Představte si, že pracujete jako knihovník na jedné fakultě Univerzity Karlovy. Půjčujete knížky, řadíte je zpět do regálů, pomáháte studentům s vyhledáváním a vykonáváte další běžné činnosti spojené s touto profesí. Váš kolega na jiné fakultě dělá naprosto stejnou práci, má stejnou kvalifikaci a srovnatelné pracovní výsledky. Přesto berete výrazně méně peněz než on. Důvod? Pracujete na „chudé“ fakultě, zatímco on na „bohaté“ fakultě.

Tato situace není hypotetická — je každodenní realitou stovek zaměstnanců Univerzity Karlovy. A to navzdory tomu, že takový stav je v rozporu se zákonem. Díky iniciativě Hodina pravdy a jejím protestům se o problému začalo před dvěma lety otevřeně více mluvit a v návaznosti na veřejnou diskusi jsme s kolegyní Lucií Přenosilovou publikovali také odborný článek vysvětlující detailně právní úpravu.

Princip stejné odměny za stejnou práci je jedním ze základních pilířů pracovněprávních vztahů. Zákoník práce v § 110 jasně stanoví, že všem zaměstnancům u zaměstnavatele přísluší za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty stejná mzda. Při určování výše mzdy může zaměstnavatel přihlížet pouze k zákonem stanoveným kritériím — složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaným pracovním výsledkům.

Naproti tomu příslušnost k určité fakultě jako organizační součásti zaměstnavatele není legitimním kritériem pro stanovení výše mzdy. To platí pro všechny zaměstnavatele — žádný zákon neříká, že by se tato pravidla vysokých škol netýkala nebo že by vysoké školy měly mít v tomto ohledu nějakou výjimku.

Přesto jsem jako člen Akademického senátu UK opakovaně svědkem toho, jak se zásadně liší mzdy nejen akademických pracovníků, ale i všech ostatních zaměstnanců podle toho, na které fakultě působí. Sekretářky, studijní referentky či knihovnice — tyto hůře placené profese vykonávají většinou ženy — mají dramaticky rozdílné mzdy v závislosti na tom, jestli pracují například na filozofické fakultě nebo na lékařské fakultě.

Fakulta, nebo univerzita: kdo je zaměstnavatel?

V diskusích se často setkávám s argumentem, že je logické, aby mzdy odpovídaly ekonomické síle jednotlivých fakult. Od vedení univerzity slyšíme, že je legitimní, aby mzda reflektovala to, jak dobrou dělá fakulta vědu, jak dobrého má děkana hospodáře, jak umí získávat externí zdroje financování, třeba od zahraničních studentů — samoplátců. A komu se to nelíbí, může případně změnit práci, a to i v rámci univerzity.

Tento argument má však zásadní právní vadu. Z pohledu zákona je zaměstnavatelem Univerzita Karlova jako celek, nikoli její jednotlivé fakulty. Nejvyšší správní soud potvrdil, že fakulta vysoké školy nemůže být nadána ani částečnou právní subjektivitou. Když děkan fakulty přijímá zaměstnance, činí tak jménem univerzity.

Fakulta tedy není samostatnou právnickou osobou, nemá právní subjektivitu. Je pouhou organizační součástí univerzity, stejně jako jsou pobočky organizační součástí České pošty. Povinnost rovného odměňování se tak vztahuje k univerzitě jako zaměstnavateli, nikoliv k fakultě jako její organizační součásti.

Šlo by například namítnout, že knihovník na přírodovědně zaměřené fakultě pracuje mnohem více s odbornou zahraniční literaturou, zatímco třeba na právnické fakultě bude knihovník na stejné pozici zpracovávat dominantně literaturu v češtině. A ano, to by bylo legitimní kritérium pro rozdíl v odměňování.

Ale v praxi toto tím kritériem není: knihovník nebo akademik na lékařské fakultě nemá o dost lepší peníze proto, že někdo objektivně zhodnotil jeho práci a řekl, že je mnohem náročnější a namáhavější než obdobná pozice na filozofické fakultě a že tento člověk má mnohem lepší výsledky. Jistě i na mzdově nadprůměrných fakultách budou slabší akademičtí pracovníci. Tím skutečným důvodem je prostě to, že každá z fakult hospodaří autonomně a některá má, mimo jiné na základě nespravedlivého rozdělování prostředků od státu více peněz, a jiná méně.

Samospráva neznamená libovůli

Někteří zástupci univerzity argumentují akademickou samosprávou a tradicí fakultní autonomie. Ano, vysoké školy mají značnou míru autonomie — proto také na rozdíl od základních a středních škol nejsou vázány platovými tabulkami a poskytují svým zaměstnancům mzdu, nikoli plat.

Tato autonomie ale neznamená libovůli. Vysoká škola je zaměstnavatel jako každý jiný. V rozsahu, v jakém její práva a povinnosti neupravuje zákon o vysokých školách jinak, je plně vázána zákoníkem práce a dalšími právními předpisy.

Vysoké školy musí pochopit, že ani akademická samospráva a míra jejich autonomie je nechrání a nemá chránit před dodržováním běžných právních povinností. Zaměstnavatel, který porušuje povinnost rovného odměňování, se dopouští přestupku podle zákona o inspekci práce, za což mu hrozí pokuta až do výše 500 tisíc Kč. Zaměstnanec, který dostává nižší mzdu než jeho kolegové za stejnou práci, má nárok na náhradu škody.

Riskovat tyto sankce s vědomím, že současná praxe odporuje zákonu, je nezodpovědné. Zvláště v době, kdy dojde k transpozici evropské směrnice o transparentnosti v odměňování, která přinese ještě větší viditelnost nerovností.

Univerzita jako nedůvěryhodný partner?

Jako člen Akademického senátu UK jsem opakovaně navrhoval a prosazoval usnesení, která vyzývají vedení univerzity k nápravě této situace. V prosinci 2023 komise pro třetí roli Akademického senátu UK konstatovala, že stávající systém odměňování neakademických zaměstnanců UK, zohledňující příslušnost k fakultě jako organizační součásti, je nerovný, a vyzvala vedení UK k nápravě.

V březnu 2024 jsme znovu vyzvali vedení, aby změna vnitřního mzdového předpisu nebyla jen změnou tarifů „na papíře“ kompenzovanou obrovskými rozdíly v nenárokových složkách mzdy. Navrhli jsme zpracování auditu rovnosti odměňování externím subjektem. Přestože jsme v dalších usneseních opakovaně tento návrh připomněli, zůstal vedením univerzity oslyšen.

Univerzita Karlova teď prochází procesem zavádění jednotných tarifů: na celé univerzitě bude mít docent nebo knihovník stejný mzdový tarif. Novelu předpisu ale nedoprovázela žádná změna rozpočtu. Fakticky se toho tolik nezmění, na bohatších fakultách se část mzdy přesune z tarifu do nenárokové složky mzdy, zatímco ty nejchudší fakulty budou muset výrazně propouštět, aby tarif zvládly zaplatit.

V listopadu 2024 jsme jako komise pro třetí roli akademického senátu žádali kvestora UK o předložení analýzy mezd neakademických pracovníků, která by obsahovala srovnání rozdílů mezi fakultami, a znovu navrhli zpracování auditu rovnosti odměňování. Také jsme požádali rektorku UK o předložení akčního plánu k odstranění nedůvodných rozdílů v odměňování.

Od vedení univerzity jsme se dozvěděli, že zaměstnanci mohou vždy migrovat za prací k fakultě, která má lepší mzdové podmínky, případně se mají s univerzitou soudit, a je vhodné počkat na výsledky soudních řízení. Tento přístup je alarmující — vedení veřejnoprávní instituce, která by měla jít příkladem v dodržování zákonů, fakticky říká, že bude čekat, až ji někdo zažaluje.

V mezičase pak stát prostřednictvím Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy poslal vysokým školám finance na „posílení mzdové koheze“. V případě Univerzity Karlovy šlo o částku 150 milionů korun. Část peněz přitom byla rozdělena tak, jako se na UK rozdělují peníze běžně, tedy i na fakulty, které mají mzdy nadpůrměrné. Univerzita Karlova peníze od státu využila v přímém rozporu s účelem, za jakým je stát poslal. Je taková univerzita pro ministerstvo důvěryhodný partner?

Spor o důstojnost práce

Jak konstatoval Akademický senát Filozofické fakulty UK, rok po uplynutí prvních masových protestů za důstojné platy na českých vysokých školách nenastal téměř žádný pokrok.

V jádru problému nerovného odměňování je otázka důstojnosti práce. Není spravedlivé, aby knihovník, který půjčuje knížky u výpůjční služby na jedné fakultě, měl jiný mzdový tarif než knihovník, který totéž vykonává na jiné fakultě. Není obhajitelné, aby sekretářka, která zajišťuje chod katedry, byla odměňována rozdílně jen podle toho, zda pracuje na fakultě humanitní nebo přírodovědné.

Akce Hodina pravdy a protesty za důstojné platy na vysokých školách z loňského roku připomněly, že platy v akademické sféře zaostávají za průměrnou mzdou. Zatímco platy učitelů na základních a středních školách v posledních letech výrazně rostly, mzdy akademických pracovníků nikoli. A situace se v důsledku inflace pro velkou část zaměstnanců ještě zhoršila.

Univerzita Karlova — jako nejvýznamnější a nejstarší česká vysoká škola — by měla jít příkladem v dodržování práva a etických standardů. Způsob odměňování, který bere v potaz příslušnost k fakultě jako kritérium výše mzdy, je v rozporu s právním řádem České republiky. Je načase, aby vedení univerzity přestalo tuto nelegální praxi obhajovat a přistoupilo k systémovému řešení. Pokud chceme mít kvalitní vysoké školství, musíme zajistit, aby bylo spravedlivé — pro všechny jeho zaměstnance.