Téma migrace se do České republiky pravidelně vrací, přestože naše země není dlouhodobě, již od roku 2015, cílem migrantů. Válečné uprchlíky známe v podstatě jen z Ukrajiny, z ostatních zemí zmítaných různými druhy válek k nám migranti přicházejí jen v počtech, které se každoročně limitně blíží statistické chybě. Velký podíl na tom mají všichni ministři vnitra i premiéři za posledních deset let.

Přesto se před pár dny opět objevily zprávy, že česká vláda plánuje zpřísnit migrační pravidla, abychom se nestali „cílovou zemí“. Poukazuje se přitom na Německo a tamní politiku zpřísňování návratových a azylových pravidel. Je pravda, že Německo v poslední době svá pravidla upravuje. Ale čeští politici, a nakonec i novináři, zapomínají, že bez kontextu jde jen o laciná populistická prohlášení.

Německo totiž vychází ze zcela odlišných podmínek. Jen s velice malou mírou nadsázky se dá říci, že Německo v roce 2015 zachránilo Evropskou unii a Schengenský prostor před naprostým kolapsem. Rozhodlo totiž, že neuzavře své hranice s východními sousedy a pomůže střední a východní Evropě postarat se o příchod stovek tisíců lidí.

Zatímco česká vláda už téměř rozhodovala o vyslání myslivců na česko-rakouskou a česko-slovenskou hranici, Němci a Rakušané začali budovat zázemí a kapacity pro příchod tisíců Syřanů, Afgánců, Iráčanů nebo Eritrejců, kteří přicházeli z Řecka přes Balkán do Maďarska.

Současný premiér Fiala se triumfálně fotil u maďarského ostnatého drátu, tehdejší ministr vnitra Chovanec zase s brokovnicí. Německo tak kromě záchrany Schengenu zachránilo i stovky tisíc migrantů.

Češi při jakékoli diskusi o evropské solidaritě okopávali kotníky všem ostatním. A nakonec, v posledních několika měsících, se čeští představitelé ironicky posmívají západní Evropě: „My jsme vám to říkali, že migrace je problém.“ Bylo by mnohem vhodnější, aby čeští politici raději poděkovali Německu za pomoc při řešení migrační krize a nabídli pomocnou ruku.

Ukrajinci a ti druzí

Český azylový systém patří mezi nejpřísnější v EU. České úřady dlouhodobě systematicky porušují jak evropské, tak české zákony a ministerstvo vnitra většinu soudů dlouhodobě prohrává. Zároveň do ČR kromě Ukrajinců nepřichází téměř nikdo, kdo by u nás chtěl požádat o azyl.

Jak je možné, že takto přísná a netolerantní společnost dokázala přijmout bez větších pnutí stovky tisíc uprchlíků z Ukrajiny? Ve skutečnosti to až tak překvapivé ale není. Ukrajince totiž česká společnost zná. Zná konkrétní příběhy, mnoho Čechů nějakého Ukrajince osobně znala už před válkou. Navíc Ukrajinci mluví podobným jazykem, často se považují za křesťany a jsou to vlastně tak trochu naši sousedé.

První dubnový týden zemřelo při ruském brutálním bombardování dvacet lidí včetně několika dětí v ukrajinském Kryvém Ryhu. První dubnový týden zemřelo na dvou člunech u břehů řeckého ostrova Lesbos osmnáct lidí, z toho několik malých dětí, když se potopil malý gumový člun, který předtím vytlačovala od břehu řecká pobřežní stráž.

Která tragédie je horší? Obě jsou stejně strašlivé. Která v české společnosti vyvolává soucit a posiluje snahu pomoci potřebným? Jen ta první. U zabíjení totiž Ukrajinců je zjevný nepřítel, známe příběhy obětí, máme videa a fotky jejich smrti.

Mezi Řeckem a Tureckem, s vědomím a za přispění řecké pobřežní stráže a evropské agentury ochrany hranic Frontex, zemřelo v roce 2024 přes 120 lidí, o rok dříve do bylo téměř 800 lidí, včetně mnoha dětí.

Je otázkou, zda by hodnotu lidského života změnilo třeba to, kdyby na Ukrajinu neútočilo Rusko, ale například — náhodně vybráno — Arménie. Asi bychom méně rozuměli tomu, o co se v konfliktu jedná. Možná by nám více vadilo, že k nám přicházejí lidé z nesrozumitelného konfliktu.

Cítili bychom zlost, frustraci a touhu pomoct, kdybychom znali příběhy utonulých? Jsou to lidé často přicházející právě z nám nepochopitelných občanských válek, diktatur a podobně. Ty příběhy existují, například v knize autorů Vojtěcha Jochima a Jakuba Cahlíka Do hranice čisto.

Česká společnost si nesmí namlouvat, že každý lidský život pro nás má stejnou hodnotu. Naše politická reprezentace z koalice i opozice potřebuje sbírat laciné body a chránit nás před virtuálním a marginálním nepřítelem ve formě zoufalých migrantů. Je to totiž mnohem jednodušší, než se postavit čelem reálným problémům České republiky i celé Evropy. A bohužel to na českou společnost dobře funguje.