V pátek se na nejstarší české univerzitě uskutečnily volby kandidáta na rektora. O funkci se ucházelo rekordních pět kandidátů. V druhém kole porazil chemik Jiří Zima současnou rektorku Milenu Králíčkovou. Kandidát na rektora byl v říjnu zvolen i na ČVUT a ČZU. Mezi úkoly, které budou muset noví rektoři řešit, bude patřit i obrana akademické samosprávy.

Pět kandidátů

O funkci rektora Univerzity Karlovy (UK) se letos ucházelo rekordních pět kandidátů. V druhém kole zvítězil bývalý děkan Přírodovědecké fakulty Jiří Zima, který porazil obhajující rektorku Milenu Králíčkovou z Lékařské fakulty v Plzni. Zima získal 40 hlasů, Králíčková 27.

Za kandidaturou Jiřího Zimy stály především nejasnosti ohledně dokončení stavby nového univerzitního kampusu na Albertově. Ty vyvolaly obavy, že by univerzita mohla přijít o miliardové dotace. Poslední rok navíc rektorku Králíčkovou doprovázelo několik kauz týkajících se např. střetu zájmů členů jejího týmu, odměn ve vedení univerzity či nezvládnuté mediální komunikace.

Nový rektor tak bude muset řešit tři hlavní úkoly: dořešit financování velkých staveb, zlepšit pošramocený vnější obraz a sjednotit rozdělenou univerzitu.

Zajímavé jsou ale i programové rozdíly mezi oběma kandidáty. Mezi úspěchy Králíčkové, která se stala první ženou v čele UK, patří, že se univerzita začala poprvé systematicky zabývat udržitelností a rovnými příležitostmi. Právě větší důraz na podobná témata současnou rektorku od jejího nástupce odlišuje.

Výsledek volby lze interpretovat tak, že rozhodující byly otázky týkající se řízení univerzity. Od Jiřího Zimy se neočekává žádná revoluce, ale zklidnění rozbouřené situace.

Univerzita Karlova nebyla jediná, na které v říjnu proběhla volba kandidáta na rektora. Na ČVUT byl novým rektorem zvolen odborník na umělou inteligenci Michal Pěchouček. Na České zemědělské univerzitě byl zase rektorem zvolen Michal Lošták.

Byla tato volba poslední?

Volbu rektora na nejstarší české univerzitě je však třeba dát ještě do mnohem širšího kontextu. Poslední dvě desetiletí můžeme v souvislosti s konceptem manažerské univerzity sledovat v zahraničí trendy směřující k omezení autonomie vysokých škol.

Ukázkovou zemí je Dánsko. V roce 2003 prosadila pravicová vláda Larse Løkke Rasmussena reformu, která přenesla volbu rektora na správní rady. Ty jsou tvořené převážně externími členy z byznysu, kulturních institucí a veřejného sektoru. Zástupci zaměstnanců a studentů tvoří jen menší část správní rady, která je odpovědná přímo ministrovi.

V Rakousku je proces výběru rektora tříkolový a má charakter výběrového řízení. V prvním kole výběrová komise navrhuje tři nejvhodnější kandidáty. V druhém kole senát navrhuje správní radě vlastní návrh tří kandidátů, přičemž pokud se od návrhu výběrové komise odchýlí, musí to odůvodnit. Z těchto tří kandidátů pak rektora volí správní rada (v Rakousku nazvaná univerzitní rada). Proces výběru rektora v Německu je podobný, ale liší se v jednotlivých spolkových zemích.

Trend směřující k omezení orgánů akademické samosprávy ale můžeme sledovat i na sousedním Slovensku, kde rektora volí shromáždění složené ze všech členů akademického senátu a správní rady.

Když se před rokem projednávala novela vysokoškolského zákona, navrhla skupina poslanců v čele s bývalým rektorem Vysokého učení technického v Brně Karlem Raisem (ANO) pozměňovací návrh, který cílil na změnu způsobu volby rektora podle slovenského vzoru. Tento pozměňovací návrh nebyl přijat, ale hlasovali pro něj poslanci ANO a SPD. Je tedy možné, že nově vznikající vláda by mohla toto téma znovu otevřít. Navíc pravděpodobný budoucí ministr školství Robert Plaga (ANO) sám říká, že změny v modelu řízení vysokých škol jsou nezbytné.

K výše zmíněnému pozměňovacímu návrhu lze dodat, že nedosahoval valné legislativní kvality. Změny v systému řízení vysokých škol není možné dělat škrtem pera. Pokud by se posílilo postavení správních rad, bylo by třeba se nejdříve zaměřit na jejich složení. V současnosti si členy správních rad prakticky vybírá sám rektor, zatímco v zahraničí jde obvykle o nezávislý orgán s diverzifikovaným složením.

Co z toho vlastně vyplývá pro volbu rektora na UK? Je třeba si uvědomit, že rektor UK bude dost pravděpodobně tou osobou, která bude za vysoké školy jednat s politickou reprezentací ohledně budoucích změn vysokoškolské legislativy. Dalším úkolem nového rektora tak bude hájit akademickou samosprávu nejen UK, ale vysokých škol obecně. Nakonec současná rektorka Králíčková je nyní předsedkyní České konference rektorů.

Exkluze neakademických pracovníků

Určitá změna vysokoškolského zákona je jistě nezbytná, avšak mělo by jít o změnu jiným směrem. Za největší problém akademické samosprávy považuji skutečnost, že v akademických senátech není zastoupena velká část zaměstnanců vysokých škol.

Podle současného vysokoškolského zákona mají volební právo do akademického senátu členové akademické obce. Ta má dvě části — první tvoří studenti, druhou tvoří akademičtí pracovníci, kteří jsou v zákoně definováni jako ti zaměstnanci, kteří vykonávají pedagogickou i tvůrčí činnost. Volební právo do akademického senátu však nemají ti zaměstnanci, kteří vykonávají pouze jednu z těchto dvou činností — což se týká vědeckých pracovníků a lektorů.

Vědečtí pracovníci a lektoři podílející se na jedné ze dvou hlavních rolí univerzity jsou tedy z akademické samosprávy obvykle zcela vyloučeni. Tato exkluze neakademických pracovníků vychází z klasického pojetí univerzity podle Wilhelma von Humboldta založeného na jednotě vědy a výuky, ale neodpovídá současným trendům v západní Evropě, kde se na akademické samosprávě tito lidé podílejí. Dokonce i na Slovensku jsou do akademické samosprávy zahrnuti alespoň vědečtí pracovníci.

Myslím, že by se volební právo nemuselo rozšířit pouze na vědecké pracovníky a lektory, ale také na technické a hospodářské pracovníky vysokých škol. Vzorem by mohlo být Německo, kde rámcový vysokoškolský zákon stanoví, že v orgánech univerzity musí být zastoupeny všechny skupiny zaměstnanců.

Domnívám se tedy, že nějaká změna vysokoškolského zákona, která by vedla k rozšíření volebního práva do akademických senátů i na neakademické pracovníky vysokých škol, je nezbytná.