Sociální politika současné pravicové vlády Petra Fialy se vyznačuje mimo jiné neschopností správně zacílit pomoc a poskytnout ji těm, kdo ji nejvíce potřebují. Naopak rozhazuje peníze těm, kteří jich mají dostatek a žádnou pomoc nepotřebují. Když už se k podpoře potřebným odhodlá, bývá to mnohem později, než by bylo třeba.

Uveďme dva příklady: plošný příspěvek pěti tisíc korun na každé dítě do osmnácti let a sociální energetický tarif. U příspěvku na dítě vláda opomenula banální fakt, že osmnáctin dosahují někteří mladí lidé již během studia druhého ročníku střední školy — a rodičům se po dosáhnutí jejich dospělosti náklady nijak nesnižují. Příspěvek nesmyslně putuje i rodičům s nadprůměrnými příjmy a přitom nepomůže chudším rodinám, jejichž potomci chodí do školy i po dosažení plnoletosti.

Jistěže, vždy je nutné stanovit určitou hranici, která vymezuje rozsah skupiny, jež má na sociální pomoc právo. V případě příspěvku na dítě se však nabízelo daleko logičtější řešení než omezení věkem: mnohem účinněji by sociální opatření fungovalo, kdyby se vztahovalo na celou dobu studia na střední škole. Nabízí se také otázka, proč by se pomoc neměla vztahovat i na vysokoškoláky, kteří patří rovněž k ekonomicky nejslabším skupinám obyvatel a často zůstávají vyživováni rodiči ještě léta po osmnáctých narozeninách.

Nefunkční sociální pomoc

Jiný příklad nedomyšlené sociální politiky Fialova kabinetu představuje takzvaný úsporný tarif, který by měl pomoci domácnostem se zvyšujícími se cenami energií. Nárok na slevu na energie se vztahuje na každou domácnost — a bez ohledu na to, čím lidé topí. Důsledkem plošného tarifu je, že se chudší skládají na vlastníky nemovitostí a dotují je. Jde tedy o přerozdělování odspoda nahoru.

Označovat něco takového za sociální pomoc je skutečně perverzní. Důvod, proč vláda něco takového dělá, tkví jednoduše v tom, že jí chybí vize i data, a proto improvizuje. Mohli bychom očekávat, že se z toho politici poučí, a budou se snažit patřičné informace získat posílením příslušných úřadů. To se však neděje.

Když vláda pod tlakem sociální krize zjistila, že tři čtvrtiny lidí, kteří mají na sociální dávky nárok, o ně nežádají — z důvodu nedostatku informací či studu, spustila informační kampaň s cílem zmenšit stigmatizaci lidí v tísni. Kampaň však v situaci ještě se zvětšujícího okruhu lidí, kteří mají na dávky nárok, jen zvýšila tlak na úřady práce, které se již dlouhou dobu nacházejí v částečném rozvratu. Výsledkem je omezování jejich otevírací doby a očekávaný kolaps jednotlivých pracovišť, ale i celého systému. Situaci vystihuje cimrmanovská hláška: „Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi“.

Pomyslnou korunu krizovému managementu pětikoalice nasadil minulý týden ministr školství Vladimír Balaš při hledání úspor ve svém rezortu. Někdejší — pravicí kritizované — vládnutí Jiřího Paroubka založené na průzkumech veřejného mínění, posunul na novou úroveň internetového plebiscitu, který „rozhoduje“ o smysluplnosti a trvání jeho návrhů. Ministr — v rozporu s původním slibem zvýšit platy učitelů na 130 procent průměrné mzdy — oznámil úmysl snížit jejich příjmy zrušením příplatků za suplování. Po ostře odmítavé reakci se za tento návrh omluvil…

Úlevy nejbohatším

Špatná sociální politika vlády se odráží také ve stále rostoucím zadlužování státu. Stát by měl v krizi zvýšit své výdaje, aby zajistil chod ekonomiky. Současná vláda složená ze stran, které před volbami strašily před řeckou cestou, však chce proti bankrotu absurdně bojovat snižováním daní.

Mezi takové návrhy, které jsou v kontextu stavu veřejných financích naprosto neospravedlnitelné, patří rozšíření paušální daně pro OSVČ nebo v současnosti diskutováný návrh ODS na snížení daně z hazardu, které prospějí nejbohatším.

Naopak chvályhodný je záměr Fialova kabinetu zdanit po následující tři roky nadměrné zisky energetických společností (a dalších firem kterým válka na Ukrajině a zmatek na trzích zajistili vlastní aktivitou nijak nezasloužené mimořádné zisky) sazbou šedesát procent.

Ale i zde najdeme vadu na kráse: vláda rozhodla, že tato daň bude vybírána až od příštího roku. Lze se tedy oprávněně domnívat, že mimořádné zisky budou nejvyšší letos. Příští rok se státy i firmy přizpůsobí nové realitě a situace na trzích se uklidní. Korporace však budou mít mezitím dostatek času, aby se prostřednictvím daňové optimalizace postaraly, že stát získá na daních co nejméně.

Vláda svůj krok oddálit zdanění nadměrných zisků vysvětluje obavami, že by daň v případě podání stížnosti zrušil Ústavní soud z důvodu neústavní retroaktivity. Tato obava je však patrně lichá, protože by v tomto případě šlo o takzvanou nepravou retroaktivitu a vláda by v případě ústavní stížnosti měla solidní šanci na úspěch. Posun pomáhá firmám uchránit abnormální zisky vydělané na úkor spotřebitelů, zatímco se stále zvyšuje zadlužení státu.

Zapadnout by nemělo, že ze zdanění mimořádných zisků jsou vyjmuty banky českých miliardářů jako například PPF banka nebo J&T Banka. Tento fakt jasně ukazuje, v čí prospěch současný kabinet vládne. Tomu nasvědčuje také nevole vládní koalice dorovnat daně nejbohatším na obvyklou úroveň v Evropské unii. Na úroky z rostoucího státního dluhu se tak skládá zbytek populace.

Výstraha vládě

Ekonomická politika současné koalice bije do očí tím spíš, když si vzpomeneme na předchozí výroky jejích představitelů o zadlužování příštích generací. Vláda připomíná zadlužené rodiče, kteří sami bez nátlaku snižují splátky svého dluhu, aby ho co nejvyšší nechali na krku svým potomkům.

Dosavadní vládní angažmá nás proto nemůže naplňovat optimismem, ale spíše obavami o budoucnost naší společnosti. Zdviženým varovným prstem jsou protivládní demonstrace — na jednu z nich se protisystémovým silám podařilo mobilizovat až sedmdesát tisíc protestujících.

Navíc můžeme očekávat další polarizaci v období po skončení českého předsednictví Rady Evropské unie, kdy bude mít naše pravicová vláda volnější ruce při realizaci svého programu. Těšit se můžeme nejspíše na snahy o důchodovou reformu a reformu zdravotnictví i další výbušná témata, která mohou vzbudit veřejný odpor a posílit preference hnutí ANO a SPD s rizikem, že v budoucnu společně zformují vládu.

Lakmusovým papírkem budou prezidentské volby, o nichž budou vládní i opoziční strany nejspíš prohlašovat, že jsou celostátním referendem o vládnoucí koalici. Ačkoli zatím předvolební průzkumy Andreje Babiše jako budoucího prezidenta nefavorizují, za dva měsíce může být leccos jinak — a vládní koalice může svým zaviněním zplakat nad výdělkem.