Prázdné ulice Shengjinu, sedmitisícového přístavu na severu Albánie, zbarvuje světlo brzkého rána do měkce oranžového odstínu. Vzduch voní rybinou, po silnici se poflakuje pár znuděných psů, jejichž srst má podobnou barvu jako písek na pláži. Když nás zbystří, vzrušeně pozvednou ocasy, jako bychom byli zvěstovateli nějaké nevšední události.

Shengjin býval rybářskou vesnicí, během stalinistické diktatury tu sídlila vojenská základna a v posledních letech žije především z lokálního turismu. Píše se 28. leden. Shengjin by dnes tak jako v jiné zimní dny připomínal město duchů — nebýt hloučku novinářů a novinářek, kteří přešlapují před přístavem.

Jeden rozdává kolegům prefabrikované minicroissanty s višňovou náplní, jiní pokuřují. Staršímu reportérovi s odevzdaným výrazem v očích visí cigareta z koutku úst tak neskutečně nedbale elegantním způsobem, že si v souladu s národnostními stereotypy pomyslím, že jde jistě o novináře italského. Další z nudy trhají žlutě zbarvené voňavé květy z osamělé mimózy. „Dřív voněly lépe. To bude tím, kolikrát jsme si všichni prošli covidem!“ směje se zrzavá fotografka.

Mezi novináři pochoduje brýlatý muž s čepicí naraženou přes uši — Ital, jenž si vzal Albánku, rozrušenou italštinou brumlá: „Žiju tady pětatřicet let. Nebyl tu chleba, nebyly tu těstoviny, za prací jsem jezdil osm hodin autobusem na jih a nikoho to nezajímalo. A teď se o Shengjin najednou staráte!“

Všichni upíráme zraky a objektivy na šedou, lehce nakřivo stojící loď, která v shengjinském přístavu zakotvila v osm ráno. Nese až romantické jméno: Cassiopea.

Cassiopea veze do Albánie devětačtyřicet migrantů, kterým italské námořnictvo nepřiřklo status „zranitelní“. Má jít o zdravé dospělé muže ze zemí, která italská vláda považuje za bezpečné — konkrétně z Egypta, Bangladéše, Pobřeží slonoviny a Gambie.

Z bezpodmínečné lásky k Itálii

Přímo v shengjinském přístavu vloni Itálie postavila malé přijímací centrum, v němž mají italské autority prověřit totožnost a situaci migrantů a vyplnit s nimi žádost o azyl. Následně mají být migranti převezeni do dvacet kilometrů vzdáleného detenčního centra u vesnice Gjadër, kde mají být zadrženi přinejmenším do doby, než italské soudy rozhodnou o jejich žádosti o azyl.

Stalo se tak v důsledku dohody, kterou v listopadu 2023 uzavřely italská a albánská vláda. Italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloniová dohodu prezentuje jako způsob, jak urychlit a zefektivnit vyřizování žádostí o azyl a omezit ilegální migraci. Albánská vláda jí za tímto účelem bezplatně poskytla pozemky v Shengjinu a Gjadëru na dobu pěti let. V obou centrech má platit italské právo a pracovat italský personál — s výjimkou těch, kdo zajišťují úklid, údržbu a stravu.

Albánský premiér Edi Rama, údajný socialista, vpravdě však zkorumpovaný mocipán, který se opírá o klientelistickou síť albánských oligarchů, dohodu prezentuje jako projev solidarity s Itálií. Poukazuje na to, že v devadesátých letech během mizérie způsobené šokovou doktrínou přijala Itálie stovky tisíc Albánců a že tuto „výpomoc“ připočte zemi k dobru v rámci přístupových jednání i Evropská unie.

Jde koneckonců o přístup, jímž by migraci ráda řešila nejedna unijní země a stejně tak Evropská unie jako celek. Předsedkyně Evropské komise a fanynka italské premiérky Ursula von der Leyenová dohodu označila za příklad inovativního myšlení. Možnost zřídit přijímací centra pro migranty v mimounijních zemích koneckonců obsahuje i vloni schválený unijní Pakt o migraci a azylu.

O podobnou dohodu s Albánií projevil zájem i britský premiér Keir Starmer. Rama se však dušuje, že žádné jiné zemi než Itálii, k níž Albánie chová „bezpodmínečnou lásku“, zřízení migračních center na albánské půdě neumožní.

Nejde o první dohodu svého druhu — je to nicméně poprvé, kdy takovou dohodu uzavřela země EU s kandidátskou zemí. „To z perspektivy potenciálního připojení Albánie k EU nedává smysl — poté, co by se Albánie připojila k EU, by se z migrantů na albánském území opět stal unijní ‚problém‘,“ upozorňuje akademička a expertka na Balkán Gresa Hasová.

Vloni v říjnu — přesně v týž týden, kdy do Albánie připlula první italská loď s migranty — Evropská unie s Albánií otevřela první kapitolu přístupových jednání. Zda spolu obě události nepřímo souvisejí, tuší pouze hrstka zasvěcených.

Všichni jsme imigranti

Albánská odborná veřejnost a občanský sektor nicméně na dohodu politických špiček reagují o poznání jinak. A to mimo jiné z toho důvodu, že přijetí albánských imigrantů na druhé straně moře v devadesátých letech nebylo zdaleka tak vřelé, jak jej dnes politické špičky malují. Ba naopak: tehdy to byli Albánci, koho italská policie bila, zavírala do detencí, nebo dokonce s vylhanými povídačkami vyháněla na lodě, které je odvezly zpátky do Albánie.

„Italský imigrační systém detencí vznikl před třiceti lety v kontextu masové imigrace z Albánie. Máme na jeho fungování velmi živé kolektivní a traumatizující vzpomínky, takže nemůžeme s takovou dohodou souhlasit,“ podotýká Fioralba Dumová, italsko-albánská aktivistka z kolektivu Network Against Migrant Detention Centers, jehož členové proti dohodě vloni opakovaně demonstrovali.

Jak glosuje Eni, muž s tváří žoviálního strýčka a recepční hostelu v Tiraně, v němž pobývám: „My všichni jsme imigranti.“ Albánie patří mezi země s vůbec největším podílem emigrace na světě: v zahraničí žije přibližně polovina albánských občanů. S lidmi, kteří dychtí uniknout z prachbídné reality své země, tak většina Albánců soucítí.

Není to poprvé, kdy albánský premiér ochotně přispěchal, aby svému spojenci vypomohl s uprchlíky. V rámci dohody se Spojenými státy americkými Albánie hostí třeba íránské mudžahedíny. Shodou okolností nyní rovněž v Shengjinu čekají na svá americká víza — s ohledem na Trumpův návrat ve značné nervozitě — uprchlíci z Afghánistánu, kteří před nástupem Tálibánu spolupracovali s USA.

„Uprchlíci nám nevadí, už tu jsou Afghánci a není s nimi problém,“ vysvětluje Lída, starší žena s širokým dobrosrdečným úsměvem, která před sebou na pobřežní promenádě v Shengjinu tlačí kočárek naložený věcmi.

„Nikdo v Albánii nemá nic proti tomu, že přicházejí migranti,“ ujišťuje mě Andy, zrzovousý pohodářský číšník z rybí restaurace. „A italští strážníci k nám občas aspoň zajdou na jídlo!“ dodává. Že se jich nikdo neptal, co na zřízení italských center na území města říkají? „Stejně tak se nás nikdo neptal, zda tu chceme Afghánce,“ krčí rameny.

Jenže afghánští uprchlíci pobývají v tříhvězdičkovém hotelu. V dnešní idylický slunečný den svobodně brouzdají po pláži, zatímco jejich ratolesti se radostně rozbíhají naproti krotkým mořským vlnám.

„Zato migranti z Itálie mají být drženi v zařízení, které připomíná vězení — bez svobody pohybu či třeba možnosti pracovat. Mnoho lidí proto albánsko-italskou dohodu vnímá jako zásadní odklon od způsobu, jímž se s uprchlíky v Albánii dosud zacházelo,“ vysvětluje novinář Vladimir Karaj z Balkan Investigative Reporting Network. Jak upozorňuje Hasová, dohoda navíc nestanovuje maximální dobu, po níž mohou být migranti v gjadërském centru zavření.

Jako za Mussoliniho

Provládní média se albánský kolektivní soucit s uprchlíky pokoušela zneužít, když protesty proti italským detenčním centrům rámovala jako protesty protimigrantské. Dle Dumové část společnosti zároveň podlehla propagandě, že protestovat proti dohodě znamená protestovat proti EU.

„Protesty nebyly rozsáhlé i proto, že pro Albánce je těžké protestovat proti Itálii, sousední zemi, která nám v období tranzice velmi pomohla,“ doplňuje Alba Cela, vedoucí Evropského programu při Albánském institutu mezinárodních studií.

Mnozí odpůrci koneckonců dohodu rámují jako výraz přetrvávajícího neokoloniálního přístupu Itálie k malé a na poli mezinárodní politiky slabší zemi. Jak poukazuje Hasová, je to podruhé v historii, kdy Albánie umožňuje Itálii působit na svém území: „A poprvé se tak stalo za Mussoliniho — během fašistické okupace. Což je, jak to říct, poněkud ironické!“

Dumová připomíná, jak premiér Rama během koronavirové pandemie posílal do Itálie albánské lékaře — zatímco Albánci umírali a v celé zemi přijímala pacienty s koronavirem jediná nemocnice. „A teď už zase posloucháme, jak pohostinně a obětavě se Albánie vůči Itálii zachovala — aniž by se politici obtěžovali do vyjednávání zahrnout albánskou společnost,“ zdůrazňuje. Memorandum navíc existuje pouze v italštině.

Tajná dohoda

„O dohodě jsme se dozvěděli z médií. Pamatuji si, že jsem zrovna vystupoval v televizi, když zničehonic začala médii kolovat podoba memoranda. Pomyslel jsem si: oukej, máme memorandum! Ale moment, kde je nějaké razítko, podpis? Můžeme jim věřit, že jde o autentický dokument?“ líčí svým klidným hlasem Endrit Shabani, vůdce mladého občanského politického hnutí Nisma Thurje.

Když tento distingovaně působící politik a intelektuál zachumlaný do tmavě modrého elegantního kabátu popisuje, že přece nejde o to, že by Rama Itálii pronajal svou zahradu, nýbrž kus albánské země, a to za účelem postavení center, roztomile se přeřekne. Centra omylem označí za „koncentrační“ — načež se opraví na „detenční“.

Právě pokoutný způsob, jímž byla dohoda uzavřena, čelí v Albánii hlasité kritice. „Nejde o to, že jsme proti imigrantům. Moc dobře víme, jaké to je být chudí a hladoví. Jde však o tajnou dohodu, které nepředcházela jakákoliv veřejná diskuse,“ souhlasí televizní reportérka Esiona Konomiová. Dle albánské ústavy má navíc podobné bilaterální dohody uzavírat nikoliv premiér, ale prezident — který ji svým podpisem stvrdil až zpětně.

Transparentností se vskutku nevyznačují ani pokusy o implementaci dohody. „Jediný, kdo ví, co se děje, je Rama. Všechny albánské autority opakují, že nic nevědí, že o všem rozhoduje Itálie — přestože centra stojí na albánské půdě. A italské autority jsou co do komunikace a transparentnosti ještě horší než ty albánské,“ shrnuje novinář Karaj. Žádosti novinářů o povolení centra navštívit italská vláda zcela ignoruje.

„Kdyby z toho Albánie alespoň něco měla… Ale mnoho jsme nezískali. V souvislosti s výstavbou a provozem center vzniklo pár stovek pracovních míst, ale většina pracovníků jsou Italové — zatímco okolo žije tolik nezaměstnaných lidí! Dohoda nepomáhá Albánii, ale pouze Ramovi, který potřebuje podporu mocností, aby upevnil svou pozici na domácí půdě,“ dodává.

Podobně to vnímá i novinářka Konomiová: „Nejde o nic jiného než o osobní dohodu Ramy a Meloniové. Rama zbožňuje být v Evropě za hrdinu. A teď o sobě může prohlašovat, že toho pro řešení migrace v EU dělá víc než leckterá unijní země, že je tím nejlepším spojencem v regionu!“

V zemi, kde se asi čtyři pětiny společnosti hlásí k prounijnímu a proamerickému světonázoru — vůbec nejvíc na Balkáně — Ramova hra na přítele Západu funguje. Zatímco píšu tento text, pokouší se mě vousatý dvacátník s palcem ruky názorně zvednutým nahoru v kavárně přesvědčit: „Rama je jednička! Za Berishy (předchozího albánského premiéra, pozn. red.) nás ostatní země neměly rády, viděly v nás jen mafiány a pašeráky drog. To se s Ramou změnilo.“

Miliarda eur za nic

Ještě v týž den, kdy Cassiopea zakotvila v Shengjinu, bylo šest migrantů posláno zpátky do Itálie — čtyři z nich jsou nezletilí, zbylé dva činí zranitelnými jejich zdravotní stav. Italské námořnictvo koneckonců třídí migranty na „zranitelné“ a „nezranitelné“ ještě na palubě své lodi — bez jasně stanovených metod, jak rozpoznat nezletilé. Ještě v týž týden v pátek 31. ledna pak odvolací soud v Římě rozhodl, že se do Itálie musí vrátit i zbylých třiačtyřicet migrantů.

„Kdykoliv je na cestě další italská loď, internetem kolují vtipy — kolik hodin tu migranti zůstanou tentokrát?“ popisuje pobaveně Konomiová. Cassiopea představuje třetí loď, která od října, kdy po měsících průtahů obě centra otevřela, do Shengjinu připlula. A pokaždé to dopadlo stejně: nejprve se po posouzení v shengjinském přístavu do Itálie vrátilo několik zranitelných migrantů a krátce nato rozhodl soud, že se do Itálie musí vrátit všichni.

Italské soudy ve svých rozhodnutích poukazují na předchozí verdikt Soudního dvoru Evropské unie, dle něhož nelze označit zemi souhrnně za bezpečnou, pokud není bezpečná na celém území a pro všechny — včetně příslušníků náboženských a etnických menšin nebo LGBTQ lidi. Pro většinu populace byly bezpečné i nacistické Německo nebo fašistická Itálie, podotkl boloňský soud — čímž italskou premiérku značně popudil.

Není divu, že Meloniová zuří. Dohoda představuje vlajkovou loď programu premiérky, která předchozím vládám spílala za to, kolik jejich migrační politika stojí peněz. Načež přišla s řešením, které dle odhadů vyjde italské daňové poplatníky na až miliardu eur. Itálie již několik měsíců platí personál prázdných center a s každou další výpravou vojenských lodí do Albánie a zase zpátky náklady rostou — pro nic za nic.

„Vláda se snaží společnost přesvědčit, že implementaci dohody, do níž investovala peníze, teď brání progresivní levicoví soudci,“ vysvětluje italská politička a spolupředsedkyně levicové strany Volt Europa Francesca D'Antuonová.

Poté, co detenci migrantů z prvních dvou lodí v Albánii zamítl obvodní soud v Římě, italská vláda vydala dekret, jím rozšířila seznam takzvaných bezpečných zemí z devatenácti na dvaadvacet a přenesla zodpovědnost za rozhodování o detenci na římský odvolací soud. Ten však o pasažérech z Cassiopey rozhodl stejně jako soud obvodní.

Obvodní soud zároveň požádal ve věci definice bezpečné země o stanovisko Evropský soudní dvůr, jehož verdikt má padnout 25. února. Do té doby lze jen těžko předjímat, co bude s centry dál.

Zpochybnění základů lidských práv

Jako jedna z mála v rámci europoslanecké delegace dostala příležitost centra navštívit zmíněná Francesca D'Antuonová. „Gjadërské centrum stojí uprostřed ničeho a vede kolem něj devítimetrová zeď. V titěrných pokojích stojí palandy, psací stůl je připevněný k zemi, aby jím nemohli ani hnout. Je to velmi bezútěšné místo, které působí jako vězení — pro lidi, kteří nespáchali zločin,“ popisuje.

Spor o definici bezpečné země představuje pouze jeden z právních problémů italsko-albánské smlouvy. Jde totiž především o jasné porušení Mezinárodní dohody o námořním pátrání a záchraně, dle níž mají být lidé zachyceni v mezinárodních vodách převezeni do nejbližšího přístavu.

Plánovaná urychlená vyřízení žádostí o azyl pak v albánských centrech v souladu s právem proběhnou jen stěží. „Komise má posoudit důvody žádosti o azyl během sedmi až devíti dnů. Během tak krátké doby je těžké prokázat, že jste politicky perzekvováni — zvlášť pokud jsou vaši právníci narozdíl od vás v Itálii,“ upozorňuje italský právník Lorenzo Trucco. Na komunikaci s právníky, která vyžaduje sdílení citlivých údajů, by navíc migranti v centru neměli dostatek soukromí.

Nejasná zůstává i otázka, jak mohou na albánském území platit zákony Itálie — která je navíc členskou zemí EU. „Co kdyby se tam třeba vloupal někdo se zbraní a někoho zabil — čími zákony se budeme během vyšetřování řídit?“ nastiňuje další problémy politik a aktivista Shendrit.

Všichni odpůrci dohody se nicméně shodují, že vůbec nejpalčivější problém dohoda představuje z lidskoprávního hlediska. „Základní principy lidských práv změnit nelze. Ale teď se zdá, že poprvé zpochybňujeme samotné kořeny těchto práv — proč tato práva vůbec vznikla. Vyhlídky jsou temné: Pokud nezměníme směr, kterým se ubíráme, může to znamenat konec práva na azyl,“ varuje Trucco.

Facka občanské společnosti

Na pováženou je pak pokrytectví Evropské unie, která se s Ramou kamarádíčkuje výměnou za jeho zahraniční politiku. Albánii v květnu čekají parlamentní volby, které pravděpodobně vyústí v Ramovo čtvrté volební období za sebou — a tím pádem v pokračování centralizace moci. Ramovým nejsilnějším oponentem je přitom osmdesátiletý Sali Berisha z takzvané Demokratické strany — rovněž zkorumpovaný autokrat, s nímž se Rama přetahuje o moc od pádu komunismu.

„Rama, Berisha a jejich oligarchičtí kumpáni jsou nejbohatšími lidmi v zemi, součást jedné politicko-ekonomické elity. Zaprodají jakýkoliv kousek země či přírodního zdroje jen, aby se udrželi u moci. Nejsme chudí, jsme okrádaní — každý den, každou noc,“ shrnuje situaci Besar Likmeta, šéfredaktor Balkan Investigative Reporting Network. „A unijní instituce mlčí. Občas se zdá, že se špatné kroky vlády naopak snaží obhajovat,“ dodává.

EU se tváří, že se do albánské vnitropolitické situace nevměšuje a zachovává neutrální postoj. Podporou italsko-albánské migrační dohody však v důsledku Ramův semiautokratický režim legitimizuje.

„Je to facka místním demokratickým a občanským hnutím. Zdá se, jako by se EU posouvala od podmiňování své podpory dodržováním vlády práva, demokracie, svobody slova a lidských práv k podmiňování své podpory pro ni výhodnými bilaterálními dohodami. Mám na mysli italsko-albánskou migrační dohodu nebo dohodu EU a Srbska o využívání srbských zásob lithia bez ohledu na autokratické manýry Ramy či Vučiće (srbského prezidenta, pozn. red.),“ upozorňuje Hasová.

Pakliže chce být Evropská unie institucí, která podporuje pluralitní demokracii a občanské svobody, měla by namísto zkorumpovaného politického establishmentu podporovat právě místní občanskou společnost a hrstku nezávislých médií, které Rama nedostal pod svou kontrolu. Jak zdůrazňuje Hasová, svým současným počínáním totiž EU naopak riskuje nejen ztrátu důvěry občanů ve velmi prounijní zemi, ale i ztrátu své pozice dobrého vzoru.

Pozn.: Autorka děkuje Vladimiru Karajovi z Balkan Investigative Reporting Network, který ji vzal do Shengjinu s sebou a pomohl jí s tlumočením při komunikaci s místními obyvateli.