Proč česká politika nefunguje
Jiří PeheČeská politika doplácí na blud, podle nějž je stát nepřítelem, který je třeba osekávat. A také na své předsudky vůči Evropské unii a občanské společnosti.
Česká demokracie už od svého obnovení v roce 1989 trpí řadou problémů. Ty zásadnější už byly mnohokrát popsány. Patří k nim kupříkladu slabé a personálně podvyživené politické strany nebo silné propojení ekonomických hráčů stvořených v procesu privatizace s politikou, což vyústilo do systémové korupce, klientelismu a kmotrovství.
Přidat bychom mohli účelovou ideologičnost, která byla, zejména v prvních letech po pádu komunistického režimu, jen fasádou pro bezhodnotovou, často cynickou postkomunistickou politickou praxi. Zásadním problémem také byla dlouhodobě slabost občanské společnosti, kterou navíc politické strany vnímaly nikoliv jako partnera a inspiraci, ale jako soupeře. Jak nedávno napsal ve svém komentáři Jan Urban, česká demokracie byla spíše „hrou na demokracii“, v níž byla důležitější institucionální fasáda, než budování skutečné demokratické politické kultury.
Představitelé ratingových agentur, kteří pravidelně navštěvují Českou republiku, se opakovaně ptají, jak je možné, že Česká republika ekonomicky prosperuje, když je politika země v podstatě neracionální a věčně rozhádaná. To dokumentuje dobře i skutečnost, že z dosavadních vlád odsloužila od roku 1992 celý čtyřletý mandát jen menšina.
Role státu
To, že si česká ekonomika počíná poměrně úspěšně, není zásluhou politiky, ale děje se to jí navzdory. Jinými slovy: hospodářství dlouhodobě funguje na „autopilota“. Jeho páteří se po ukončení privatizace staly nadnárodní korporace a banky.
Nejtalentovanější a nejvzdělanější lidé odešli do světa financí a podnikání, nikoliv do politiky. Pokud nepracovali pro nadnárodní korporace, rychle pochopili, že uspět mohou jen „navzdory“ pokleslé české politice a byrokratickému státu, nikoliv s jejich pomocí.
Důležitá také byla role Evropské unie a dalších mezinárodních institucí. Českou republiku „vpletly“ do sítě pravidel, která se už předtím osvědčila ve vyspělých demokraciích.
Česká politika tak uspěla alespoň v tom, že dokázala navzdory brblání řady svých představitelů o ztrátě suverenity a jejich blouznění o tom, jak bychom si věci lépe dělali po svém, zemi do tohoto nadnárodního rámce integrovat — jakkoliv s nesnázemi a přežívajícími předsudky.
Tento poněkud nepřirozený stav věcí, kdy politika není pro ekonomiku určující, ovšem funguje jen v obdobích, která jsou relativně klidná. V krizích se rychle ukáže, že představy české pravice, podle nichž je stát spíše na obtíž a v jejích očích vždy zásadně přebujelý, jsou mylné.
I proto česká politika zvládla mnohem hůře než její sousedi dopady světové finanční krize z roku 2008, pandemii covid-19 nebo nyní zvládá s většími potížemi energetickou krizi a inflační tlaky. Stát byl a je pro hlavní proud české politiky spíše otloukánek, jehož údajně přebujelou administrativu je nutné nejrůznějšími způsoby postihovat za to, že vůbec existuje.
Místo modernizace a profesionalizace státní správy tak česká politika, napříč politickým spektrem, odkládala přijetí zákona o státní službě, akceptovaného jen pod tlakem Bruselu coby podmínka vstupu do Evropské unie v roce 2002, až do roku 2014. Politické strany, které vládly, pak bez ohledu na ideologické zabarvení, dosazovaly do státní správy svoje lidi.
Jiří Pehe jako politolog socializovaný západními státními a politickými standardy ovšem plným právem kritizuje poměry v české politice, které se stále ještě přečasto vykazují tradičním českým provincialismem, přetrvávajícím korupčním prostředím, nedostatečným profesionalismem, klientelismem atd. atd.
J. Pehe má tedy v dané rovině pravdu "že úkol vytvořit zdravý demokratický režim a systém racionálního vládnutí nás teprve čeká". Ovšem - celá věc má ještě svou druhou stránku.
J. Pehe si stěžuje, že "relativně stabilní politický režim, v němž se od roku 1992 až do roku 2017 střídaly u moci 'tradiční strany' levice a pravice, byl nakonec rozbit". Bezpochyby, systém navzájem se střídajících "tradičních" politických stran je sám o sobě skutečně relativně stabilní a efektivní; na straně druhé ovšem není možno vyhnout se otázce, jakou humánní, jakou občanskou kvalitu má mít politické uspořádání, ve kterém člověk-občan nemůže očekávat žádné jiné perspektivy, nežli víceméně naprosto mechanické, kyvadlovité střídání se u pák moci dvou stále stejných, ideově nehybných a vyčpělých politických partají.
Ano, čistě ohledně státní správy a řešení aktuálních problémů je tento dobře naolejovaný mechanismus politicko-státního komplexu kompetentní a výkonný; ale na straně druhé jeho výsledkem je bezduchý technokratismus, který nijakým způsobem nepřekračuje ryze věcnou stránku lidské existence.
Pokud bychom si připomněli známé heslo z československého roku osmašedesátého, pak tento odosobněný mechanismus státní politiky je molochem bez lidské tváře, který ve své mechanické výkonnosti spolehlivě pohltí vše živé. Není pak vůbec divu, že si například stále udržuje vysokou míru popularity Andrej Babiš - kterému nelze upřít jedinečnou schopnost vystupovat jako autentická, spontánní osobnost, a takovýmto způsobem se také obracet k lidem.
Není pak možno se příliš podivovat tomu, že si stále velkou míru přízně udržuje Miloš Zeman - neboť vládne mimořádnou schopností přesvědčivě sehrát roli starostlivého "otce vlasti". Není možno se divit nástupu fenoménu všech možných "antisystémových" stran a hnutí; jakkoli se jedná mnohdy o obskurní, respektive přímo reakcionářská seskupení, přes to všechno se za nimi skrývá ta objektivní pravda či přinejmenším odůvodněnost, že jsou - byť i nevědomou, nereflektovanou - reakcí na tento odosobněný, odlidštěný charakter "standardní" politiky.
A i do budoucna je možno odůvodněně vyslovit předpověď, že dokud tento mechanismus soudobé politiky nebude schopen si vrátit onu zmíněnou "lidskou tvář", pak k těmto negativním reakcím ze strany antisystémových hnutí bude docházet znovu a znovu.
Staří Řekové objevili "horror vacuí"; a tato "hrůza z prázdna" se plně týká i samotné lidské duše. A tedy i duše celého národa. Dokud národ bude ze strany politiky zahrnován pouze onou technokratickou prázdnotou, pak si nevyhnutelně bude znovu a znovu sám hledat cesty, jak tuto prázdnotu zaplnit. A to třeba i cestou čiré antisystémové negace.
Jen bych chtěl polemizovat s názorem na dnešní sociální demokracii.
Prošla přeci velkou změnou. Na prozápadní demokratickou levicovou stranu.
Řekl bych, že intenzita výskytu systemické korupce je indikátorem jakosti demokratického politického uspořádání.
Zdejší rozsah systemické korupce "pouze" paralyzuje možnosti vzniku politických alternativ/perspektiv a demokracii "pouze" kompromituje.
V autoritativně uspořádaných společnostech je systemická korupce tradičním tmelem společnosti a liberální demokracie pouze dekadentním jevem.
Pan Hilscher: co se týče "dnešní" sociální demokracie, zde se nejedná o to, jakou svou orientaci deklaruje, nýbrž jak se reálně chová. Deklarovat svou příslušnost k Západu, a skutečně svým jednáním přijmout a implantovat standardy západních (alespoň) demokracií, to mohou být dvě zcela rozdílné záležitosti.
Také záleží na tom, co se míní pojmem "dnešní" sociální demokracie. Ta šmardovská, anebo ta hamáčkovská?
"Korupce jako tmel společnosti" - skutečně zajímavá myšlenka, pane Petrasku.
Ovšem celá záležitost stojí ještě za bližší pohled. Nebyl bych si zcela jistý univerzální platností druhé části oné věty - totiž "v autoritativně uspořádaných společnostech". Samotný fakt že současná ruská společnost je zřejmě prolezlá korupcí jako plesnivý sýr červy ještě nemusí bezpodmínečně znamenat, že každý autoritativně uspořádaný stát musí být postižený stejným neduhem. Například Japonsko pod vládou šogunů bylo velice autoritativním uspořádáním; nicméně není známo že by zde bujela všeobecná korupce. Celý státní aparát, respektive veškerá politická kultura byly vybudované na striktní disciplíně, což ovšem omezuje rozsah korupce. A za druhé: ke korupčnímu jednání dochází především tam, kde je státní administrativa nevýkonná, kdy není schopna (či ochotna) racionálním způsobem vyřizovat záležitosti občanů.
Ještě jednou tedy: rozhodující je v daném ohledu především míra vyspělosti státní administrace, a celková společenská a politická kultura.
---------------------------------
Ještě zajímavější je ale otázka vztahu demokracie a "systemické korupce". Na jedné straně bezpochyby platí, že řádně a efektivně fungující demokratické uspořádání omezuje korupční jednání, neboť zde existuje možnost zpětné vazby. Zkrátka, existují určité možnosti jak občanská společnost může proti korupci bojovat.
Ovšem - nesmíme udělat tu chybu že bychom se omezili jenom na samotnou otázku demokracie, čili jenom na ryze politickou stránku věci.
My si totiž musíme také zároveň uvědomit, že otázku "systemické korupce" projednáváme nikoli v jakémsi vzduchoprázdnu, nýbrž ve zcela reálném světě, ve zcela konkrétních rámcových podmínkách. A těmito rámcovými podmínkami v současnosti není nic jiného než - náš starý známý kapitalismus!
Tedy takové ekonomické uspořádání, které je profilováno jedním ústředním principem, totiž nepřetržitou honbou za maximalizací zisku, za maximalizací vlastního privátního prospěchu. Což znamená, že právě kapitalismus je nevyhnutelně spojen se "systemickou korupcí", tedy se snahou ovlivnit státní orgány a instituce ke svému vlastnímu prospěchu.
Je tedy zcela zřejmé, že model kapitalistického ekonomického uspořádání společně s demokratickým politickým zřízením je komplexem velice ambivalentním: na straně jedné zde skutečně jsou síly působící ke zmírnění korupce, ale na straně druhé jsou faktory korupci podporující, produkující. Záleží poté jenom na lokálních podmínkách, který z obou faktorů nabude vrchu.
To je jednoduché. Málo komunismu. A taky to tu nefunguje proto, že lidi jako Pehe nezůstali v USA.