Jak jsem se stal v Německu nežádoucí osobou
Janis VarufakisJeden z nejvýznačnějších evropských intelektuálů současnosti v pravidelném sloupku pro Project Syndicate popisuje okolnosti vcelku neuvěřitelné události: Německo mu zakázalo vstup a vystupování na veřejných akcích.
Před třemi týdny mi byl zakázán vstup na území Německa. Když jsem se německých úřadů dotazoval, kdo, kdy a na základě jakých důvodů o zákazu rozhodl, dostalo se mi oficiální odpovědi, že z důvodů národní bezpečnosti žádnou oficiální odpověď nedostanu.
Hlavou mi proběhly vzpomínky na dobu, kdy jsem už jako desetiletý pokládal Německo za bezpečné útočiště před excesy autoritářství. V Řecku byl tehdy za vlády fašistické diktatury zakázán poslech zahraničního rozhlasu.
Moji rodiče se proto každý večer okolo deváté zachumlali pod červenou deku a z krátkovlnného rádia napjatě poslouchali řecké vysílání Deutsche Welle. Moje klukovská fantazie mě unášela do bájné země nazývané Německo, o němž mi rodiče řekli, že je „přítelem demokratů“.
O mnoho let později, v roce 2015, mě německá média označila za nepřítele Německa. Byl jsem naprosto konsternován — nic nemohlo být pravdě dál. Jako řecký ministr financí jsem se tehdy postavil proti plošným škrtům zaslepeně prosazovaným německou vládou — nejen proto, že podle mého nejhlubšího přesvědčení přinášely pro většinu Řeků naprostou katastrofu, ale i proto, že, jak jsem předvídal, dlouhodobě poškodí i zájmy většiny Němců. Přízrak deindustrializace, jejíž depresivní stín dnes na Německo už těžce doléhá, je naplněním mé prognózy.
Německo nikdy nepoleví v boji proti antisemitismu a židobolševismu.
Ani ve snaze dokázat, že jedině ono je pravou vlastí Franze Kafky.
Franz Kafka byl pražský židovský německy píšící spisovatel. A pokud bychom nepovažovali za vlast stát, který máte napsaný v pasu, pak se opravdu dalo hájit, že si zvolil jako vlast Německo, kam po dlouhých úvahách (doložených v korespondenci a denících nejméně od přelomu desátých let) odešel, protože byl přesvědčen, že mu velká německá kultura se svým knižním trhem umožní uživit se psaním.
Nicméně ani jeho tvorba, ani jeho prosazení se jako "velkého" spisovatele (kterého se nedožil a psaním se neuživil ani v Německu) nejsou myslitelné bez jeho nemilované Prahy.
Velcí spisovatelé leckdy bývají všelijak citliví. U Kafky, který hledal svůj klid na psaní mj. ve Zlaté uličce, mě vždy zaráželo, že v jeho denících není ani slovo o vřavě světové války. Kdyby ovšem bylo Kafkovi souzeno žít déle, myslím, že nejpozději od padesátky by měl k Německu a Československu vztah značně proměněný.
Co se týká Varufakise a Německa, upřímně řečeno, divím se (až mám tendenci pochybovat o Řekových slovech). Myslím, nejen pro zmínky našich v tomto velmi tendenčních médií, že Německo bývá ve věci pobytu všelijakých cizinců (většinou mimo EU) dost benevolentní.
Občas se vyplatí číst také prameny, třeba byste pak věděl, o čem tehdy Kafka psal a proč by ho právě tyto antisemitské kravály sotva inspirovaly k odchodu právě do Německa.
Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.
Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.
Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.
Ano, citoval jste z wikipedie, včetně chyby, která na ní je. Max Brod nebyl v roce 1920 sionista. Kafkův výrok je úryvek z dopisu Mileně -- ovšem pointa spočívá v nositelích a důvodech těch vystoupení. Osobně bych z hlediska Kafkovy zkušenosti s náznaky antisemitismu upřednostnil spíše jeho dopis z tatranského sanatoria Maxi Brodovi z roku 1921 o článcích z agrárního Venkova.
Výmarská republika byla sice docela slušná republika, ale nikoliv v roce 1920, to ještě dozníval teror Freikorpsu a poslední komunistická povstání (Ernst Cassirer, který v roce 1920 odešel jako rektor do Hamburku, protože mu vadil rozšířený antisemitismus v Mnichově a v Berlíně -- kde působil v předchozích letech --, nemohl být uveden do funkce, protože v ulicích byly barikády).
Možná Vás to udiví, ale první československá republika byla v širokém okolí jediný stát, který důsledně potlačoval antisemitismus (Steinherzova aféra, bratislavské kravály počátkem třicátých let atd.) Bylo tu něco lidového antisemitismu, ale neporovnatelně méně než v Bavorsku a nedisponovali jsme v českých zemích hajzlíky s univerzitní profesurou jako byl Otmar Spann a další univerzitní antisemitská lůza v Německu. Složitější situace byla na Slovensku, hnusák provozující křesťanský antisemitismu jménem Jozef Tiso měl, bohužel, imunitu.