Prázdné ulice Shengjinu, sedmitisícového přístavu na severu Albánie, zbarvuje světlo brzkého rána do měkce oranžového odstínu. Vzduch voní rybinou, po silnici se poflakuje pár znuděných psů, jejichž srst má podobnou barvu jako písek na pláži. Když nás zbystří, vzrušeně pozvednou ocasy, jako bychom byli zvěstovateli nějaké nevšední události.

Shengjin býval rybářskou vesnicí, během stalinistické diktatury tu sídlila vojenská základna a v posledních letech žije především z lokálního turismu. Píše se 28. leden. Shengjin by dnes tak jako v jiné zimní dny připomínal město duchů — nebýt hloučku novinářů a novinářek, kteří přešlapují před přístavem.

Jeden rozdává kolegům prefabrikované minicroissanty s višňovou náplní, jiní pokuřují. Staršímu reportérovi s odevzdaným výrazem v očích visí cigareta z koutku úst tak neskutečně nedbale elegantním způsobem, že si v souladu s národnostními stereotypy pomyslím, že jde jistě o novináře italského. Další z nudy trhají žlutě zbarvené voňavé květy z osamělé mimózy. „Dřív voněly lépe. To bude tím, kolikrát jsme si všichni prošli covidem!“ směje se zrzavá fotografka.

Mezi novináři pochoduje brýlatý muž s čepicí naraženou přes uši — Ital, jenž si vzal Albánku, rozrušenou italštinou brumlá: „Žiju tady pětatřicet let. Nebyl tu chleba, nebyly tu těstoviny, za prací jsem jezdil osm hodin autobusem na jih a nikoho to nezajímalo. A teď se o Shengjin najednou staráte!“

Všichni upíráme zraky a objektivy na šedou, lehce nakřivo stojící loď, která v shengjinském přístavu zakotvila v osm ráno. Nese až romantické jméno: Cassiopea.

Cassiopea veze do Albánie devětačtyřicet migrantů, kterým italské námořnictvo nepřiřklo status „zranitelní“. Má jít o zdravé dospělé muže ze zemí, která italská vláda považuje za bezpečné — konkrétně z Egypta, Bangladéše, Pobřeží slonoviny a Gambie.

Z bezpodmínečné lásky k Itálii

Přímo v shengjinském přístavu vloni Itálie postavila malé přijímací centrum, v němž mají italské autority prověřit totožnost a situaci migrantů a vyplnit s nimi žádost o azyl. Následně mají být migranti převezeni do dvacet kilometrů vzdáleného detenčního centra u vesnice Gjadër, kde mají být zadrženi přinejmenším do doby, než italské soudy rozhodnou o jejich žádosti o azyl.

Stalo se tak v důsledku dohody, kterou v listopadu 2023 uzavřely italská a albánská vláda. Italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloniová dohodu prezentuje jako způsob, jak urychlit a zefektivnit vyřizování žádostí o azyl a omezit ilegální migraci. Albánská vláda jí za tímto účelem bezplatně poskytla pozemky v Shengjinu a Gjadëru na dobu pěti let. V obou centrech má platit italské právo a pracovat italský personál — s výjimkou těch, kdo zajišťují úklid, údržbu a stravu.

Albánský premiér Edi Rama, údajný socialista, vpravdě však zkorumpovaný mocipán, který se opírá o klientelistickou síť albánských oligarchů, dohodu prezentuje jako projev solidarity s Itálií. Poukazuje na to, že v devadesátých letech během mizérie způsobené šokovou doktrínou přijala Itálie stovky tisíc Albánců a že tuto „výpomoc“ připočte zemi k dobru v rámci přístupových jednání i Evropská unie.

Jde koneckonců o přístup, jímž by migraci ráda řešila nejedna unijní země a stejně tak Evropská unie jako celek. Předsedkyně Evropské komise a fanynka italské premiérky Ursula von der Leyenová dohodu označila za příklad inovativního myšlení. Možnost zřídit přijímací centra pro migranty v mimounijních zemích koneckonců obsahuje i vloni schválený unijní Pakt o migraci a azylu.

O podobnou dohodu s Albánií projevil zájem i britský premiér Keir Starmer. Rama se však dušuje, že žádné jiné zemi než Itálii, k níž Albánie chová „bezpodmínečnou lásku“, zřízení migračních center na albánské půdě neumožní.

Nejde o první dohodu svého druhu — je to nicméně poprvé, kdy takovou dohodu uzavřela země EU s kandidátskou zemí. „To z perspektivy potenciálního připojení Albánie k EU nedává smysl — poté, co by se Albánie připojila k EU, by se z migrantů na albánském území opět stal unijní ‚problém‘,“ upozorňuje akademička a expertka na Balkán Gresa Hasová.

Vloni v říjnu — přesně v týž týden, kdy do Albánie připlula první italská loď s migranty — Evropská unie s Albánií otevřela první kapitolu přístupových jednání. Zda spolu obě události nepřímo souvisejí, tuší pouze hrstka zasvěcených.

Všichni jsme imigranti

Albánská odborná veřejnost a občanský sektor nicméně na dohodu politických špiček reagují o poznání jinak. A to mimo jiné z toho důvodu, že přijetí albánských imigrantů na druhé straně moře v devadesátých letech nebylo zdaleka tak vřelé, jak jej dnes politické špičky malují. Ba naopak: tehdy to byli Albánci, koho italská policie bila, zavírala do detencí, nebo dokonce s vylhanými povídačkami vyháněla na lodě, které je odvezly zpátky do Albánie.

„Italský imigrační systém detencí vznikl před třiceti lety v kontextu masové imigrace z Albánie. Máme na jeho fungování velmi živé kolektivní a traumatizující vzpomínky, takže nemůžeme s takovou dohodou souhlasit,“ podotýká Fioralba Dumová, italsko-albánská aktivistka z kolektivu Network Against Migrant Detention Centers, jehož členové proti dohodě vloni opakovaně demonstrovali.

Jak glosuje Eni, muž s tváří žoviálního strýčka a recepční hostelu v Tiraně, v němž pobývám: „My všichni jsme imigranti.“ Albánie patří mezi země s vůbec největším podílem emigrace na světě: v zahraničí žije přibližně polovina albánských občanů. S lidmi, kteří dychtí uniknout z prachbídné reality své země, tak většina Albánců soucítí.

Není to poprvé, kdy albánský premiér ochotně přispěchal, aby svému spojenci vypomohl s uprchlíky. V rámci dohody se Spojenými státy americkými Albánie hostí třeba íránské mudžahedíny. Shodou okolností nyní rovněž v Shengjinu čekají na svá americká víza — s ohledem na Trumpův návrat ve značné nervozitě — uprchlíci z Afghánistánu, kteří před nástupem Tálibánu spolupracovali s USA.

„Uprchlíci nám nevadí, už tu jsou Afghánci a není s nimi problém,“ vysvětluje Lída, starší žena s širokým dobrosrdečným úsměvem, která před sebou na pobřežní promenádě v Shengjinu tlačí kočárek naložený věcmi.

„Nikdo v Albánii nemá nic proti tomu, že přicházejí migranti,“ ujišťuje mě Andy, zrzovousý pohodářský číšník z rybí restaurace. „A italští strážníci k nám občas aspoň zajdou na jídlo!“ dodává. Že se jich nikdo neptal, co na zřízení italských center na území města říkají? „Stejně tak se nás nikdo neptal, zda tu chceme Afghánce,“ krčí rameny.

Jenže afghánští uprchlíci pobývají v tříhvězdičkovém hotelu. V dnešní idylický slunečný den svobodně brouzdají po pláži, zatímco jejich ratolesti se radostně rozbíhají naproti krotkým mořským vlnám.

„Zato migranti z Itálie mají být drženi v zařízení, které připomíná vězení — bez svobody pohybu či třeba možnosti pracovat. Mnoho lidí proto albánsko-italskou dohodu vnímá jako zásadní odklon od způsobu, jímž se s uprchlíky v Albánii dosud zacházelo,“ vysvětluje novinář Vladimir Karaj z Balkan Investigative Reporting Network. Jak upozorňuje Hasová, dohoda navíc nestanovuje maximální dobu, po níž mohou být migranti v gjadërském centru zavření.

Jako za Mussoliniho

Provládní média se albánský kolektivní soucit s uprchlíky pokoušela zneužít, když protesty proti italským detenčním centrům rámovala jako protesty protimigrantské. Dle Dumové část společnosti zároveň podlehla propagandě, že protestovat proti dohodě znamená protestovat proti EU.

„Protesty nebyly rozsáhlé i proto, že pro Albánce je těžké protestovat proti Itálii, sousední zemi, která nám v období tranzice velmi pomohla,“ doplňuje Alba Cela, vedoucí Evropského programu při Albánském institutu mezinárodních studií.

Mnozí odpůrci koneckonců dohodu rámují jako výraz přetrvávajícího neokoloniálního přístupu Itálie k malé a na poli mezinárodní politiky slabší zemi. Jak poukazuje Hasová, je to podruhé v historii, kdy Albánie umožňuje Itálii působit na svém území: „A poprvé se tak stalo za Mussoliniho — během fašistické okupace. Což je, jak to říct, poněkud ironické!“

Dumová připomíná, jak premiér Rama během koronavirové pandemie posílal do Itálie albánské lékaře — zatímco Albánci umírali a v celé zemi přijímala pacienty s koronavirem jediná nemocnice. „A teď už zase posloucháme, jak pohostinně a obětavě se Albánie vůči Itálii zachovala — aniž by se politici obtěžovali do vyjednávání zahrnout albánskou společnost,“ zdůrazňuje. Memorandum navíc existuje pouze v italštině.

Tajná dohoda

„O dohodě jsme se dozvěděli z médií. Pamatuji si, že jsem zrovna vystupoval v televizi, když zničehonic začala médii kolovat podoba memoranda. Pomyslel jsem si: oukej, máme memorandum! Ale moment, kde je nějaké razítko, podpis? Můžeme jim věřit, že jde o autentický dokument?“ líčí svým klidným hlasem Endrit Shabani, vůdce mladého občanského politického hnutí Nisma Thurje.

Když tento distingovaně působící politik a intelektuál zachumlaný do tmavě modrého elegantního kabátu popisuje, že přece nejde o to, že by Rama Itálii pronajal svou zahradu, nýbrž kus albánské země, a to za účelem postavení center, roztomile se přeřekne. Centra omylem označí za „koncentrační“ — načež se opraví na „detenční“.

Právě pokoutný způsob, jímž byla dohoda uzavřena, čelí v Albánii hlasité kritice. „Nejde o to, že jsme proti imigrantům. Moc dobře víme, jaké to je být chudí a hladoví. Jde však o tajnou dohodu, které nepředcházela jakákoliv veřejná diskuse,“ souhlasí televizní reportérka Esiona Konomiová. Dle albánské ústavy má navíc podobné bilaterální dohody uzavírat nikoliv premiér, ale prezident — který ji svým podpisem stvrdil až zpětně.

Transparentností se vskutku nevyznačují ani pokusy o implementaci dohody. „Jediný, kdo ví, co se děje, je Rama. Všechny albánské autority opakují, že nic nevědí, že o všem rozhoduje Itálie — přestože centra stojí na albánské půdě. A italské autority jsou co do komunikace a transparentnosti ještě horší než ty albánské,“ shrnuje novinář Karaj. Žádosti novinářů o povolení centra navštívit italská vláda zcela ignoruje.

„Kdyby z toho Albánie alespoň něco měla… Ale mnoho jsme nezískali. V souvislosti s výstavbou a provozem center vzniklo pár stovek pracovních míst, ale většina pracovníků jsou Italové — zatímco okolo žije tolik nezaměstnaných lidí! Dohoda nepomáhá Albánii, ale pouze Ramovi, který potřebuje podporu mocností, aby upevnil svou pozici na domácí půdě,“ dodává.

Podobně to vnímá i novinářka Konomiová: „Nejde o nic jiného než o osobní dohodu Ramy a Meloniové. Rama zbožňuje být v Evropě za hrdinu. A teď o sobě může prohlašovat, že toho pro řešení migrace v EU dělá víc než leckterá unijní země, že je tím nejlepším spojencem v regionu!“

V zemi, kde se asi čtyři pětiny společnosti hlásí k prounijnímu a proamerickému světonázoru — vůbec nejvíc na Balkáně — Ramova hra na přítele Západu funguje. Zatímco píšu tento text, pokouší se mě vousatý dvacátník s palcem ruky názorně zvednutým nahoru v kavárně přesvědčit: „Rama je jednička! Za Berishy (předchozího albánského premiéra, pozn. red.) nás ostatní země neměly rády, viděly v nás jen mafiány a pašeráky drog. To se s Ramou změnilo.“

Miliarda eur za nic