Proti politice končící vlády, respektive jejímu ministrovi školství čeští akademici a akademičky několikrát slyšitelně protestovali. Férově je třeba přiznat, že k nim patřil i autor těchto řádek, který poprvé v životě regulérně stávkoval, byť jen jeden den.

Kromě protestů, organizovaných iniciativou Hodina pravdy, se do obecnějšího povědomí v nedávné době dostaly i děkanské peripetie na Národohospodářské fakultě VŠE nebo Katolické teologické fakultě UK. Kritizovaly-li protesty především chronické podfinancování vysokých škol a zejména jejich humanitních fakult, obrátily spory o děkany pozornost k akademické samosprávě a šířeji řízení škol.

Co se prvního bodu, tedy veřejných výdajů na vzdělávání, týče, vetkla si Fialova vláda do programového prohlášení jejich zvýšení alespoň na úroveň průměru zemí OECD. Byť srovnání za poslední roky ještě není k dispozici, v případě vysokých škol se jí to přes dílčí navyšování rozpočtu velmi pravděpodobně nepodařilo; v roce 2023 vyčíslil tehdejší předseda Rady vysokých škol Milan Pospíšil kumulativní podfinacovanost sektoru na nejméně 10 miliard.

Ve sporu Bekova ministerstva a protestujících se ale mimo jiné vyjevilo to, na co se často zapomíná — veřejné vysoké školy jsou samosprávné, a tedy na státu nezávislé i v tom, jak peníze rozdělují mezi své fakulty a jak stanovují mzdy.

Když ministerstvo vypsalo dotační výzvu na sjednocení mzdových tarifů, na Univerzitě Karlově, kde byly rozdíly největší, nešly tyto prostředky primárně těm nejvíce podfinancovaným fakultám, ale všem. Nad přetrvávající faktickou nerovností si ale ministr už mohl s klidem umýt ruce s tím, že to už je problém akademické samosprávy.

V návrhu programového prohlášení vznikající Babišova vláda deklaruje bezplatné vzdělání na všech stupních, což je třeba ocenit. Pravděpodobný autor školské části programu a budoucí ministr Robert Plaga (ANO) do prohlášení vepsal rovněž závazek vydávat z veřejných zdrojů alespoň průměr zemí OECD, vyšší mzdy však právě kvůli autonomii veřejných vysokých škol mohl garantovat pouze učitelům škol základních a středních.

Jim slibovaného nástupního platu 50 tisíc nedosahují nejen nastupující odborní asistenti, ale mnohde ani docenti, a to nejen na humanitních fakultách. Bez toho, aby se výrazně navýšila rozpočtová kapitola vysokých škol a aby univerzity tyto prostředky férově distribuovaly dál, nebude mít kdo zvládat demografickou vlnu, která do terciárního vzdělávání začíná přicházet, o kvalitě výuky nemluvě.

Sliby nové vlády

Nastupující vláda nicméně slibuje zajistit dostatek míst na vysokých školách a současně chce cíleně podporovat celospolečensky důležité obory jako zdravotnictví či psychologii nebo technické vzdělávání. To se z části děje již nyní; o tom, zda a jak se má tento trend posílit či měnit, programový dokument mlčí.

V jednom z rozhovorů Robert Plaga obecně poznamenal, že vzdělávací činnost, na kterou stát posílá vysokým školám desítky miliard korun, by měla „souznít s prioritami rozvoje země“. Můžeme jen doufat, že budoucí ministr či jeho náměstci z koaličních stran nezadají úřadu výzkum „ekonomického či humanitního přínosu“ jednotlivých oborů „pro Českou republiku a českého daňového poplatníka“, aby ty neužitečné pak zpoplatnili, jak ve volební kampani hlásal Motorista Matěj Gregor.

Humanitní přínos se na rozdíl například od zaměstnanosti absolventů měří obtížně. V následujících letech bude nutné opakovat a demonstrovat, že vzděláním kultivovaní občané, kteří spory řeší umírněně diskusí a argumenty, a nikoliv výzvami k násilí či zostouzením druhých, jsou pro společnost stejně cenní jako psychologové, učitelky nebo inženýři.

Že univerzity, které poskytují pestrou paletu vzdělávání nezávislého na aktuální politických či ekonomických vlivech, nepředstavují jenom profesní přípravky, ale jsou především důležitým veřejným statkem, svým způsobem nepohodlným šaškem nastavujícím kritické zrcadlo společnosti. O rozvoji kritického myšlení návrh vládního prohlášení ostatně také hovoří.

Omezí se samospráva fakult?

Oblastí, kde bychom se nejspíše mohli dočkat změn, je správa vysokých škol. Po zefektivnění „zkostnatělého“ řízení českých univerzit postupem let, přibývajících po neumělých dobešovských pokusech, stále častěji volala i končící koalice, jen zatím nikdy nebyl prostor naplnit ho skutky.

Jak by takové zefektivnění mohlo vypadat, naznačuje jednak opět sám Robert Plaga, jednak to lze vyčíst z dřívějších poslaneckých návrhů z dílny ANO. Překážku, aby „to“ fungovalo, představují podle Plagy pravomoci roztříštěné mezi rektory, děkany a akademické senáty. Co přesně je „to“, se z rozhovoru nedozvíme. Protože ale exministr víceméně sdílí perspektivu rektorů, lze dovodit, že se jedná o koncepční řízení univerzit z jednoho centra, které mnohdy naráží na odpor fakult.

Fakulty v České republice — na rozdíl od západní Evropy — totiž netvoří pouze neviditelné administrativní jednotky, ale de facto samostatné instituce, které jménem univerzity jednají, rozhodují o tom, koho přijmou, a organizují výuku a výzkum. Kolegům a kolegyním ze zahraničí se tak obtížně vysvětluje, že na velké univerzitě typu Karlovy se medicína, psychologie nebo historie pěstují na několika místech. Pokus o jejich mezifakultní integraci na úrovni výzkumu zde zarazil právě na neochotu nebo spíš faktickou nemožnost připravit fakulty o část personálních a ekonomických kompetencí.

Jak ukazuje dění na Katolické teologické fakultě UK nebo Národohospodářské fakultě VŠE, formální pravomoc rektora jmenovat a odvolat děkana je poměrně slabá ve srovnání s právem fakultních senátů příslušné kandidáty volit. Nic by na tom nezměnil ani pozměňovací návrh k vysokoškolskému zákonu, mimochodem procedurálně příliš nedomyšlený, podaný v minulém období poslanci ANO, podle nějž by fakultní senáty předkládaly rektorovi návrh dvou osob a ten by z nich děkana nebo děkanku vybral.

Bez výraznějšího přenastavení působnosti fakult na jedné a vedení univerzit na druhé straně se rektorům budou univerzity formovat podle jejich představ a plánů jen obtížně. Zda to považuje nová koalice za důležité a v jaké podobě se do toho případně bude chtít pustit, není zatím jasné.

Další poslanecký návrh, který by měl svým způsobem posílit postavení rektorů a rektorek, přenášel jejich volbu z výlučné pravomoci akademického senátu na volební shromáždění, které by tvořily společně senát a správní rada veřejné vysoké školy. Podle dalšího návrhu to měla být rovněž správní rada, která by místo senátu schvalovala rozpočet, zprávu o činnosti a hospodaření či kontrolovala vynakládání prostředků.

Ve správních radách zasedají mimo jiné představitelé veřejného života nebo zaměstnavatelů, které tam dnes po projednání s rektorem jmenuje ministr školství, proto ze strany vysokoškolských reprezentací zazněla i obava z omezení akademické autonomie. K ní aktuálně patří i to, že rektorem či rektorkou se zpravidla může stát pouze akademik dané univerzity, a nikoliv osoba zvenčí.

Univerzity nesmí záviset na politické a ekonomické moci

Dnešní model samosprávy českých univerzit, jdoucí nad rámec veřejnoprávnosti, jak ji známe třeba z médií, má své historické kořeny jednak ve středověkých vysokých učeních coby korporacích vyňatých do značné míry ze sféry světské moci, jednak ve snahách ochránit vysoké školy po roce 1989 před politickými tlaky. Jakkoliv se to donedávna mohlo zdát nepravděpodobné, dobrých důvodů pro takovéto odstínění univerzit od politické či ekonomické moci bude spíše přibývat.

To, že jsou akademické obce samosprávné, ale vůbec neznamená, že by se univerzity uzavíraly před společností, jak kritici současného stavu někdy uvádějí. Stát si již dnes vzdělání v některých konkrétních oborech objednává, společenská relevance se zohledňuje při organizování i hodnocení výzkumu a spolupráce s hospodářstvím dávno probíhá nejen na technických vysokých školách.

I humanitně- a sociálněvědní obory a jejich výstupy v podobě monografií rezonují ve veřejném prostoru. Součástí společnosti jsou ostatně i sami univerzitní vyučující, stejně jako každý rok významně se obměňující studující.

Návrhy na posílení role správních rad i rektorů se často inspirují v anglosaském zahraničí, nicméně přiznejme, že i v nám kulturně bližším evropském prostoru se na výběru rektorů či řízení univerzit podílejí grémia, složená z externích aktérů, v míře větší než v České republice.

Od správních rad v ČR se ale tato praxe vesměs liší ve dvou aspektech: Tato grémia jsou jednak konstruována tak, aby v nich politická většina nemohla uplatňovat svou moc — například Univerzitní rada Vídeňské univerzity, která mimo jiné volí rektora ze tří nominací senátu, se rektrutuje ze čtyř externích osob nominovaných univerzitou, čtyř nominovaných vládou a devátého člena či členku pak volí sama.

Připomeneme-li si například sněmovní přetahovanou při volbě členů Rady ČT i v Radě samotné nebo to, jak zaměření Ústavu pro studium totalitních režimů závisí na jeho radě, volené Senátem, tedy politickým tělesem, není pak od věci požadovat pro konstrukci mocnějších správních rad univerzit pravidla poněkud sofistikovanější než jejich pouhé jmenování aktuálním ministrem.

S tím souvisí druhý aspekt: v zahraničí jsou v těchto grémiích často zastoupeny osoby z veřejných i soukromých institucí, které univerzitní vzdělání včetně doktorského sami mají a oceňují ho, soudci, vysocí státní úředníci a renomované osobnosti hospodářského a kulturního života. V českých správních radách oproti tomu nalezneme aktivní či bývalé političky a politiky, představitele firem nebo — v deklarativně sekulární zemi — katolické biskupy.

Bude-li tedy nastupující koalice navrhovat větší kompetence pro správní rady veřejných vysokých škol či jiné externí aktéry, je třeba trvat na tom, aby způsob jejich sestavování a vymezení působnosti vylučovaly podřízení univerzit jak státu, tak parciálním zájmům osobním i skupinovým a aby byla zachována univerzitní autonomie, jak to ostatně slibuje i Robert Plaga.

Univerzity a veřejný zájem

Legitimní je samozřejmě diskuse o tom, co je v roce 2025 oním zájmem veřejným, který by univerzity měly naplňovat, v čem spočívá efektivita jejich řízení, respektive jich samotných, a jak by k tomu přispívaly případné větší pravomoci rektorů a správních rad.

Taková principiální diskuse jde nad rámec tohoto článku, přesto bych chtěl upozornit na to, že úloha univerzit nespočívala a snad stále nespočívá jenom v tom, být zjednodušeně řečeno motorem inovací a vyhrávat v často spíše krysím závodu se světovou konkurencí, jak by se možná mohlo zdát z pohledu technických nebo medicínských oborů.

Stejně tak by si univerzity od mnohdy překotného vývoje a krátkodechých trendů a jim podřízeného rychlého rozhodování měly udržovat kritický odstup a měly by se ptát, jak se jimi jako lidské společnosti proměňujeme, respektive jakou cenu za ně platíme.

Měly by současně vytvářet protiváhu ke korporátní hierarchické kultuře a ukazovat, že v deliberaci, demokratickém rozhodování a v kooperaci je síla. Může se to někdy jevit jako těžkopádnost, odtrženost nebo zastaralost, jsem ale přesvědčen, že zde leží skutečné poslání těchto „služebníků — zdánlivě — neužitečných“ a že jejich podpora a ochrana se společnosti dlouhodobě vyplatí.