Před třemi týdny mi byl zakázán vstup na území Německa. Když jsem se německých úřadů dotazoval, kdo, kdy a na základě jakých důvodů o zákazu rozhodl, dostalo se mi oficiální odpovědi, že z důvodů národní bezpečnosti žádnou oficiální odpověď nedostanu.

Hlavou mi proběhly vzpomínky na dobu, kdy jsem už jako desetiletý pokládal Německo za bezpečné útočiště před excesy autoritářství. V Řecku byl tehdy za vlády fašistické diktatury zakázán poslech zahraničního rozhlasu.

Moji rodiče se proto každý večer okolo deváté zachumlali pod červenou deku a z krátkovlnného rádia napjatě poslouchali řecké vysílání Deutsche Welle. Moje klukovská fantazie mě unášela do bájné země nazývané Německo, o němž mi rodiče řekli, že je „přítelem demokratů“.

O mnoho let později, v roce 2015, mě německá média označila za nepřítele Německa. Byl jsem naprosto konsternován — nic nemohlo být pravdě dál. Jako řecký ministr financí jsem se tehdy postavil proti plošným škrtům zaslepeně prosazovaným německou vládou — nejen proto, že podle mého nejhlubšího přesvědčení přinášely pro většinu Řeků naprostou katastrofu, ale i proto, že, jak jsem předvídal, dlouhodobě poškodí i zájmy většiny Němců. Přízrak deindustrializace, jejíž depresivní stín dnes na Německo už těžce doléhá, je naplněním mé prognózy.

Když jsme v roce 2016 uvažovali, ve které evropské metropoli ohlásit vznik celoevropského politického hnutí DiEM25, zvolili jsme Berlín. Při ceremoniálu v berlínském divadle Volksbühne jsem vysvětlil důvod: „V Evropě se může těžko uskutečnit něco dobrého, aniž by to nezačalo v Berlíně.“ Abych tento názor stvrdil, kandidoval jsem v roce 2019 ve volbách do Evropského parlamentu za DiEM25 symbolicky právě v Německu, a nikoli v Řecku, kde bych byl snadno zvolen.

Rozhodnutí německé středolevicové vlády prohlásit mě za nežádoucí osobu mnou tak v důsledku dlouholetého, blízkého vztahu k zemi Goetha, Hegela a Brechta otřáslo víc, než si dokázali představit i moji nejbližší.

Otázku, zdali bylo legální odepřít mi právo seznámit se s důvody, proč jsem byl prohlášen za nežádoucího, přenechme právníkům. Stranou nechme i ohrožení mé vlastní bezpečnosti v důsledku lehkovážných narážek, že představuji ohrožení národní bezpečnosti Německa. A nezabývejme se konečně ani tím, jaký význam má německé rozhodnutí pro budoucnost Evropské unie, pro niž jsou volný pohyb a svoboda sdružování fundamentálními hodnotami. Podívejme se hlouběji na okolnosti německého zákazu.

Bezprostředním podnětem k vydání zákazu vstupu pro mou maličkost se stal Palestinský kongres, který spoluorganizovala německá strana MERA25, jež je součástí hnutí DiEM25, dále různé skupiny podporující Palestince a především německá organizace Židovský hlas za spravedlivý mír. Že se stahují temná mračna, bylo ale jasné už dlouho předtím.

Loni v listopadu uspořádala moje kamarádka a členka zmíněné židovské organizace Iris Hefetsová v Berlíně protest. Kráčela tiše ulicí s plakátem, na němž stálo: „Jako Izraelka a židovka žádám okamžité ukončení genocidy v Gaze.“

K vlastnímu úžasu byla zatčena za „antisemitismus“. Zanedlouho byl zablokován i bankovní účet Židovského hlasu za spravedlivý mír — úředníky, kteří nedokázali pochopit ironii, ba přímo hrůznou děsivost, když německý stát zastavuje židovský majetek a zatýká pokojně protestující židy.

Před konáním našeho Palestinského kongresu se koalice politických stran, které reprezentují takřka celé německé politické spektrum, včetně dvou představitelů ze strany Levice, rozhodla k neobvyklému kroku: založila webovou stránku, jež se nás snaží pošpinit. Z čeho nás obviňují?

Předně nás v souvislosti s útoky Hamásu 7. října loňského roku osočili z toho, že „zlehčujeme terorismus“. Bylo jim málo, že jsme jako válečné zločiny odsoudili všechny násilné činy proti civilistům — bez ohledu na identitu pachatelů a obětí. Požadovali po nás, abychom odsoudili veškerý odpor proti tomu, co i bývalý ředitel Mossadu Tamir Pardo označil za systém apartheidu, jehož cílem je vyhnat Palestince buď do exilu, nebo je uvrhnout do trvalého otroctví.

Za druhé pak tvrdili, že „na pozadí války v Gaze nejevíme zájem hovořit o možnostech mírového soužití na Blízkém východě“. To snad opravdu někdo může myslet vážně? Všichni účastníci našeho kongresu se zasazují za rovná politická práva židů a Palestinců — a mnozí z nás po vzoru zesnulého Edwarda Saida podporujeme jako cestu k řešení konfliktu vznik jednoho federálního státu.

Ve stínu vznesených — a naprosto falešných — obvinění zůstává však zásadní otázka. Jak mohla téměř celá německá politická třída přistoupit na tyto denunciace, jež připravily půdu pro následnou policejní akci? Jak je možné, že mlčí, když policie zatýká mého židovského kamaráda Udiho Raze, když znemožňuje naši konferenci — a koneckonců, když mi zakazuje vstup do Německa, a to dokonce i prostřednictvím videospojení na jakoukoli veřejnou akci v zemi?

Samozřejmě se nabízí oficiální úřední pseudozdůvodnění pod etiketou národního zájmu: prý jde o ochranu židovských životů a bezpečnost Izraele. Jenže chování německého státu nemá s ochranou židů vůbec nic společného — jak je zřejmé na případě mých přátel Iris a Udiho.

Naopak jeho podstatou je obrana „práva“ Izraele páchat jakékoli válečné zločiny, jež si usmyslí jeho představitelé, kteří se současně ze všech sil snaží znemožnit dvoustátní řešení, o němž německá vláda prohlašuje, že jej upřednostňuje.

Ve skutečnosti stojí podle mě za současným německým politickým konsenzem něco docela jiného. Moje hypotéza je, že německá politická třída snadno podléhá nacionálním zkratkám, díky nimž se její představitelé mohou sjednotit a projevit společnou vůli: čistý export jako síla Německa; Čína jako hřiště německého průmyslu; Rusko jako zdroj levné energie; a sionismus jako potvrzení toho, že se Německo ve své podstatě morálně proměnilo.

Jakmile se některé z těchto schémat stane široce sdíleným, přestává být jakákoli racionální debata o něm vůbec možná. Nadto strach, že budete obviněni z jeho zpochybňování, motivuje všechny k důslednému pranýřování kohokoli, kdo by je skutečně zpochybnit mohl.

I ten nejtemnější mrak má ale stříbrný okraj. Zábleskem naděje jsou mladí Němci, kteří odmítají přehlížet, jak se v Gaze vrší těla mrtvých, a nebojí se odsudků, když zpochybní představy, které ohrožují samy základy německé demokracie, právního státu a zdravého rozumu. Proto navzdory tomu, že jsem se stal nežádoucí osobou, sám nehodlám na Německo zanevřít.

Z anglického originálu Banned By Germany publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.