Aby si české univerzity zachovaly svůj smysl, neměly by být závislé na politické moci, jak před několika týdny čtenářům Deníku Referendum připomněl historik Pavel Himl. Jeho apel nicméně mířil na vnější hrozbu, vůči níž by se mělo domácí univerzitní prostředí mít na pozoru.

Na mysli měl nebezpečí reforem a legislativních úprav zasahujících do samosprávy univerzit. Konkrétně varoval před jejich proměnou v nástroje momentálních vládních priorit — univerzity by se neměly stát servisními organizacemi preferujícími momentální ekonomické či politické cíle na úkor rozvíjení svobodného a kritického myšlení či kultivace veřejné debaty.

Himl sice připustil legitimitu debat o tom, co je dnes veřejným zájmem, jejž by měly univerzity naplňovat. Zároveň předeslal, že by si univerzity měly udržovat odstup „od mnohdy překotného vývoje a krátkodechých trendů a jim podřízeného rychlého rozhodování“, stejně jako by se měly ptát, „jak se jimi jako lidské společnosti proměňujeme,“ potažmo „jakou cenu za ně platíme“.

Při tom všem by měly být protiváhou „ke korporátní hierarchické kultuře a ukazovat, že v deliberaci, demokratickém rozhodování a v kooperaci je síla“.

Zaměření na legislativní rámec a vnější politické tlaky je bezpochyby důležité. Zároveň však hrozí, že právě tato perspektiva paradoxně odvádí pozornost od procesů, které jsou méně viditelné, ale o to účinnější.

Co když to jsou nakonec univerzity samy, kdo dnes připravuje půdu pro zásahy, před nimiž se tak hlasitě brání? Co když jsou vnější tlaky pouze jedním z projevů hlubší proměny, jíž akademické prostředí už nějaký čas prochází — a to včetně humanitních oborů, které zároveň upozorňují na své podfinancování a marginalizaci?

Protože nakonec nejde jen o zásahy zvenčí. Moc se projevuje i v každodenních praktikách formujících samotné akademické subjekty. Univerzita se tak mění nikoli pouze tlakem shora, ale i skrze logiky, které si osvojila a reprodukuje zevnitř.

Skutečné nebezpečí proto nestojí před branami univerzit, ale pomalu se usadilo uvnitř jejich zdí. V proměnách hodnot, jež akceptují a normalizují: akademické prostředí reprodukuje neoliberální logiku měřitelnosti, permanentní soutěže a tlaku na kvantifikovatelný výkon. Tím se nenápadně posouvá nejen to, co univerzity dělají, ale i to, k čemu se vztahují jako k hodnotě.

Univerzita se mění, aniž by si toho všimla

Univerzita — často vzývaný strážce kritického myšlení a veřejného rozumu — prošla v posledních dekádách zásadní proměnou. K těm, kdo tuto změnu systematicky reflektují, patří americká politoložka Wendy Brownová. Ve svém textu Neoliberalized Knowledge analyzuje, jak se proměňuje smysl vědění i role těch, kdo je na univerzitách produkují.

Pro Brownovou není neoliberalismus pouze doktrínou volného trhu, nýbrž širším rejstříkem logik a pravidel pronikajících do institucí a ovlivňujících jejich fungování „zevnitř“. Jde o racionalitu, která akademické aktivity přetváří v ekonomické projekty.

Brownová připomíná, že ještě v polovině minulého století se akademie identifikovala coby veřejná instituce učící občany rozumět světu v jeho mnohovrstevnatosti a adekvátně v něm jednat. Univerzita byla prostorem formování veřejného mínění zásadním pro demokratický život. Neoliberální racionalita tuhle roli změnila. Instituce původně zakotvená v ideálech veřejného dobra se stává prostředkem a místem výkonnosti. Akademici a akademičky se mění v lidský zdroj i kapitál, jehož smyslem je zhodnocovat instituci i sebe sama.

Podle Wendy Brownové se totiž univerzita stala pomyslnou investiční platformou, tedy nikoli zařízením přispívajícím ke společenské soudržnosti či politickému rozumu, nýbrž institucí produkující kompetence. Studium se pak v jejích očích stává osobní investicí do životního příběhu — vědění se posuzuje skrze užitek, užitek se zužuje na ekonomický přínos.

Ačkoli Brownová vychází z americké zkušenosti, řada důsledků této proměny je dobře známa i v českém prostředí. Zvláště patrná je marginalizace humanitních věd, jejichž přínos nelze snadno měřit ani okamžitě převádět na zisk. Jejich poslání — kultivovat kritické myšlení a imaginaci — se v logice ekonomické racionality jeví jako nadbytečné.

Místo vědění výkon a výnosnost

Klíčový argument Wendy Brownové se soustředí na samotné jádro univerzitní práce: produkci vědění. V neoliberalizovaném prostředí dochází k zásadnímu posunu — vědění se již nevykládá jako součást kulturního dědictví či kolektivního hledání pravdy, ale stává se produktem, který lze měřit, porovnávat a nakonec i patentovat. Tento posun ztělesňují metriky vstupující do životů akademiků: počty citací, h-index, úspěšnost v grantových soutěžích či pozice v žebříčcích.

Metriky přitom proměňují samotnou povahu hodnoty: to, co nelze přepočítat, ztrácí váhu. Původní kritická funkce akademie — otevírat nepohodlné otázky či problematizovat moc a odhalovat ideologickou slepotu — tak může být nenápadně vymlčována očekáváním efektivity a výkonnosti.

Neoliberalismus přitom nepůsobí pouze na úrovni struktur; proniká i pod kůži. Tam, kde kdysi stával pedagog či badatel, se postupně formuje jiná postava — akademik-podnikatel. Coby manažer vlastní kariéry sleduje svou „výkonnost“, optimalizuje svůj výzkumný profil, vystupuje jako značka, plánuje svou „výnosnost“ a soupeří o zdroje či veřejnými vstupy pečuje o svou viditelnost.

Tlak na výkon navíc proměňuje vztah ke studentům, včetně času, který jim je ochoten věnovat, ale i k pomalému a třeba i neokázalému přemýšlení. Brownová v tom vidí zásadní nebezpečí: akademická práce se neodvíjí od dlouhodobého hledání porozumění, ale od kalkulu sledujícího krátkodobé ukazatele. Neoliberalismus tak univerzitu nepřetváří pouze „zvenčí“, ale přepisuje ji zevnitř tím, že proměňuje smysl akademické práce i její rytmus.

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je tu nejvýkonnější?

Změny, které Wendy Brownová popisuje, nepředstavují jen vnitřní problém univerzitních institucí. V jejím pojetí jde o symptom hlubší proměny veřejného života — o erozi těch schopností, bez nichž demokratická společnost ztrácí odolnost vůči manipulaci i zjednodušování. Pokud instituce vzdělání přestanou pěstovat kritické myšlení, schopnost rozlišovat argumenty, sledovat souvislosti a rozpoznávat mocenské vztahy, přichází společnost o důležité obranné mechanismy proti manipulaci a zjednodušování.

Připomenout si její diagnózu neznamená propadat nostalgii po univerzitě, která možná v ideální podobě nikdy neexistovala. Znamená to uznat, že univerzita má být veřejným statkem a kulturní institucí, jejíž hodnota nespočívá jen v okamžitě měřitelné užitečnosti. Bránit prostor kritiky, pomalého myšlení a nesamozřejmých otázek tak nakonec znamená bránit i demokratickou vitalitu společnosti.

Himlův apel, aby se univerzity nestaly rukojmím momentálních politických priorit, je důležitý a správný. Jeho vlastní otázka — „jak se jimi jako společnost proměňujeme?“ — nás však vede dál, než mířila jeho původní polemika. Ukazuje k proměnám, které se neodehrávají jen vně, ale i uvnitř samotné akademie. K posunům méně nápadným, ale přesto zásadním: neoliberální racionalita se nemusí prosazovat tlakem „shora“, stačí si ji osvojit jako „samozřejmý“ horizont akademického jednání.

Právě zde se dnešní univerzita ocitá v paradoxní pozici. A ještě více humanitní vědy. Ty právem protestují proti marginalizaci, ale zároveň se po návratu do každodenního provozu podřizují logikám, které kritizují: soutěži, měřitelnosti výkonu, optimalizaci sebe sama. Neoliberalismus se tak nereprodukuje jen strategiemi zvnějšku, ale i v našich vlastních volbách. V tom, co přijímáme jako žádoucí a prestižní.

Možná právě zde začíná onen kritický odstup, o němž Himl mluví. Ovšem ne jako obrana proti vnějším hrozbám, ale jako ochota k sebereflexi. Obrana univerzity proto nezačíná na náměstích ani pouze v politických debatách. Začíná přinejmenším v kritickém promýšlení toho, co považujeme v akademickém prostředí za samozřejmé — v návycích a rozhodnutích, jimiž univerzitu každodenně znovu utváříme.