Když jsem se během legendárně chaotické demonstrace vpodvečer 6. února 2016 ocitla v Praze na Klárově jakožto zástupkyně řídnoucí „sluníčkové“ frakce, v jednu chvíli se proti nám rozběhli neonacisti. Okamžitě mě opustily veškeré iluze ohledně mé vlastní odvahy, obrátila jsem se a úprkem se hnala opačným směrem. Vtom někdo zakřičel: „Neblázněte, to jsou naši!“ A někdo další zvesela dodal: „Jé, super, s anarchistama je na demonstracích vždycky sranda“.

Podobně dezorientovaně se často cítím dnes, v době propalestinských protestů, které hýbou Severní Amerikou, včetně Edmontonu, kanadského města, kde žiju. Demonstrace a squatting na univerzitách na podporu palestinských civilistů skutečně nejsou „prohamásovské“ — tak se jen občas mezi sebou nazýváme z legrace jako trolling. Ale to neznamená, že vždy stoprocentně souzním s provolávanými hesly.

Bouře na Kolumbijské univerzitě

Takzvané propalestinské demonstrace propukly v podstatě hned po děsivém útoku Hamásu 7. října, a zatímco zpočátku mě — zcela po vzoru českých islamofobů — děsily zástupy arabských mužů provolávajících proarabská a protizápadní hesla, k univerzitním protestům se ráda přidávám.

Po ojedinělých nepokojích na několika vzdělávacích institucích odstartovali 17. dubna studenti Kolumbijské univerzity v New Yorku, jedné z nejprestižnějších univerzit na světě, vlnu takzvaných „encampments“, což jsou stanové tábory na území univerzitních kampusů. Kolumbijská univerzita je součástí takzvané Ivy League, což je souhrnné označení osmi elitních soukromých univerzit na severovýchodě Spojených států.

Ať už si o americkém vzdělávacím systému myslíme cokoli, lze bez nadsázky říct, že se na těchto univerzitách sdružuje americká — a do jisté míry světová — společenská a intelektuální elita. Proto když vedení univerzity zavolalo hned druhý den na studenty newyorskou policii, zásah vyvolal značný rozruch.

Hned druhý den se studenti do kampusu vrátili a po nezdařeném vyjednávání s vedením univerzity a dočasném vyloučení demonstrantů ze studia obsadili 30. dubna Hamiltonovu budovu, tradičního místa studentských protestů. To vyvolalo další policejní zásah. Během dvou týdnů policie zatkla přes dvě stě účastníků demonstrace. Jde o první případ policejního zásahu na Kolumbijské univerzitě od doby protestů proti válce ve Vietnamu v roce 1968.

Vlna protestů

Studenti Kolumbijské univerzity nezůstali v obsazování kampusů sami. Vlna protestů se rozšířila na další prestižní i méně prestižní univerzity ve Spojených státech a dále do Kanady, Austrálie, západní Evropy a dalších částí světa.

Policejní zásahy proti studentům i profesorům, oficiálně zdůvodňované ochranou soukromého majetku nebo bezpečí demonstrantů, jsou všeobecně označované za nepřiměřené a za porušení svobody projevu, a to i podle OSN.

Zrovna když jsem si říkala, že „tohle by se v Kanadě nestalo“, vyrostl stanový tábor na Albertské univerzitě v Edmontonu, který byl v sobotu 11. května v 5 hodin ráno, po pouhých dvou dnech, nekompromisně rozehnán policií. Ze zásahu existují děsivá videa, ale došlo i na dojemné momenty, například když židovský profesor Michael Litwack hájil studenty před policejní brutalitou.

Mezi evropskými univerzitami vyvolaly pravděpodobně největší vlnu zájmu protesty a následné policejní zásahy v Amsterdamu a v Berlíně, ale protesty zažívají i další univerzitní města v Německu, Finsku, Dánsku, Rakousku či Spojeném království.

Je zapotřebí si uvědomit, že severoamerické univerzity jsou z velké části soukromými institucemi a jako takové jsou zapojeny do tržní ekonomiky. Studenti proto k všeobecnému protestu proti izraelské okupaci a americké podpoře státu Izrael přidávají požadavek zrušení ekonomických a někdy i akademických vazeb vlastních univerzit se státem Izrael, se zbrojním průmyslem a s firmami, které se podle nich na izraelské okupaci nějakým způsobem podílejí. Dále volají po transparentnosti ekonomických vazeb a protestují proti izraelským investicím do amerického univerzitního výzkumu.

V souvislosti s eskalací protestů nyní požadují také propuštění zadržených demonstrantů, zrušení akademických postihů a někdy odstoupení členů vedení univerzit. Vítězství studentů jsou zatím spíše symbolického charakteru, ale některé univerzity dočasně přerušily problematické vazby nebo alespoň do budoucna slibují transparentnost investic.

Nebezpečí protestů

Hnutí takového rozsahu kolem kontroverzního tématu se samozřejmě neobejde bez problémů. Propalestinské univerzitní protesty vyvolaly řadu protestů opačné strany, tedy židovských studentů a podporovatelů americké zahraniční politiky.

Sama hluboce věřím, že propalestinské protesty nejsou ve své podstatě a většině antisemitské. Mnoho židovských vyučujících, studujících a dalších členů komunity se ostatně do protestů zapojuje a v rámci solidarity se například k pátečním islámským modlitbám přidává sobotní modlitba židovská.

Bylo by však naivní domnívat se, že antisemitské incidenty nevznikají, byť některé z nich jsou odpovědí na agresivní chování proizraelských demonstrantů. Není divu, že někteří židovští členové akademické komunity se necítí bezpečně.

Objevily se konspirační teorie, že protesty masivně financuje Hamás, Írán nebo progresivní milionáři. Ač je myslím z charakteru protestů zřejmé, že studenti žádnou výraznou pomoc od nikoho nedostali, v černobílém vidění světa může být nepříjemné, jaké ideologické spojence na sebe hnutí navázalo. Jde o „tradiční nepřátele“ Spojených států, tedy Rusko, Čínu a Írán.

Právě dopad propalestinských protestů na íránskou komunitu dobře ilustruje komplexnost problému. V souvislosti s íránskými protesty pod heslem Žena, život, svoboda, které vypukly po vraždě Mahsy Džiny Aminiové v září roku 2022, jsem psala o soudržnosti kanadské íránské komunity napříč politickým spektrem. Ta ovšem příliš dlouho nevydržela a válka v Palestině ideologické spory ještě prohloubila.

Zastánci černobílého uvažování otevřeně podporují veškeré politické jednání Izraele a s nedůvěrou se dívají na íránské účastníky propalestinských demonstrací jako na potenciální agenty íránského režimu. Progresivní Íránci, a zejména Íránky naopak trpí ostrakizací ve svých komunitách a stát, z něhož utekli, dezinterpretuje jejich jednání. A navíc tito lidé cítí, jak v nich projevy islámského náboženství demonstrantů oživují traumatické vzpomínky.

Sama si často jakožto bílá Evropanka na propalestinských demonstracích připadám cizí a podobně jako v Praze před osmi lety mám problém zorientovat se v tom, kdo jsou vlastně „naši“. O to víc obdivuji ty, kteří se staví proti násilí v jakékoli podobě, i když se protesty zdají být v rozporu s jejich prvoplánovou identitou.