeho sociální pracovnice si celá hrdá radostí vystavila rozhodnutí úřadu ve své kanceláři. „Dostal jsem ochranu na poslední chvíli. Věci se mění, nastává doba utahování ,migračního proudu‘, jak tomu říkají politici,“ myslí si Amir.

Začarovaný kruh čekání

Přijímací centra se zpravidla nacházejí na periferii odříznuté od zbytku společnosti a bývají koncipována jako velkokapacitní zařízení, kde na každého uprchlíka připadají jednotky metrů čtverečních prostoru. Rebecca Gotthilfová z Nadace Rosy Luxemburg to považuje za součást převládajícího přístupu k migrační politice, založeného na izolaci a dehumanizaci.

„Pokud umístíte na jedno místo mnoho lidí, přestanete je vnímat jako jednotlivce — stane se z nich masa. A pokud tyto lidi navíc izolujete, nemají se jak integrovat. V některých oblastech jezdí autobusy z přijímacích center do města jednou denně. Slýchám historky o uprchlících, co jdou dvě hodiny pěšky, jen aby potkali někoho jiného než lidi z přijímacího centra,“ vysvětluje Gotthilfová.

Jak podotýká Lorenzo, stresující prostředí přijímacích center, kde se společně tísní třeba dva tisíce lidí, kteří zrovna přijeli, netuší, jak to v zemi funguje a kteří pocházejí z velmi odlišných prostředí, působí řadu problémů. Například zvyšuje pravděpodobnost fyzických potyček.

„Co se naopak osvědčilo, je ubytovávání uprchlíků, které je víc rozptýlené a decentralizované. Když přišli uprchlíci z Ukrajiny, ale i poté, co v roce 2015 přišli první Syřané, zapojilo se do jejich ubytovávání mnoho soukromých osob a zkušenosti s tím byly velmi pozitivní,“ dodává Lorenzo.

Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky má rozhodnout o žádosti o azyl nově příchozího uprchlíka do šesti měsíců od jeho příchodu. Průměrná doba vyřízení žádosti o azyl je nicméně necelých sedm měsíců. A některé národnosti na vyřízení žádosti čekají v průměru o dost déle — Íránci čekají deset měsíců, Senegalci více než rok, Nigerijci pak téměř rok a půl.

Pracovat uprchlíci teoreticky mohou ještě předtím, než se o jejich žádosti rozhodne — pokud nebydlí v přijímacím centru. O povolení k práci mohou nicméně požádat teprve po třech měsících, a to pouze pokud mají konkrétní pracovní nabídku, kterou prokazatelně nemůže zastat jiný nezaměstnaný občan země.

„A kdo nabídne práci člověku, u nějž nemá jistotu, že v zemi bude smět zůstat?“ táže se řečnicky Gotthilfová. „Jsou lapeni v začarovaném kruhu čekání. Během něj nemohou pracovat, studovat, nebo si najít integrační kurz. I jejich pohyb po Německu je omezen, dokud jejich žádost není vyřízená. Někteří přitom na vyřízení žádosti čekají roky,“ dodává.

„Pokud uprchlíky necháváme čekat na papíry několik měsíců či dokonce let, co asi udělají pro to, aby si obstarali peníze? Nezbude jim nic moc než prodávat drogy,“ podotýká Nelson Momoh z CAPOA, freiburské organizace na podporu afrických migrantů. Setkáváme se v jeho kanceláři nedaleko freiburského parku Stühlinger, známého centra místního obchodu s drogami.

„Pokoušíme se cizincům s integrací pomoci, aby svou existenční situaci neřešili zločinem, a nepřispěli k už tak panující negativní náladě. Ale už nás nebaví poslouchat, že pokud se neintegrujeme, je to naše chyba. Mnoha lidem se nedaří získat povolení k pobytu. Mladé muže ani nepustí na diskotéku. I o mně si průměrný Němec na ulici myslí, že jsem nejspíše drogový dealer,“ vypráví Momoh, dredatý muž s dobráckýma očima, který do Německa emigroval před třiceti lety z Nigérie.

Trojský kůň krajní pravice

Premiér Olaf Scholz ztratil důvěru německého parlamentu, a Německo tak za dva měsíce čekají volby, z nichž takřka jistě vyjde jako vítěz Křesťansko-demokratická unie v čele s konzervativcem Friedrichem Merzem, který chce de facto zastavit příjem žádostí o azyl na německých hranicích — ve zjevném rozporu s Ženevskými dohodami.

Druhou nejsilnější stranu představuje s osmnáctiprocentními preferencemi krajně pravicová AfD. Zato preference stran současné vlády se navzdory jejich zhnědnutí drží dole, což mimo jiné poukazuje na skutečnost, že strategie přebírání krajně pravicové agendy v otázce migrace zkrátka nefunguje.

„Podíl krajně-pravicových voličů se v Německu od osmdesátých let drží okolo deseti procent. Pokud dnes v některých spolkových státech volí AfD třicet procent voličstva, není to tím, že by smýšleli jako krajní pravice, ale tím, že se ocitáme v mnohonásobných krizích, na něž vláda nezvládá zareagovat. Hledají proto strany, které dokážou artikulovat jejich pocity ohrožení a společenského úpadku,“ komentuje sociolog Scherr.

S tím, jak se krajní pravice těší rekordní podpoře napříč evropskými zeměmi, volá po omezování migrace rostoucí počet tradičních stran. Zastavit migraci a obnovit tak pořádek slibuje třeba francouzský ministr vnitra Bruno Retailleau, sedící ve vládě, jež měla zemi před krajní pravici spasit. „Barbarství je v současné Francii na denním pořádku,“ prohlašuje.

Totožný trend zachvátil kampaně napříč zeměmi před letošními volbami do Evropského parlamentu. Jak přitom ukázal průzkum think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy, migrace nehrála v letošních evropských volbách prim proto, že jde o největší starost evropského voličstva — ale proto, že se krajní pravici podařilo migraci přerámovat na symbol unijních selhání.

A v tyto prosincové dny si politici mnou ruce nad možnými deportacemi Syřanů po pádu Bašara Asada — navzdory nejistotě a chudobě, která osvobozenou zemi nadále svírá. Zvláště hlasití jsou v tomto ohledu politici z Německa a Rakouska, kde se rakouští lidovci, největší vládní strana, marně snaží svést voličstvo krajně pravicových Svobodných.

„Za největší problém související s migrací považuji to, že je jako problém vůbec rámována. Migrace je normální, vždycky se děla a vždycky se dít bude,“ přemítá Anna Albothová. Připomíná, že Polsko na začátku tisíciletí přijalo desítky tisíc muslimských uprchlíků z Čečenska. V boji za práva čečenských uprchlíků se tehdy angažovala i ekonomka a první dáma Maria Kaczyńska, která uprchlíky osobně navštěvovala v uprchlických centrech.

„Žádná strana tehdy neučinila rozhodnutí téma migrace zpolitizovat, bylo to něco normálního. A o deset let později Polsko odmítlo přijmout nízké jednotky tisíc Syřanů, protože si strana Právo a spravedlnost uvědomila politický potenciál strašení migrací a rozhodla se jej využít jako politický nástroj,“ myslí si.

Jak v textu pro Politico podotýká vedoucí pro evropskou migraci a diverzitu v Evropském politickém společenství Alberto-Horst Neidhardt, „migrace se stala trojským koněm konzervativních sil, které skrze ni prosazují agendu, jež jde za hranice samotné migrace.“ Je proto tíživou otázkou, čí práva a svobody začnou Německo a další evropské státy na povel krajní pravice přiškrcovat příště.

*Jméno bylo na přání dotyčného změněno.