Debaty o „privatizaci“ na železnici zpravidla směšují dva rozdílné problémy. Prvním je otevírání trhu novým železničním dopravcům, druhým pak privatizace státních železničních firem do soukromých rukou. ODS se nyní zhlédla v druhém případě, který v zemích, kde se odehrál, kvalitu služeb na železnici snížil nebo je zcela zničil.

Zásadní úloha státu při regulaci služeb na železnici

Otevírání trhu dalším železničním operátorům, které se můžeme nazvat také liberalizací, proběhlo v podobě oddělení provozu infrastruktury od vlaků v rámci několika takzvaných železničních balíčků Evropské unie a následném vstupu soukromých dopravců na koleje.

Ve zkratce, dopravci jezdí na kolejích buď komerčně, nebo dotovaně. V prvním případě spoje nepobírají žádné dotace a jejich provoz je podnikatelským rizikem. Funguje to na nejpopulárnějších trasách, kde je zpravidla důsledkem konkurenčního prostředí nárůst kvality i počtu cestujících. Úkolem státu je zejména nastavit férové podmínky přístupu k infrastruktuře, případně pokrýt svou objednávkou ty části dne, kdy se komerčně jezdit nevyplatí.

Většina tras veřejné dopravy je ale z komerčního hlediska nevýdělečná, a proto si stát objednává dopravní obslužnost formou veřejných zakázek, na které ze svého rozpočtu přispívá. Tyto zakázky se soutěží obvykle v balíku více tras a na delší dobu, aby se zajistila efektivita z hlediska například investic do nových vlaků — je jasné, že pokud má dopravce jistotu, že bude jezdit třeba deset let, dává pro něj smysl investovat do nových vlaků.