Nedávno zveřejněné informace o odměnách managementu tuzemských univerzit znovu upozornily na téma financování vysokých škol a na zásadní nerovnosti ve financování jednotlivých fakult a oborů. Iniciativa Hodina pravdy, která se zasazuje o důstojné podmínky nejen v oblasti humanitních a společenských věd, následně zveřejnila čtyři požadavky, určené jak Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, tak vedení českých vysokých škol, České konferenci rektorů, Asociacím děkanů a celé akademické obci. Jejich splnění považuje za klíčové pro zlepšení současného stavu.

Úkoly pro politickou reprezentaci

V zásadě s nimi souhlasím. Ostatně v létě 2022 jsme v Olomouci iniciovali petici za podporu humanitních a sociálních věd, která stála na samém počátku úsilí o nápravu neutěšené situace českého vysokého školství. To, že se v minulých letech jako první ozvaly humanitní, umělecké a sociálněvědné školy, bylo dáno jejich relativně největší chudobou.

U většiny potápějících se lodí se ve vodě ocitnou jako první cestující v podpalubí, až následně ostatní „z druhé a první třídy“ na vyšších palubách… Postupně ale všichni pochopili, že jsou na jedné lodi, která klesá ke dnu. Akademické iniciativy a reprezentace vysokých škol, tedy Rada vysokých škol a Česká konference rektorů, se tak postupně shodly na smutném faktu, že je české vysoké školství krutě podfinancováno.

Reprezentace vysokých škol před více než rokem vyčíslily jejich podfinancování asi na deset až dvanáct miliard korun. Situaci kromě inflace zhoršilo i někdejší rozhodnutí finančně masivně podpořit regionální školství — což kvitujeme —, přitom však byly zcela opominuty školy vysoké. Česká republika se tak stala celosvětovým unikátem v tom, že zde učitelé základních a středních škol platově předběhli docenty škol vysokých.

Neúnosná situace přivedla zoufalé akademiky v minulém i předminulém roce několikrát do ulic. Vláda se následně rozhodla zvýšit rozpočet vysokých škol o tři miliardy korun pro rok 2025. Čtvrtou miliardu, deklarovanou jako „navíc“, spolkly již dříve ujednané kontrakty zejména s lékařskými fakultami o navýšení počtů mediků…

Reálně tedy navýšení činilo tři miliardy korun, za které jsme vděčni. Škody napáchané roky soustavného podfinancování však tato částka pomáhá napravit jen do malé míry. Je proto nezbytné, aby bylo navýšení zopakováno i v dalších letech. Letošní krok vlády jen zastavil další propad.

Úkoly pro vysoké školy

Vysoké školy mají ovšem také mnoho vlastních „domácích úkolů“. Vzhledem k jejich široké autonomii je na jednotlivých rektorech a akademických senátech, aby zvážili, nakolik je spravedlivé vnitřní rozdělení prostředků mezi jednotlivé fakulty.

Určité rozdíly jsou pochopitelné — dané rozdílnými náklady na výchovu studentů. Je samozřejmě jasné, že je třeba více peněz na studenta medicíny nežli práv. Nicméně tyto náklady byly ministerstvem školstvím odhadnuty asi před třiceti lety a poměry zůstávají zakonzervovány dodnes.

Rozdílná výše nákladů na výuku (přístroje, spotřební materiál, energie apod.) by však neměla znamenat i rozdílnou výši mezd vyučujících na různých fakultách. Uvnitř jednotlivých univerzit jsou tyto rozdíly velmi výrazné (někdy i v násobcích), což působí rozkladně na morálku — a je navíc patrně nezákonné.

Ovšem vysoké mzdy jedněch při celkovém finančním úpadku vysokého školství přestávají být „vysokými“ v porovnání se mzdami mimo sektor vysokého školství a nízké mzdy druhých již přestávají být „nízkými“ a stávají se vstupenkami k pauperizaci. Přerozdělení od jedněch k druhým sice o něco přilepší chudým, ale k chudobě přiblíží i zdánlivě bohaté. Takto dopadá uzavřený systém, do něhož byla po léta „vkládána“ zvnějšku jen inflace.

Nemá příliš smyslu hledat řešení ve snížení vysokých mezd několika hodnostářů řídících obrovské univerzity s desítkami tisíc studentů a tisíci zaměstnanci. Transparentnost ve věcech odměňování představitelů vysokých škol je samozřejmě nezbytná a nezpochybnitelná. Sám jsem — bez vyzvání — jako děkan fakulty akademické obci své univerzity předložil své — celé a ověřené — daňové přiznání a současně přidal i výčet veškerého majetku. Tyto informace jsou v univerzitním počítačovém systému k nahlédnutí všem učitelům i studentům mé univerzity.

Transparentnost sice vede k nezbytné důvěře, ale nové prostředky nevykouzlí. Aby univerzity mohly plnit své „domácí úkoly“ a sblížit vnitřní mzdové nerovnosti, je třeba nejprve vyrovnat celkové podfinancování a pak teprve provádět vnitřní přerozdělení uvnitř akademie. Je nezbytné hovořit s představiteli politických stran, ptát se jich explicitně na volební programy v oblasti vysokého školství, nespokojit se s frázemi, zjistit jaké konkrétní kroky po volbách případně plánují, jak se staví k obřímu dluhu, který na vysokém školství vznikl.

Tlak na vládu bude v nejbližších měsících nezbytný. A bude nejlépe, když budou představitelé fakult a univerzit postupovat společně s Hodinou pravdy a dalšími iniciativami.