Česká demokracie už od svého obnovení v roce 1989 trpí řadou problémů. Ty zásadnější už byly mnohokrát popsány. Patří k nim kupříkladu slabé a personálně podvyživené politické strany nebo silné propojení ekonomických hráčů stvořených v procesu privatizace s politikou, což vyústilo do systémové korupce, klientelismu a kmotrovství.

Přidat bychom mohli účelovou ideologičnost, která byla, zejména v prvních letech po pádu komunistického režimu, jen fasádou pro bezhodnotovou, často cynickou postkomunistickou politickou praxi. Zásadním problémem také byla dlouhodobě slabost občanské společnosti, kterou navíc politické strany vnímaly nikoliv jako partnera a inspiraci, ale jako soupeře. Jak nedávno napsal ve svém komentáři Jan Urban, česká demokracie byla spíše „hrou na demokracii“, v níž byla důležitější institucionální fasáda, než budování skutečné demokratické politické kultury.

Představitelé ratingových agentur, kteří pravidelně navštěvují Českou republiku, se opakovaně ptají, jak je možné, že Česká republika ekonomicky prosperuje, když je politika země v podstatě neracionální a věčně rozhádaná. To dokumentuje dobře i skutečnost, že z dosavadních vlád odsloužila od roku 1992 celý čtyřletý mandát jen menšina.

Role státu

To, že si česká ekonomika počíná poměrně úspěšně, není zásluhou politiky, ale děje se to jí navzdory. Jinými slovy: hospodářství dlouhodobě funguje na „autopilota“. Jeho páteří se po ukončení privatizace staly nadnárodní korporace a banky.

Nejtalentovanější a nejvzdělanější lidé odešli do světa financí a podnikání, nikoliv do politiky. Pokud nepracovali pro nadnárodní korporace, rychle pochopili, že uspět mohou jen „navzdory“ pokleslé české politice a byrokratickému státu, nikoliv s jejich pomocí.

Důležitá také byla role Evropské unie a dalších mezinárodních institucí. Českou republiku „vpletly“ do sítě pravidel, která se už předtím osvědčila ve vyspělých demokraciích.

Česká politika tak uspěla alespoň v tom, že dokázala navzdory brblání řady svých představitelů o ztrátě suverenity a jejich blouznění o tom, jak bychom si věci lépe dělali po svém, zemi do tohoto nadnárodního rámce integrovat — jakkoliv s nesnázemi a přežívajícími předsudky.

Tento poněkud nepřirozený stav věcí, kdy politika není pro ekonomiku určující, ovšem funguje jen v obdobích, která jsou relativně klidná. V krizích se rychle ukáže, že představy české pravice, podle nichž je stát spíše na obtíž a v jejích očích vždy zásadně přebujelý, jsou mylné.

I proto česká politika zvládla mnohem hůře než její sousedi dopady světové finanční krize z roku 2008, pandemii covid-19 nebo nyní zvládá s většími potížemi energetickou krizi a inflační tlaky. Stát byl a je pro hlavní proud české politiky spíše otloukánek, jehož údajně přebujelou administrativu je nutné nejrůznějšími způsoby postihovat za to, že vůbec existuje.

Místo modernizace a profesionalizace státní správy tak česká politika, napříč politickým spektrem, odkládala přijetí zákona o státní službě, akceptovaného jen pod tlakem Bruselu coby podmínka vstupu do Evropské unie v roce 2002, až do roku 2014. Politické strany, které vládly, pak bez ohledu na ideologické zabarvení, dosazovaly do státní správy svoje lidi.

V roce 2014 byl pod hrozbou sankcí zákon v přepracované podobě konečně aktivován, ale hned první vláda Andreje Babiše, kterou prezident Miloš Zeman ustavil bez toho, že by měla většinovou podporu, začala pracovat na rozmělnění zákona tak, aby se kupříkladu ministři mohli snadněji zbavovat vysokých úředníků a náměstků. Současná vláda v tom pokračuje.

Ve Sněmovně leží zákon, který by vysoké úředníky nutil podrobovat se každých pět let výběrovému řízení, zrušil by pozice odborných náměstků, a povolil by ministrům neomezený počet náměstků politických.

Nedostatek odvahy, politika strachu

Problémem české politiky je dlouhodobě i nedostatek odvahy prosazovat řešení, která mohou být účelná, i když možná dočasně nepopulární. To, že se česká politika často řídí více veřejným míněním než racionálním přístupem k řešení problémů, není samozřejmě její specifikum. Je ale možné argumentovat, že zejména v krizích jsou sklony české politické reprezentace k „oportunismu“ silnější než v mnoha jiných zemích.

Je v tom obsažen jistý paradox, protože zatímco dobrá demokratická politika má být službou veřejnosti, správná řešení, naplňující tuto aspiraci, nejsou vždy ta, která většinově veřejnost preferuje. Není divu, že právě malá odvaha politických elit jít občas proti proudu, podtrhovaná vzýváním „klidu k práci“ a „pohody“, nakonec otevřela cestu do hlavního proudu politiky populistům, kteří v podobě vlády Andreje Babiše v minulých letech vládli už zcela podle „nasliněného prstu“.

Nástrojem populistů byla a je politika strachu. Sami často uměle vytvářeli umělé hrozby, aby pak vyděšené společnosti nabízeli „řešení“, která si údajně přála.

V „migrační krizi“, která se spustila v roce 2015, se tak nakonec nenašla téměř žádná strana, která by se postavila proti demagogickému a nepravdivému vykreslování migrace coby hlavní hrozby pro Českou republiku, nebo alespoň proti odmítání vlády být solidární s Evropskou unií. Tomuto stylu vládnutí a politické praxe se nakonec přizpůsobily i strany, které na Západě naopak představují alternativu k pokleslému populismu.

Česká strana sociálně demokratická tak během této doby zcela ztratila i zbytky jakýchkoliv ambicí být moderní levicovou stranou a přidala se ke xenofobnímu běsnění populistů a extrémistů. Ztratila tím své opodstatnění, a i kvůli tomu vypadla ze Sněmovny.

Nesystémová opozice

Důsledkem fiaska demokratické levice mimo jiné je, že parlamentní opozici tvoří u nás nyní jen populisté a extrémisté. A s politikou strachu pracují důsledně dál.

Energetická krize a inflace jsou jistě vážnými problémy, o ruské agresi na Ukrajině ani nemluvě, ale v podání české opozice jsou tato témata účelově zneužívána k vyvolávání strachu, ba hysterie. Zda by opozice měla na krizi lepší řešení než poněkud chaotická vláda, je přitom nemožné určit, protože žádný ucelený recept nenabízí.

Z minulosti ovšem víme, že když se hnutí ANO v čele vlády mělo utkat s krizí v podobě dopadů epidemie covidu-19, nedopadlo to dobře. A to nejen pokud jde zdravotnická data a počet zemřelých, ale i o ekonomická řešení. Výsledkem byl neobyčejný nárůst zadlužení, přičemž utrácení ve velkém výsledky vládní „práce“ vůbec neodpovídaly.

To, že tvoří opozici dvě nesystémové strany vůdcovského typu, je pro českou politiku velký problém. Ve všech demokratických zemích mezi sebou vedou vládní tábor a opozice po většinu času tuhý boj, ale v dobách skutečných krizí jsou často schopné hledat řešení společně, protože součástí opozice jsou vedle populistů a extrémistů i systémové strany.

U nás se zejména demokratická levice vyšachovala z parlamentní politiky, což bude mít v současné krizi vážné dopady. Kdybychom měli skutečnou sociální demokracii, která by nyní byla součástí opozice, existovala by v jejím podání přinejmenším kvalifikovaná oponentura vůči vládním řešením, která jsou pod taktovkou nejsilnější vládní strany, ODS, zabarvená ideologií neoliberalismu.

Při absenci demokratické opozice mají nesystémové strany tvořící jedinou parlamentní alternativu vládě volné ruce k neodpovědnému zneužívání politiky strachu. Oprávněná kritika některých vládních kroků, či malé akceschopnosti vlády, pak zaniká v populistickém vyvolávání strachu z budoucnosti, pepřeném podprahovými útoky na některé pilíře samotného demokratického systému.

Chromá vláda

Ukazuje se, že vláda složená z pěti stran, může jen těžko fungovat jako integrovaný celek v časech krize. Zvlášť když současná vládní koalice spoléhá na to, že každá z pěti stran řídí ministerstva, jež získala, víceméně autonomně.

Vládě tak nejen chybí společný étos, ale také společná odpovědnost za případné prohřešky stran, které ji tvoří. Série nedávných skandálů, způsobná chybnou personalistikou hnutí STAN, tak nakonec byla vykreslována především jako problém této strany, k němuž se vládní koalice jako celek vyjadřovala jen občas.

I řešení jednotlivých aspektů současné krize je víceméně ponecháno na jednotlivých ministrech, potažmo na stranách, které je nominovaly. Ve skutečnosti za chyby a pomalost v řešení rostoucích cen energií, ale nenese primárně odpovědnost ministr průmyslu a obchodu Josef Síkela, jak se argumentuje, ale vláda jako celek, zejména její premiér.

Řešení různých akutních problémů při současném způsobu práce vlády, která působí jako jakási „konfederace“ ministerstev, spíše než jako funkční celek, tak často troskotají nejen kvůli rozdílným komunikačním schopnostem jednotlivých ministrů, ale i kvůli tomu, že jakékoliv účinné řešení musí být výsledkem integrované práce vlády jako celku. Takovou vládu ovšem nemáme.

Vládní koalice navíc trpí tím, že ve snaze odstavit Babiše od moci odsunula do pozadí některá zásadní témata, na nichž se jednotlivé strany neshodnou. Máme tak poněkud schizofrenní politiku vůči EU.

Na jedné straně dokonce i premiér, dříve známý spíše skeptickými pohledy na EU, nyní volá po celoevropských řešeních. Na straně druhé je vláda kvůli dlouhodobým postojům premiérovy ODS neschopná překročit stín české politiky, kterým je malá solidarita se zbytkem Evropské unie, odpor ke společným řešením migrace, nebo odpor k zavedení společné evropské měny.

Podobně je tomu s kulturně-politickými tématy. I v jejich případě se pohledy jednotlivých stran liší. Nakonec ale převažují spíše pohledy konzervativních stran koalice, k nimž patří i nejsilnější vládní strana ODS.

Umíme si vládnout?

Už Němci se kdysi Čechům vysmívali, že si neumějí vládnout. Za poslední více než tři dekády, které uplynuly od pádu minulého režimu, bohužel jako by česká politická reprezentace chtěla potvrdit, že s racionálním vládnutím opravdu máme vážný problém.

Můžeme sice argumentovat, že k chaotickému a pomalému počínání současné vlády, stejně jako k nesystémovému charakteru „hysterické“ opozice, přispěly konkrétní události, jako jsou výsledky minulých voleb. Jenže bohužel lze také argumentovat, že právě politický nástup Andreje Babiše v roce 2013 byl výsledkem dlouhodobých problémů v předešlé politické praxi. A to včetně toho, že Babiše už ekonomicky „stvořila“ politika a praxe vlád, které stály v čele prvních fází transformace.

Relativně stabilní politický režim, v němž se od roku 1992 až do roku 2017 střídaly u moci „tradiční strany“ levice a pravice, byl nakonec rozbit i proto, že obě dominantní politické síly, ČSSD a ODS, se stále více zaplétaly do osidel systémové korupce a byly v dobách krize málo schopné nabízet racionální řešení. K jejich pádu přispělo dlouhodobé pohrdání rolí státu a neschopnost zajistit jeho racionální fungování. A také jejich dlouhodobě nepřátelský postoj k občanské společnosti, jež za jiných okolností mohla hrát mnohem větší a prospěšnější roli.

Špatná politika dokonce negativně ovlivnila i naše vztahy se zbytkem Evropské unie, která spolu s některými dalšími mezinárodními organizacemi fakticky přispěla k tomu, že se český politický systém už dávno nezřítil zpět k autoritářské praxi. Naštěstí se ve vztazích s EU a NATO ukázalo, že institucionální prostředí a vliv obou organizací je tak silný, že se mu Česká republika musela přizpůsobit i navzdory brblání českých euroskeptiků a „vlastenců“.

Za to patří těmto mezinárodním institucím nemalé uznání. To, že i s jejich pomocí se Česká republika může navenek jevit jako víceméně standardně fungující demokracie, by ovšem nemělo zakrýt skutečnost, že úkol vytvořit zdravý demokratický režim a systém racionálního vládnutí nás teprve čeká.