Země západního Balkánu, které usilují o vstup do Evropské unie, si vybraly špatného spojence — země visegrádského uskupení. I proto z nedávného summitu EU se zeměmi západního Balkánu v albánské Tiraně vzešel jen obecný slib, že EU počítá s perspektivou členství těchto zemí v EU.

Západní země EU, v čele s Francií a Německem, se rozšíření EU o země ze západního Balkánu obávají, protože při současném způsobu rozhodování v EU, kdy se o celé řadě věcí ještě stále musí rozhodovat jednomyslně, by rozšíření EU o několik zemí z tohoto regionu vedlo, dle názoru některých západních politiků, k posílení bloku zemí, které nedokážou se zbytkem EU produktivně hledat konsensus.

Jednání zemí visegrádské čtyřky v tomto ohledu slouží jako odstrašující příklad. Se dvěma těmito zeměmi — Polskem a Maďarskem — vede Evropská komise hned několik řízení pro porušování principů právního státu. Maďarsko ohrožuje i další zásady liberální demokracie, jeho premiér Viktor Orbán liberální demokracii už dokonce oficiálně zavrhl. Maďarsko se navíc často chová jako pátá kolona Ruska, když se zbytek EU snaží donutit režim Vladimira Putina k ukončení války na Ukrajině.

A byly to právě země Visegrádu, podpořené některými dalšími zeměmi z východní Evropy, které nedávno nesouhlasily s návrhem Evropské komise zablokovat výplatu 7 miliard eur Maďarsku kvůli korupčním praktikám v nakládání s evropskými penězi. Maďarsko sice slíbilo urychleně přijmout zákony, které by zaručily větší transparentnost v nakládání s evropskými penězi, ale EK konstatovala, že většinu těchto slibů zatím neuvedlo v praxi.

O návrhu Komise se nakonec ani nehlasovalo, ministři financí členských zemí, kteří o něm měli rozhodnout, nakonec doporučili, aby EK ještě případný „pokrok“ Maďarska prozkoumala. Tento ústupek Maďarsku přitom země, které mají se sankcí vůči Maďarsku problémy, hájily navzdory tomu, že Maďarsko zablokovalo výplatu osmi miliard eur Ukrajině.

Co na tom, že ze strany Maďarska šlo o jasný akt politického vyděračství. Nebylo mu přitom třeba nezbytně ustoupit. Jak totiž vyplynulo z prohlášení českého ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS), který reprezentuje zemi předsedající Radě EU, EU může Maďarsko ohledně výplaty peněz Ukrajině obejít, pokud se na tom dohodne zbývajících šestadvacet členských zemí.

Visegrádské praktiky

Nebylo to poprvé, kdy země východní Evropy, v čele s V4, do nějakého zásadního rozhodnutí EU, které podporovala většina západních zemí, takříkajíc „hodily vidle“. Visegrádské uskupení získalo na evropském Západě velmi špatný obraz už svým vystupováním v době migrační krize.

Polsko a Maďarsko se chovají jako členové kriminálního gangu, když už dopředu avizují, že by vetovaly případný návrh EK suspendovat po případně bezvýsledném řízení s jednou ze dvou zemí hlasovací práva této země, což je nejtvrdší sankce proti zemi porušující principy EU, kterou v takovém případě evropské smlouvy vůbec předpokládají.

To, že obě země už dopředu prohlašují, že bez ohledu na výsledek šetření EK budou vetovat její případné doporučení suspendovat hlasovací práva země porušující principy EU, vyvolává zejména v západní Evropě odpor. Když pak země východní Evropy odmítají i třeba jen uložení finanční sankce Maďarsku, což je druhý nejsilnější nástroj, který EK k trestání zemí porušujících principy právního státu, má, je jasné, že v západní části Unie mohou vznikat oprávněné obavy z rozšíření EU o další země s podobnou politickou kulturou.

Přitom obrazu úzkého propojení zemí na západním Balkáně se zeměmi Visegrádu napomáhá i skutečnost, že Visegrádské země učinily rozšíření EU o země západního Balkánu svoji diplomatickou prioritou. Každých několik měsíců jsme tak svědky jednání — ať už ve formátu V4 a země západního Balkánu, nebo na bilaterální úrovni — během nichž lídři zemí Visegrádu ujišťují své kolegy ze zemí západního Balkánu, že budou usilovat o jejich brzké přijetí do EU.

Spojité nádoby

Západní Evropa samozřejmě cítí vůči zemím západního Balkánu odpovědnost. Už proto, že na sebe koneckonců vzaly nemalé břímě reforem potřebných pro splnění kritérií pro vstup do EU.

Jenže německo-francouzský tandem, v této otázce silně podporovaný zejména Nizozemskem, prostě nechce dopustit, aby EU, už beztak pravidelně paralyzovaná zeměmi jako je Maďarsko, přijala do svých řad další členy s postkomunistickou politickou kulturou a silnými tradicemi nacionalismu bez toho, že by před tím reformovala svoje rozhodovací mechanismy.

Na stole se tak ocitl návrh vzešlý z jednání Francie a Německa, aby došlo ke změně evropských smluv tak, že se o celé řadě věcí, o nichž se nyní rozhoduje jednomyslně, bude rozhodovat kvalifikovanou většinou. Německý kancléř Olaf Scholz dokonce učinil tento návrh ústředním tématem svého projevu v Karolinu během podzimní návštěvy České republiky.

Reakce premiéra Fialy (ODS) byla zdrženlivá, v podstatě odmítavá. Prezident Zeman si jako obvykle nebral servítky a návrh odsoudil jako pokus posílit „poručníkování Bruselu“ a snahy omezit suverenitu členských států. Podobně negativní reakce vyvolal návrh v dalších zemích Visegrádu.

Jenže návrh na změnu rozhodovacích mechanismů EU a rozšíření EU o země západního Balkánu a možná i další země, jako je Moldavsko, jsou spojité nádoby. Ač se Fiala ve své reakci na Scholzův projev rozhodl tento aspekt celé věci ignorovat, český ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek z hnutí STAN v nedávném televizním interview pojem „spojité nádoby“ explicitně použil. A řekl rovnou, že k žádnému plnohodnotnému rozšíření EU o země západního Balkánu nedojde, pokud před tím nenastane změna hlasovacích mechanismů.

Jinými slovy: západní Evropa nevpustí do EU nové členy, jejichž politická kultura není zárukou konsensuálního přístupu k jednání na evropské scéně, pokud nejprve nedojde ke zpružnění rozhodovacích mechanismů tak, aby bylo možné rozhodovat kvalifikovanou většinou o mnohem více věcech, než je tomu dnes.

Jenže ke změně ve způsobu rozhodování v EU v dohledné době pravděpodobně dojde jen stěží, protože takovou změnu budou ze všech sil blokovat právě ty země, které se opájejí sny o vlastní suverenitě, a pro které je EU především dojnou krávou, nikoliv klubem, jehož solidárními a konstruktivními členy chtějí být.

Poté, co český premiér Fiala při setkání s čerstvou italskou premiérkou Meloniovou, která ze sebe ještě nesmyla podezření, že sympatizuje s italským předválečným fašismem, mluvil o posílení spolupráce mezi Římem, Prahou a Varšavou, z níž by měla vzejít alternativa k současnému dění v EU, není vůbec divu, že summit se zeměmi západního Balkánu dopadl, jak dopadl. Tyto země by tedy za to, že do EU hned tak nevstoupí, měly „poděkovat“ především zemím Visegrádu.