Pětasedmdesátiprocentní slevy na jízdném pro studenty a seniory zavedla vláda Andreje Babiše v roce 2018. O jejích motivech nemusíme mít valné mínění, stejně tak je možno zcela legitimně rozporovat samotnou přesnou podobu a systémovost opatření. Efekt však byl požadovaný a opatření — byť dost možná nezáměrně — šlo správným směrem.

Zaprvé — práce na větší dostupnosti veřejné dopravy, ať už z hlediska zkvalitňování její sítě či právě z hlediska zlevňování cen jízdného, je čím dál častější v řadě evropských zemí i konkrétních metropolí. Dává to smysl, protože odklon od individuální automobilové dopravy je důležitým aspektem naplňování klimatických cílů.

Nic přitom k odklonu od automobilů nevede lépe než alternativa v podobě kvalitnější, pohodlnější a levnější veřejné dopravy. Stále si ale většina z nás co nejdříve rychle udělá autoškolu a k osmnáctým narozeninám si přejeme pěknou ojetinu na cesty do školy.

S klimatickým aspektem se nutně pojí i sociální, protože základní ceny jízdného se už léta zdražují. Dennodenní cesty žáků a studentů do školy další zátěž pro rodiče. Senioři jsou v časech, kdy z venkova mizí prodejny s potravinami, lékárny či praktičtí lékaři, na dostupné veřejné dopravě často závislí při zajišťování i těch nejzákladnějších životních potřeb.

Předchozí komplikovaný systém slev na jízdném, kdy například pro žáky a studenty platila poloviční sleva pouze na úzce vymezený úsek z a do konkrétního města při cestách do školy, byl zcela nedostatečný a co víc, v jádru paternalistický. Předpokládal, že jediné hodnotné cestování, které si zaslouží oficiální podporu, je do školy a ze školy.

Tím implicitně zrazoval studenty od mimoškolních aktivit, které nejsou součástí formálního vzdělání. Pro mé vzdělání všechny cesty na projekty, simulace, stáže, debaty, akce do Prahy, Brna, Plzně či do Hradce Králové znamenaly mnohem více než konzumace učiteli přežvýkaného vědění ve školní lavici. Účast na nich jsem si ale často musel vybojovat proti odporu konzervativních pedagogů, jejichž postoj legitimizoval i stát tím, že mi odmítal dotovat jízdné, kdykoliv jsem zrovna nemířil do školy.

Přestože tedy zavedení pětasedmdesátiprocentní slevy na jízdném bylo veskrze prospěšné, dostalo cejch „dárečku“, kterým si všehoschopný populista Andrej Babiš v čele vlády kupoval voličské hlasy.

Po nástupu nové pětikoaliční vlády Petra Fialy, která si vytyčila za cíl zastavit dluhovou spirálu, nový ministr dopravy Martin Kupka (ODS) avizoval prozatímní snížení slevy na padesát procent. Takové řešení mělo být sociální citlivé a zároveň mohlo budit dojem, že vláda skutečně redukuje Babišovo rozhazovačství.

K tomu mělo ministerstvo dopravy vypracovat analýzu, nakolik je současné nastavení systému slev ve veřejné dopravě udržitelné. Zrušení slev na jízdném spolu se školným na vysokých školách či zavedení nadstandardů ve zdravotnictví pak doporučila jako jedno z opatření pro boj s rozpočtovým deficitem Národní ekonomická rada vlády.

Před pár dny ČT24 přinesla informaci, že Kupka by rád úroveň slev zachoval i nadále, záležet však podle něj bude na rozhodnutí vlády. Budoucnost už loni osekaných slev na jízdném pro potřebné skupiny je tak dále navýsost nejistá.

To, že hrozí další zdražování vlaků i autobusů, opět ukazuje, že Česká republika a její politická reprezentace jsou zaseknuté v mentální prázdnotě. Stejná prázdnota totiž definuje i debaty o mnoha dalších celospolečenských tématech. Namísto rychlé legislativní nápravy praktických mezer v právním řádu se brodíme plytkou diskusí, která je pro mnohé politiky především příležitostí definovat své konzervativní světonázorové ukotvení. Těžko tomu může být jinak, dokud politickou kastu budou tvořit v České republice lidé, kteří hodnotově i generačně onu příslovečnou prázdnotu reprezentují.