Volbu rektora Univerzity Karlovy na konci loňského října, z níž vzešel Jiří Zima, provázely už více než půl roku předem okolnosti, které v minulosti nebývaly obvyklé. Ne že by o výsledku volby běžně rozhodovaly kompetence kandidátů — to ostatně stávající systém ani neumožňuje. Přesto se tentokrát v několika ohledech posunuly hranice politické kultury v rámci této univerzitní reality show.

Na jedné straně byly univerzita i veřejnost svědky událostí, které lze jen stěží jakkoli regulovat. Během volební kampaně působily na Facebooku a Instagramu čtyři anonymní stránky, které nastavovaly diskurz, odhalovaly zákulisní informace a hodnotily jednotlivé události a týmy kandidátů. Tři z nich byly zaměřeny zejména proti obhajující rektorce Mileně Králíčkové, občas i proti jejímu prorektorovi a vyzyvateli Ladislavu Krištoufkovi, naopak s kritikou Jiřího Zimy se na nich setkat nedalo. Čtvrtá stránka, dnes již neexistující, se naopak zaměřovala na Zimu a jeho tým.

Zatímco jedna stránka stavěla na nepříliš vtipných memech, jiná svým osobitým satirickým stylem komentovala události posledních měsíců a další pracovala s grafikou vytvořenou nástroji umělé inteligence. Společně však diskuzi kolem rektorské volby posouvaly na úroveň Parlamentních listů. Když dnes tým Jiřího Zimy vyčítá lidem z okruhu končící rektorky obsah stránky UK bez cenzury, poněkud přitom pomíjí, že jeho spolupracovníci s oblibou lajkovali podobně bezobsažné výstupy.

Praktiky, které známe i z běžné politické kampaně, jako jsou falešné profily a stránky na sociálních sítích, doputovaly i do akademické sféry. Zdá se, že k volbám už patří a vzhledem k jejich úspěchu nezbývá, než se s tím smířit. On-line prostor a současná doba zkrátka umožňuje i anonymní veřejnou kritiku, ať už legitimní, či nikoli. Dlužno dodat, že při atmosféře, jaká panuje na některých fakultách UK, může být anonymita jedinou možností, jak na řadu nepravostí upozornit.

Moc vychýlená ve prospěch děkanů a fakult

Daleko závažnějším důkazem úpadku institucionální kultury Univerzity Karlovy a nepochopení dělby moci a odpovědnosti na univerzitě je aktivismus části děkanů a dalších fakultních představitelů, kteří se rozhodli aktivně podporovat svého kandidáta.

Na Univerzitě Karlově je vzhledem k jejímu rozsahu a historickému vývoji dělba moci extrémně vychýlená ve prospěch děkanů a fakult obecně, a to v neprospěch rektora a centrálních orgánů. Jedním z důsledků je, že univerzitu nelze efektivně řídit — rektor fakticky závisí na dobré vůli děkanů.

Toto nastavení dělby moci vyplývá sice ze znění zákona společného pro všechny veřejné vysoké školy a z jeho ustáleného výkladu. Na Univerzitě Karlově je to ale vše ještě znásobeno její vnitřní kulturou a vazbami, které fakultní představitelé mají — mezi sebou, ale též s představiteli rektorátu a veřejnou správou. V praxi tak děkani mohou bránit implementaci kroků, o nichž rektor a univerzitní samospráva rozhodnou.

Vůči problému nejsou imunní ani členové akademického senátu UK. Jelikož jsou voleni v rámci volebních obvodů jednotlivých různě velkých fakult v tříletém období s paritním zastoupením fakult, studentů a akademiků a při zpravidla velice nízké volební účasti, výsledkem je řada strukturálních problémů.

Jedním je extrémní nerovnost v rámci hlasovacího práva jednotlivých členů akademické obce. Jinak řečeno, hlas studenta z Filozofické fakulty má až patnáctkrát menší váhu než hlas studenta Evangelické teologické fakulty — a to i při volební účasti v počtu jednotek procent. V květnu minulého roku ostatně řešil akademický senát UK pokus odvolaného děkana Katolické teologické fakulty UK Jaroslava Brože změnit volební poměry na své fakultě tím, že den před volbami přijme šest nových zaměstnanců na částečný úvazek (0,2 a 0,1) s právem volit.

Členové senátu jsou v závislém postavení vůči svému děkanovi — a to jak studenti, tak ještě více zaměstnanci, kterým děkan může prodloužit či neprodloužit pracovní smlouvu, ukončit pracovní poměr či poskytnout odměny a podobně. Nereálná není ani situace, že mandát senátorovi zanikne čistě reorganizací fakulty, což se před pár týdny skutečně stalo v akademickém senátu jedné z fakult.

Jakákoliv veřejná vyjádření děkanů, kterého kandidáta je potřeba volit „z důvodu zájmů fakulty“ (čímž se obvykle rozumí partikulární zájem členů vedení dané fakulty), vyvíjejí nepřímý nátlak na členy akademického senátu UK. Většina z nich se však pod nátlakem necítí, protože se ostatně sama považuje za lobbistu své fakulty a svého děkana. Mnohdy si kandidáti píšou přímo do svých volebních programů, že do „velkého“ senátu jdou hájit zájmy své fakulty. Naopak frázi, že budou hájit zájem celé univerzity v těchto materiálech hledáme marně.

Děkan má řídit fakultu, ne si vybírat šéfa

Je to špatně ale i z jiných důvodů. Rektor je šéf univerzity, a tudíž v řadě ohledů přímým nadřízeným děkanů (jakkoli je to na UK značně kontroverzní myšlenka), stanovuje jim odměny, výjimečně je může nejmenovat anebo navrhnout jejich odvolání. Určuje směr rozvoje univerzity, připravuje návrh rozpočtu, respektive rozdělení státního příspěvku, předkládá vnitřní předpisy, které jsou závazné na fakultách, a skrze centrální pracoviště minimálně na papíře předepisuje, jak jsou fakulty spravovány.

Děkani fakult přitom tyto kroky, ať už oprávněně či ne, často vnímají jako zásahy proti sobě. Typickým příkladem je řešení střetů zájmů na fakultách (na některých fakultách UK je například zvykem kumulovat funkce ve vedení fakulty a univerzity — děkana, proděkana či prorektora — s funkcí vedoucího katedry nebo přednosty ústavu), rušení problematických přijímacích řízení, postih za zneužívání veřejných prostředků na vědu či vymáhání dodržování kolektivní smlouvy.

Na UK však víme, že o střet zájmů nejde. Jak nám totiž vysvětlil jistý bývalý a budoucí prorektor, který dokázal v jeden čas předstírat loajalitu rektorce i jejímu hlavnímu vyzyvateli, střet zájmů se pozná podle toho, zda se jeho subjekt v něm cítí být, či nikoli.

Vychází se z myšlenky, že děkani mají řídit fakulty a jsou k tomu nadáni mimořádnými pravomocemi, do nichž nesmí rektor zasahovat. Měli by proto respektovat i hranice své moci a to, která část samosprávné působnosti veřejných vysokých škol je svěřena jiným orgánům — v tomto případě akademickému senátu — a do jeho působnosti nevstupovat. Je třeba ctít nejen text zákona, ale i jeho ducha.

Stejně tak by se děkanům nelíbilo, kdyby jim univerzitní akademický senát určoval, jak mají v konkrétních agendách řídit fakulty, koho mají propustit nebo komu svěřit garanci předmětu. Systém řízení může fungovat pouze tehdy, pokud se jednotlivé orgány nevměšují do své působnosti. Bohužel přesně to se při rektorských volbách děje a dělo.

Problematická jsou i samotná veřejná vyjádření a přátelské fotografie s kandidátem na rektora ze strany nadřízeného, který rozhoduje o kariérním postupu akademika, rozdělení prostředků na jeho pracoviště nebo o tom, zda se student dostane na doktorské studium či před disciplinární komisi. Nemluvě o absurditě výběru vlastního nadřízeného, k němuž z logiky věci dochází u fakultních senátů při volbě děkana.

Kde brát prorektory

S tím souvisí další zajímavý jev, a to je výběr prorektorů. Na kompetenční výběr, jaký proběhl nyní na ČVUT pod vedením nového rektora Michala Pěchoučka, můžeme na UK zapomenout. Je zcela běžné, že si kandidáti na rektora nechají prorektory vybrat od jednotlivých děkanů. Není potom divu, že prorektoři cítí vyšší míru loajality ke „svým“ děkanům než k univerzitě a rektorovi. Kuriózní jsou případy, kdy prorektor končí ve funkci kvůli názoru vedení své domovské fakulty — a děkan ho za to ještě pochválí.

Děkan Matematicko-fyzikální fakulty Mirko Rokyta zase jako argument proti kandidátu na rektora Ladislavu Krištoufkovi uvedl, že si (považte!) dovolil oslovit do svého potenciálního týmu coby prorektora akademika z jeho fakulty, aniž by to s děkanem předem konzultoval. Jiný děkan zase na debatě kandidátů podpořil Jiřího Zimu právě proto, že měl v týmu prorektora, kterého mu vybral. Část univerzity tak akademické pracovníky vnímá jako jakési nevolníky, které musí děkan pro službu univerzitě nejprve „uvolnit“.

Kritériem výběru prorektora děkanem pak není odbornost či zkušenosti, ale zejména politická loajalita k němu. Rektor se tím dostává do pasti, protože namísto toho, aby byl jeho blízký spolupracovník loajální jemu, slouží úplně jiným zájmovým skupinám. Končící rektorka to asi již pochopila. Její nástupci by nemuseli opakovat stejné chyby.

Akademický senát, který má být pojistkou proti koncentraci moci, je v praxi součástí problému. Jeho členové jsou závislí na svých děkanech, jsou zvoleni při minimální účasti a mnozí ani nepředstírají, že zastupují něco jiného než partikulární zájmy své fakulty. Na UK přitom schází vůle po větší centralizaci — nejlepší rektor je pro většinu děkanů kladeč věnců, který jim nechá „klid na práci“.