Je 700 tisíc měsíčně pro vrcholového manažera klíčové státní instituce moc? Málo? Tak akorát? A má to být vůbec téma? Takové diskuse se objevují každý rok, když platforma Hlídač státu zveřejní platy a odměny ve veřejné správě. Letos tomu nebylo jinak. Část veřejnosti ocenila otevřenost, jiní v číslech viděli důkaz neefektivity státu, další varovali před závistí.

Podobné debaty jsou potřeba — pomáhají měnit společenské vnímání transparentnosti. Umožňují vysvětlovat, k čemu vlastně slouží a proč je důležitá. Například v severských zemích tak vyhrocené emoce neznají, zveřejňování obdobných údajů je tam totiž naprostý standard. A právě o to jde. Nikoli o senzaci, ale o data důležitá pro nastavení lepšího fungování státu.

Odměna pět milionů? Nikdo neví za co

Platy úředníků jsou jedním z klíčových projektů Hlídače státu. Sbíráme údaje o odměnách nejvyšších představitelů státních firem, úřadů a organizací. Letos jsme oslovili 503 institucí, z nichž 451 data poskytlo. Nově mapujeme i veřejnoprávní média a vysoké školy.

Důvodů je hned několik. Za prvé jde o veřejné peníze a občané mají právo vědět, jak s nimi stát hospodaří. Díky jednotnému systému lze rychle odhalit nesrovnalosti v odměňování nebo nečekané bonusy.

Samozřejmě ne každý vysoký plat je špatně — pokud daný člověk odvádí špičkovou práci, odpovídá za stovky lidí a v soukromé sféře by bral dvojnásobek, není důvod ho podhodnocovat. Existují ale i tristní případy, kdy opravdu finance adekvátní nejsou.

Příkladem budiž zlatý padák za 3 miliony pro bývalého šéfa krachující České pošty. Nebo aktuální kauza: ve Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra podle médií mělo docházet k podezřelým zakázkám za desítky milionů. O případ se zajímá policie. Navzdory kauze ale ředitel loni získal nejvyšší odměnu z celé veřejné správy — 5 milionů korun, aniž by to pojišťovna dokázala smysluplně odůvodnit. O takových případech je potřeba mluvit, protože jen tak je šance, že se nebudou opakovat.

Zveřejňování platů a odměn má i další přínosy. Máme díky tomu možnost porovnat finance v soukromém a veřejném sektoru, což leckdy naplno odhalí nekonkurenceschopnost státu. Nejeden projekt už pohořel na tom, že stát nemá peníze, aby nalákal dostatek špičkových expertů. Nejčastěji se v této souvislosti sice mluví o IT odbornících, ale netýká se to jen jich. Bez kvalitních odborníků nemůže stát poskytovat občanům dobré služby.

Na Hlídači státu máme mimo jiné žebříček úřednických pozic, kde jsou platy nižší než nástupní mzda v supermarketu. Ne každý úředník má totiž slušný příjem a z vysokého platu manažera automaticky neplyne, že je celý úřad „přeplacený“.

Do třetice jsou pravidelné přehledy Hlídače státu užitečné i proto, že se jimi úřady učí větší otevřenosti. Na platy se každoročně ptáme stovek institucí a zatímco v počátcích projektu se zdráhaly informace poskytnout, dnes už celá řada odesílá data prakticky obratem. Do druhého dne od odeslání žádosti jsme měli 18 odpovědí, do týdne od odeslání jich dorazilo 143. Jeden subjekt, Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, nám data zaslal dokonce ještě dřív, než jsme si o ně řekli.

Vlezte nám s transparentností na záda

Ne všechny oslovené organizace byly ovšem tak ochotné, byť je dodání požadovaných informací jejich povinností. Stále se dohadujeme o data s některými vysokými školami, výzkumnými institucemi a samozřejmě Českými drahami i jejich dceřinými společnostmi.

Ty se rozhodly, že nejsou veřejnou institucí, a proto odmítají dlouhodobě poskytovat občanům informace. Přitom máme několik vyhraných soudních rozhodnutí, které dávají ve sporu za pravdu Hlídači státu. Informace o platech vedoucích pracovníků nám poskytly pouze Bohemiakombi a Smart Ticketing. Největší dceřiná společnost Českých drah, ČD Cargo, na naši žádost vůbec nereagovala.

Letos poprvé jsme oslovili také Českou televizi, která nejprve požádala o prodloužení lhůty a poté poskytla informace pouze o platu generálního ředitele, ale už ne jednotlivých vrcholných manažerů. Naopak Český rozhlas data zaslal v řádné lhůtě a v požadovaném formátu.

Někdy se diskuse nevedou o tom, zda úřady informace poskytnou, ale za kolik. V průběhu letošního dotazování po nás dvacet subjektů požadovalo úhradu za tzv. mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Na to mají ze zákona nárok, je-li to odůvodněné. Obvykle se částky pohybovaly kolem 200 korun za hodinu práce, což není nijak dramatické.

Zato Vysoká škola ekonomická požadovala za informace víc než 15 tisíc korun. Proti částce jsme podali stížnost, aktuálně čekáme na rozhodnutí. Technická univerzita v Liberci původně chtěla 10 tisíc, ale po domluvě poskytla data o platech zdarma. Univerzita Pardubice žádala přes 9 tisíc, ale i ta nakonec informace dodala bezplatně.

Celkem si všechny dotazované instituce řekly o 57 tisíc korun. Mnohé ale akceptovaly racionální argumenty, takže finálně jsme za informace o platech zaplatili jen 6 tisíc korun.

Je důležité zdůraznit, že naším cílem není někoho pranýřovat. Chceme jen zpřístupnit data, která patří veřejnosti. Pomáhat občanům porozumět, jak funguje stát. A politikům dodávat relevantní podklady pro rozhodování. Díky transparentnosti totiž může být veřejná správa férovější, výkonnější a důvěryhodnější, což pomůže celé společnosti.