Prázdné ulice Shengjinu, sedmitisícového přístavu na severu Albánie, zbarvuje světlo brzkého rána do měkce oranžového odstínu. Vzduch voní rybinou, po silnici se poflakuje pár znuděných psů, jejichž srst má podobnou barvu jako písek na pláži. Když nás zbystří, vzrušeně pozvednou ocasy, jako bychom byli zvěstovateli nějaké nevšední události.

Shengjin býval rybářskou vesnicí, během stalinistické diktatury tu sídlila vojenská základna a v posledních letech žije především z lokálního turismu. Píše se 28. leden. Shengjin by dnes tak jako v jiné zimní dny připomínal město duchů — nebýt hloučku novinářů a novinářek, kteří přešlapují před přístavem.

Jeden rozdává kolegům prefabrikované minicroissanty s višňovou náplní, jiní pokuřují. Staršímu reportérovi s odevzdaným výrazem v očích visí cigareta z koutku úst tak neskutečně nedbale elegantním způsobem, že si v souladu s národnostními stereotypy pomyslím, že jde jistě o novináře italského. Další z nudy trhají žlutě zbarvené voňavé květy z osamělé mimózy. „Dřív voněly lépe. To bude tím, kolikrát jsme si všichni prošli covidem!“ směje se zrzavá fotografka.

Mezi novináři pochoduje brýlatý muž s čepicí naraženou přes uši — Ital, jenž si vzal Albánku, rozrušenou italštinou brumlá: „Žiju tady pětatřicet let. Nebyl tu chleba, nebyly tu těstoviny, za prací jsem jezdil osm hodin autobusem na jih a nikoho to nezajímalo. A teď se o Shengjin najednou staráte!“

Všichni upíráme zraky a objektivy na šedou, lehce nakřivo stojící loď, která v shengjinském přístavu zakotvila v osm ráno. Nese až romantické jméno: Cassiopea.

Cassiopea veze do Albánie devětačtyřicet migrantů, kterým italské námořnictvo nepřiřklo status „zranitelní“. Má jít o zdravé dospělé muže ze zemí, která italská vláda považuje za bezpečné — konkrétně z Egypta, Bangladéše, Pobřeží slonoviny a Gambie.

Z bezpodmínečné lásky k Itálii

Přímo v shengjinském přístavu vloni Itálie postavila malé přijímací centrum, v němž mají italské autority prověřit totožnost a situaci migrantů a vyplnit s nimi žádost o azyl. Následně mají být migranti převezeni do dvacet kilometrů vzdáleného detenčního centra u vesnice Gjadër, kde mají být zadrženi přinejmenším do doby, než italské soudy rozhodnou o jejich žádosti o azyl.

Stalo se tak v důsledku dohody, kterou v listopadu 2023 uzavřely italská a albánská vláda. Italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloniová dohodu prezentuje jako způsob, jak urychlit a zefektivnit vyřizování žádostí o azyl a omezit ilegální migraci. Albánská vláda jí za tímto účelem bezplatně poskytla pozemky v Shengjinu a Gjadëru na dobu pěti let. V obou centrech má platit italské právo a pracovat italský personál — s výjimkou těch, kdo zajišťují úklid, údržbu a stravu.

Albánský premiér Edi Rama, údajný socialista, vpravdě však zkorumpovaný mocipán, který se opírá o klientelistickou síť albánských oligarchů, dohodu prezentuje jako projev solidarity s Itálií. Poukazuje na to, že v devadesátých letech během mizérie způsobené šokovou doktrínou přijala Itálie stovky tisíc Albánců a že tuto „výpomoc“ připočte zemi k dobru v rámci přístupových jednání i Evropská unie.

Jde koneckonců o přístup, jímž by migraci ráda řešila nejedna unijní země a stejně tak Evropská unie jako celek. Předsedkyně Evropské komise a fanynka italské premiérky Ursula von der Leyenová dohodu označila za příklad inovativního myšlení. Možnost zřídit přijímací centra pro migranty v mimounijních zemích koneckonců obsahuje i vloni schválený unijní Pakt o migraci a azylu.

O podobnou dohodu s Albánií projevil zájem i britský premiér Keir Starmer. Rama se však dušuje, že žádné jiné zemi než Itálii, k níž Albánie chová „bezpodmínečnou lásku“, zřízení migračních center na albánské půdě neumožní.

Nejde o první dohodu svého druhu — je to nicméně poprvé, kdy takovou dohodu uzavřela země EU s kandidátskou zemí. „To z perspektivy potenciálního připojení Albánie k EU nedává smysl — poté, co by se Albánie připojila k EU, by se z migrantů na albánském území opět stal unijní ‚problém‘,“ upozorňuje akademička a expertka na Balkán Gresa Hasová.

Vloni v říjnu — přesně v týž týden, kdy do Albánie připlula první italská loď s migranty — Evropská unie s Albánií otevřela první kapitolu přístupových jednání. Zda spolu obě události nepřímo souvisejí, tuší pouze hrstka zasvěcených.

Všichni jsme imigranti

Albánská odborná veřejnost a občanský sektor nicméně na dohodu politických špiček reagují o poznání jinak. A to mimo jiné z toho důvodu, že přijetí albánských imigrantů na druhé straně moře v devadesátých letech nebylo zdaleka tak vřelé, jak jej dnes politické špičky malují. Ba naopak: tehdy to byli Albánci, koho italská policie bila, zavírala do detencí, nebo dokonce s vylhanými povídačkami vyháněla na lodě, které je odvezly zpátky do Albánie.

„Italský imigrační systém detencí vznikl před třiceti lety v kontextu masové imigrace z Albánie. Máme na jeho fungování velmi živé kolektivní a traumatizující vzpomínky, takže nemůžeme s takovou dohodou souhlasit,“ podotýká Fioralba Dumová, italsko-albánská aktivistka z kolektivu Network Against Migrant Detention Centers, jehož členové proti dohodě vloni opakovaně demonstrovali.

Jak glosuje Eni, muž s tváří žoviálního strýčka a recepční hostelu v Tiraně, v němž pobývám: „My všichni jsme imigranti.“ Albánie patří mezi země s vůbec největším podílem emigrace na světě: v zahraničí žije přibližně polovina albánských občanů. S lidmi, kteří dychtí uniknout z prachbídné reality své země, tak většina Albánců soucítí.