Univerzitní studenti hájí práva palestinských civilistů. To není antisemitismus
Markéta JakešováProč současným studentským protestům na podporu Palestiny nelze porozumět v kontextu černobílého vnímání světa, vysvětluje jejich přímá účastnice z kanadského Edmontonu.
Když jsem se během legendárně chaotické demonstrace vpodvečer 6. února 2016 ocitla v Praze na Klárově jakožto zástupkyně řídnoucí „sluníčkové“ frakce, v jednu chvíli se proti nám rozběhli neonacisti. Okamžitě mě opustily veškeré iluze ohledně mé vlastní odvahy, obrátila jsem se a úprkem se hnala opačným směrem. Vtom někdo zakřičel: „Neblázněte, to jsou naši!“ A někdo další zvesela dodal: „Jé, super, s anarchistama je na demonstracích vždycky sranda“.
Podobně dezorientovaně se často cítím dnes, v době propalestinských protestů, které hýbou Severní Amerikou, včetně Edmontonu, kanadského města, kde žiju. Demonstrace a squatting na univerzitách na podporu palestinských civilistů skutečně nejsou „prohamásovské“ — tak se jen občas mezi sebou nazýváme z legrace jako trolling. Ale to neznamená, že vždy stoprocentně souzním s provolávanými hesly.
Bouře na Kolumbijské univerzitě
Takzvané propalestinské demonstrace propukly v podstatě hned po děsivém útoku Hamásu 7. října, a zatímco zpočátku mě — zcela po vzoru českých islamofobů — děsily zástupy arabských mužů provolávajících proarabská a protizápadní hesla, k univerzitním protestům se ráda přidávám.
Po ojedinělých nepokojích na několika vzdělávacích institucích odstartovali 17. dubna studenti Kolumbijské univerzity v New Yorku, jedné z nejprestižnějších univerzit na světě, vlnu takzvaných „encampments“, což jsou stanové tábory na území univerzitních kampusů. Kolumbijská univerzita je součástí takzvané Ivy League, což je souhrnné označení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě Spojených států.
Ať už si o americkém vzdělávacím systému myslíme cokoli, lze bez nadsázky říct, že se na těchto univerzitách sdružuje americká — a do jisté míry světová — společenská a intelektuální elita. Proto když vedení univerzity zavolalo hned druhý den na studenty newyorskou policii, zásah vyvolal značný rozruch.
Autorka má pravdu a díky DR za statečnost, že takové články vydává.
„... v jednu chvíli se proti nám rozběhli neonacisti.“ Tak se jen občas mezi sebou z legrace nazývají, milá paní Jakešová.
A taky občas z legrace nechtějí pustit Židy do školy, kde studují.
Jádrem protestů je zřejmě skutečně odpor studentů jednak proti genocidnímu (nebo genocidě se blížícímu) působení Izraele v Gaze a jednak proti pokrytecké a cynické reakci establishmentu a mediálního mainstreamu zemí globálního Západu.
Nicméně forma protestů v některých aspektech, případně i ojedinělé excesy bohužel usnadňují západním "spindoktorům" prezentovat tyto protesty jako ve své podstatě projevy antisemitismu a podpory zločinů Hamásu.
"Globální Západ" tak zřejmě může víceméně úspěšně navázat na zčásti zmanipulovaný obraz předchozích událostí, aniž by to vyvolalo reakci, kterou by nebyl shopen "vyřešit" za pomoci propagandy a obušků.
Pokud by byla pravda, co zde naivní autorka tvrdí, byla by vlajka, pod kterou demonstrují, bílá s holubicí míru...
"To samé, co teroristé Hamásu udělali v Izraeli, a to samé, co dělá ruská armáda na Ukrajině, by dělali u nás, kdyby mohli," tvrdí šéf BIS generálmajor Michal Koudelka.
Progresisté, kteří jsou pro docela urychlený pád staletých pravidel a omezení, mají co se týče zahraničněpolitické orientace dost svérázné konzervativní spojence. Na osu Moskva - Teherán - Pchjongjang se dívají někdy jako na spojeneckou sílu. (Čtvrtým do počtu je Peking, asi tak jako jím byl u třech mušketýrů d´Artagnan). Když tu Jiří Pehe nedávno připomínal studenty z roku 1968 a upozorňoval na shody s rokem 2024, tak předchůdci, příp. dědové dnešních "študáků" kdysi fandili velkému kormidelníkovi Maovi (jenž "růčo" plavával, kam se hrabe nověji Putin, v řece Jang-c´).
Progresisté jsou pro dost urychlený pád staletých pravidel a omezení, tuším, že proto, neboť asi věří, že u jednou zavedeného už zůstane. Kupodivu se nebojí skutečného odlivu, dopadu reakce. V případě neklamného úspěchu jejich favoritů dojde totiž nejspíš k mocnému vzestupu konzervatismu, všelikých kariéristů a oportunistů a jim nezbydou "vybojovaná" práva, ale oči pro pláč.
Progresisté buď bojují na více frontách než je zdrávo a rozumné, nebo je prostě čeká vývin. Možná napodobí životní cestu Rogera Garaudyho či jemu podobných.