Ledva se rodiče dnešních školáků a středoškoláků vzpamatovali z šoku z toho, že pro velký počet jejich dětí nejsou místa na středních školách, mohou se začít připravovat na další bolehlav. Až totiž jejich děti dorazí na vysoké školy, budou čelit podobnému nedostatku kapacit. A co je ještě horší, pravděpodobně je nebude mít kdo učit.

Jako obvykle to souvisí s trestuhodným přehlížením krizového finančního stavu vysokého školství ze strany posledních dvou vlád. Jak opakovaně konstatuje Česká konference rektorů (ČKR) i Rada vysokých škol (RVŠ), vláda vysokým školám dluží ročně 10 mld. Kč, které by měla vydávat na vzdělávání budoucích vysokoškoláků. Nutí tak vysoké školy, aby pedagogickou činnost a vlastní fungování financovaly z jiných zdrojů — jako jsou samoplátci, granty a tak dále — a nahrazovaly tak prostředky, které by měly dostávat automaticky.

Rozdíl mezi tím, co vláda po vysokých školách požaduje za počty kvalitně vzdělaných vysokoškoláků, a tím, co vysokým školám platí, se začal výrazně prohlubovat za ministrování Babišova ministra Roberta Plagy. Babišova vláda, která se přihlásila k plánu sociální demokracie výrazně zvýšit rozpočet školství během čtyř let, skutečně rozpočet razantně navyšovala. Bohužel však ministr Plaga tyto finance směřoval jen do takzvaného regionálního školství, tedy na základní a střední školy, a podíl vysokých škol na celkových výdajích na vzdělávání pravidelně snižoval. Mezi lety 2009 a 2023 tak klesl z 24 na 17,6 procent.

Vezmeme-li do úvahy inflaci, reálná hodnota výdajů na vzdělávání na veřejných vysokých školách se oproti roku 2009 snížila o celých 17 procent. Fialova vláda sice pokrytecky řeční o České republice jako centru vzdělanosti, ale ve skutečnosti v této politice pokračuje. Výsledek? Vysokým školám dnes chybí zhruba čtvrtina rozpočtu, na který mají vzhledem k objednávce státu nárok.

Stát hřeší na obětavost akademické obce

Důsledky jsou předvídatelné a navzdory obecnému mínění se netýkají jen humanitních a sociálněvědních oborů, jejichž představitelé na ně dosud ve veřejné sféře nejhlasitěji upozorňovali. Ty totiž hrají jen roli pověstných kanárků v dole, kteří věští blížící se katastrofu, jež postihne celý sektor vysokých škol. Je to i proto, že až do nedávna u nich byly důsledky podfinancování nejvíce patrné, neboť nemají takové možnosti sanovat vlastní rozpočty z jiných zdrojů.

Právě možnost si „přivydělat“ zřejmě dlouho nenutila vedení těch bohatších fakult přemýšlet nad celkovým stavem vysokého školství a nad tím, jak stát zneužívá tendenci akademického personálu brát vzdělávání jako poslání. Tyto časy jsou však nenávratně pryč. Když si dnes například na lékařských fakultách spočítají, kolik na vzdělávání dostávají od státu a kolik na ně musí vydělat sami, a dotovat tak selhávání vlády, s překvapením zjišťují, že kdyby museli pracovat jen s dotací z ministerstva školství, byly by mzdy jejich profesorů, docentů a dalších pracovníků stejně nízké, jako mzdy na humanitních a sociálněvědních fakultách. Kdyby od toho odečetli prostředky, které dostávají ze státního rozpočtu na vědeckou činnost — protože ty mají jít na rozvoj institucí a ne na vzdělávání jako takové — blížily by se zřejmě minimální mzdě.

Možnosti přivýdělku navíc nejsou nekonečné a s tím, jak se zvyšují platy v ostatních sférách ekonomiky, přestávají být i bohatší fakulty konkurenceschopné. Kvalitní vyučující dnes odcházejí do regionálního školství, kde si vydělají výrazně více, už nejen z humanitních a sociálněvědních oborů, ale i z matfyzů, z technických či z lékařských fakult. Vysoké školy jim totiž mohou nabídnout v porovnání s komerční sférou jen drobné.

Co je ještě horší, odchází především mladší lidé, kteří nevidí perspektivu v přežívání na mizerných mzdách, zhusta i proto, že mají rodiny či uvažují o jejich založení. Odcházení vysokoškolských pedagogů samozřejmě dále katalyzovaly rostoucí náklady na život v posledních letech, kdy se reálné mzdy propadaly o desítky procent. Učit na vysoké škole si dnes prostě může dovolit stále menší počet lidí. Není třeba dodávat, jaké důsledky pro vzdělávání budoucích generací to bude mít v zemi, která je na chvostu Evropské unie, pokud jde o počet vysokoškolsky vzdělaných — konkrétně s 34,5 procenta třetí nejhorší.

Ministr Bek místo řešení štve lidi proti sobě

Hluboce podfinancované vysoké školství je v krizovém stavu, ale ministru Bekovi to evidentně vrásky nedělá. Trefně to popsal Akademický senát Univerzity Karlovy, když ve svém nedávném usnesení konstatoval, že „vyjadřuje závažné znepokojení nad tím, že ministr školství, mládeže a tělovýchovy řeší většinu problémů tím, že zpochybňuje jejich existenci“. Sám Bek přitom v letech, kdy působil jako rektor Masarykovy univerzity opakovaně požadoval zvýšení rozpočtu na vysoké školy a argumentoval podfinancováním sektoru!

S ministerskou židlí ho postihla pozoruhodná ztráta paměti. Naopak dnes jako kolovrátek opakuje, že problém netkví v nedostatku financí, ale ve způsobu, jakým jsou v rámci vysokých škol rozdělovány. Za vzor přitom nepřekvapivě dává svou Masarykovu univerzitu. Zřejmě proto také při sestavování rozpočtu na vysoké školy pro rok 2024 nejprve nevyjednal u premiéra Fialy (rovněž bývalého rektora Masarykovy univerzity) a u ministra financí Stanjury žádné zvýšení oproti roku 2023, přestože průměrná roční inflace v roce 2023 dosáhla 11 procent. Až po tlaku ze strany iniciativy Hodina pravdy a odborových organizací vybraných vysokých škol na podzim slíbil, že zajistí navýšení rozpočtu o 800 milionů korun.

O důvěryhodnosti ministerských slibů svědčí již to, že je začátek dubna a zmíněné finance dosud nikdo neviděl. Někteří ministerští úředníci se dušují, že snad část bude v červnu, jiní však neoficiálně mluví o podzimu, pokud prý vůbec nějaké peníze budou. Výmluvný je však i způsob, jak chce ministr Bek těchto 800 miliónů použít. Mají totiž sloužit především k podpoře takzvané mzdové koheze, tedy ke sjednocení tarifních mezd v rámci jednotlivých vysokých škol. Na některých vysokých školách totiž nejsou jednotné tarify, a výsledkem jsou výrazné rozdíly v odměňování za výkon obdobných činností mezi jednotlivými součástmi veřejných vysokých škol.

Tento stav ministerstvu dosud vůbec nevadil. Ministr Bek však vycítil možnost, jak odvést pozornost od své neschopnosti získat pro vysoké školy odpovídající zdroje a zároveň proti sobě poštvat akademické obce, a tím je účinně paralyzovat. Zmíněných 800 miliónů má být totiž podmíněno prakticky okamžitou novelizací mzdových předpisů a sjednocením tarifů do září 2024. Cílí se přitom evidentně na Univerzitu Karlovu jako jedno z center kritiky.

Splnit ministerský pokyn by pro některé školy znamenalo reálně snižovat mzdy svým lépe placeným pracovníků. Každý si dovede představit, co to udělá se vztahy v rámci univerzit, nemluvě o riziku paralyzujících pracovněprávních žalob. Sjednotit platy na důstojných hladinách, jak by se patřilo, univerzity nemohou. Chybí jim k tomu peníze. Shodnou okolností přesně ty, které jim stát dluží. Je to zjevné na příkladu Univerzity Karlovy, která by k takovému manévru potřebovala celou jednu miliardu. Z Bekové částky na ni připadne sotva desetina.

Vidíme přitom, že vysoké školy, které mají jednotné tarify, čelí stejné krizi jako ty, které je nemají. Ostatně i zmiňovaná Masarykova univerzita s jednotnými tarify usiluje o svůj podíl z Bekových pofidérních 800 miliónů, čímž nechtěně odhaluje prázdnotu ministrovy argumentace.

Vysoké školství je v krizi a Fialova pravicová vláda ve své neoliberální zaslepenosti dává nepokrytě najevo, že ji to vůbec nezajímá. Stejně jako jiné klíčové veřejné služby ho klidně obětuje na oltář falešného boha nízkých daní pro bohaté a velké korporace. Koho by hrozící kolaps vysokých škol zajímat měl, jsou rodiče dnešních školáků a středoškoláků.