Rakousko mezi Kurzem a Kicklem: posuny v době černo-zelené koalice

Petr Jedlička

Kam se pohnula rakouská politika v posledních třech letech a jaká je situace před letošními volbami? Hlavní změny a pohyby od pádu mladého kancléře Kurze rekapitulujeme s pomocí našich evropských partnerů.

Základem nyní dosluhující koalice se stala dohoda ze sklonku roku 2019, a to mezi ÖVP, jíž tehdy vedl Sebastin Kurz (vlevo), a Zelenými v čele s Wernerem Koglerem. Foto Alex Halada, AFP

Rakouské politice se u nás věnovala pozornost ve větších podrobnostech naposledy v říjnu 2021. Pozici kancléře i předsedy Rakouské lidové strany (ÖVP) tehdy opouštěl Sebastian Kurz — superstar a velká naděje nejen rakouské, nýbrž i celoevropské konzervativní pravice. Ve svých pětatřiceti letech měl Kurz za sebou vzkříšení strany, dvoje vyhrané volby, druhý pokus lidovců o vládu s nacipopulistickými posthaiderovci ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ) a zhruba půlku z prvního pokusu lidovců vládnout se zelenými.

Semlel ho celý balíček skandálů a místo politiky řeší Kurz nyní soudy. Jeho koalice se zelenými ovšem přežila. Do čela vlády i ÖVP se dostal Karl Nehammer, silný ministr vnitra, avšak pro vnější svět politik zdaleka ne tak výrazný jako „Wunderwuzzi“ Kurz. Právě Nehammer dovedl černo-zelené spojenectví až k aktuálním volbám. S jakými výsledky?

Popravdě, nikdo moc nejásá. Kurz získal ÖVP v minulých volbách 37,5 procenta, přičemž dnes mají lidovci o deset procentních bodů méně — a to se ještě na poslední chvíli zvedli, jelikož těsně před volbami sbírají jako nejsilnější standardní strana hlasy proti FPÖ. Zelení spadli z 13,9 procenta na devět.

×
Diskuse
JP
September 30, 2024 v 11.08

Co stojí za úspěchem rakouské pravicové FPÖ? - Právě v minulých dnech jsem v souvislosti s výsledky posledních německých voleb napsal, že tradiční středové strany prohrávají proto, že tento "střed je prázdný". Je ideově vyčpělý, nepřichází s žádnými novými invencemi, je zaměřen víceméně už na holou reprodukci jak systému, tak i partajních aparátů.

Tento teoretický rozbor bylo nyní možno naprosto plasticky spatřit v osobách volebních lídrů tří největších rakouských stran. Pravicový populista Kickl - to se mu nedá upřít - působí svěže, energicky, přesvědčivě; zatímco jeho konkurenti z tradičních středových stran ze všeho nejvíc poskytují obraz partajních byrokratů, jejichž životní elán už dávno vyprchal v zatuchlém ovzduší jejich úředních kanceláří. A poté co politiku stále ještě do značné míry dělají (to jest: o voličských sympatiích rozhodují) osobnosti a jejich vůdčí schopnosti, pak ani není možno se příliš divit rakouským voličům, že v tak velkém množství prchají od těchto pošedlých, zvadlých, unavených klasických partají, a že svěží vítr hledají někde jinde.

Mohu pak pouze zopakovat, že pokud progresivní levice nebude schopna přijít s nějakými novými, inspirativními idejemi, pak se nelze divit tomu že tento trend odklonu od "prázdného středu" půjde směrem k populistické pravici.