Jak jsem se stal v Německu nežádoucí osobou

Janis Varufakis

Jeden z nejvýznačnějších evropských intelektuálů současnosti v pravidelném sloupku pro Project Syndicate popisuje okolnosti vcelku neuvěřitelné události: Německo mu zakázalo vstup a vystupování na veřejných akcích.

Podstatou současného postoje Německa je obrana „práva“ Izraele páchat jakékoli válečné zločiny, jež si usmyslí jeho představitelé, kteří se současně ze všech sil snaží znemožnit dvoustátní řešení, o němž německá vláda prohlašuje, že jej upřednostňuje. Facebook ΜέΡΑ25

Před třemi týdny mi byl zakázán vstup na území Německa. Když jsem se německých úřadů dotazoval, kdo, kdy a na základě jakých důvodů o zákazu rozhodl, dostalo se mi oficiální odpovědi, že z důvodů národní bezpečnosti žádnou oficiální odpověď nedostanu.

Hlavou mi proběhly vzpomínky na dobu, kdy jsem už jako desetiletý pokládal Německo za bezpečné útočiště před excesy autoritářství. V Řecku byl tehdy za vlády fašistické diktatury zakázán poslech zahraničního rozhlasu.

Moji rodiče se proto každý večer okolo deváté zachumlali pod červenou deku a z krátkovlnného rádia napjatě poslouchali řecké vysílání Deutsche Welle. Moje klukovská fantazie mě unášela do bájné země nazývané Německo, o němž mi rodiče řekli, že je „přítelem demokratů“.

O mnoho let později, v roce 2015, mě německá média označila za nepřítele Německa. Byl jsem naprosto konsternován — nic nemohlo být pravdě dál. Jako řecký ministr financí jsem se tehdy postavil proti plošným škrtům zaslepeně prosazovaným německou vládou — nejen proto, že podle mého nejhlubšího přesvědčení přinášely pro většinu Řeků naprostou katastrofu, ale i proto, že, jak jsem předvídal, dlouhodobě poškodí i zájmy většiny Němců. Přízrak deindustrializace, jejíž depresivní stín dnes na Německo už těžce doléhá, je naplněním mé prognózy.

Když jsme v roce 2016 uvažovali, ve které evropské metropoli ohlásit vznik celoevropského politického hnutí DiEM25, zvolili jsme Berlín. Při ceremoniálu v berlínském divadle Volksbühne jsem vysvětlil důvod: „V Evropě se může těžko uskutečnit něco dobrého, aniž by to nezačalo v Berlíně.“ Abych tento názor stvrdil, kandidoval jsem v roce 2019 ve volbách do Evropského parlamentu za DiEM25 symbolicky právě v Německu, a nikoli v Řecku, kde bych byl snadno zvolen.

Rozhodnutí německé středolevicové vlády prohlásit mě za nežádoucí osobu mnou tak v důsledku dlouholetého, blízkého vztahu k zemi Goetha, Hegela a Brechta otřáslo víc, než si dokázali představit i moji nejbližší.

Otázku, zdali bylo legální odepřít mi právo seznámit se s důvody, proč jsem byl prohlášen za nežádoucího, přenechme právníkům. Stranou nechme i ohrožení mé vlastní bezpečnosti v důsledku lehkovážných narážek, že představuji ohrožení národní bezpečnosti Německa. A nezabývejme se konečně ani tím, jaký význam má německé rozhodnutí pro budoucnost Evropské unie, pro niž jsou volný pohyb a svoboda sdružování fundamentálními hodnotami. Podívejme se hlouběji na okolnosti německého zákazu.

Bezprostředním podnětem k vydání zákazu vstupu pro mou maličkost se stal Palestinský kongres, který spoluorganizovala německá strana MERA25, jež je součástí hnutí DiEM25, dále různé skupiny podporující Palestince a především německá organizace Židovský hlas za spravedlivý mír. Že se stahují temná mračna, bylo ale jasné už dlouho předtím.

Loni v listopadu uspořádala moje kamarádka a členka zmíněné židovské organizace Iris Hefetsová v Berlíně protest. Kráčela tiše ulicí s plakátem, na němž stálo: „Jako Izraelka a židovka žádám okamžité ukončení genocidy v Gaze.“

K vlastnímu úžasu byla zatčena za „antisemitismus“. Zanedlouho byl zablokován i bankovní účet Židovského hlasu za spravedlivý mír — úředníky, kteří nedokázali pochopit ironii, ba přímo hrůznou děsivost, když německý stát zastavuje židovský majetek a zatýká pokojně protestující židy.

Před konáním našeho Palestinského kongresu se koalice politických stran, které reprezentují takřka celé německé politické spektrum, včetně dvou představitelů ze strany Levice, rozhodla k neobvyklému kroku: založila webovou stránku, jež se nás snaží pošpinit. Z čeho nás obviňují?

Předně nás v souvislosti s útoky Hamásu 7. října loňského roku osočili z toho, že „zlehčujeme terorismus“. Bylo jim málo, že jsme jako válečné zločiny odsoudili všechny násilné činy proti civilistům — bez ohledu na identitu pachatelů a obětí. Požadovali po nás, abychom odsoudili veškerý odpor proti tomu, co i bývalý ředitel Mossadu Tamir Pardo označil za systém apartheidu, jehož cílem je vyhnat Palestince buď do exilu, nebo je uvrhnout do trvalého otroctví.

Za druhé pak tvrdili, že „na pozadí války v Gaze nejevíme zájem hovořit o možnostech mírového soužití na Blízkém východě“. To snad opravdu někdo může myslet vážně? Všichni účastníci našeho kongresu se zasazují za rovná politická práva židů a Palestinců — a mnozí z nás po vzoru zesnulého Edwarda Saida podporujeme jako cestu k řešení konfliktu vznik jednoho federálního státu.

Ve stínu vznesených — a naprosto falešných — obvinění zůstává však zásadní otázka. Jak mohla téměř celá německá politická třída přistoupit na tyto denunciace, jež připravily půdu pro následnou policejní akci? Jak je možné, že mlčí, když policie zatýká mého židovského kamaráda Udiho Raze, když znemožňuje naši konferenci — a koneckonců, když mi zakazuje vstup do Německa, a to dokonce i prostřednictvím videospojení na jakoukoli veřejnou akci v zemi?

Samozřejmě se nabízí oficiální úřední pseudozdůvodnění pod etiketou národního zájmu: prý jde o ochranu židovských životů a bezpečnost Izraele. Jenže chování německého státu nemá s ochranou židů vůbec nic společného — jak je zřejmé na případě mých přátel Iris a Udiho.

Naopak jeho podstatou je obrana „práva“ Izraele páchat jakékoli válečné zločiny, jež si usmyslí jeho představitelé, kteří se současně ze všech sil snaží znemožnit dvoustátní řešení, o němž německá vláda prohlašuje, že jej upřednostňuje.

Ve skutečnosti stojí podle mě za současným německým politickým konsenzem něco docela jiného. Moje hypotéza je, že německá politická třída snadno podléhá nacionálním zkratkám, díky nimž se její představitelé mohou sjednotit a projevit společnou vůli: čistý export jako síla Německa; Čína jako hřiště německého průmyslu; Rusko jako zdroj levné energie; a sionismus jako potvrzení toho, že se Německo ve své podstatě morálně proměnilo.

Jakmile se některé z těchto schémat stane široce sdíleným, přestává být jakákoli racionální debata o něm vůbec možná. Nadto strach, že budete obviněni z jeho zpochybňování, motivuje všechny k důslednému pranýřování kohokoli, kdo by je skutečně zpochybnit mohl.

I ten nejtemnější mrak má ale stříbrný okraj. Zábleskem naděje jsou mladí Němci, kteří odmítají přehlížet, jak se v Gaze vrší těla mrtvých, a nebojí se odsudků, když zpochybní představy, které ohrožují samy základy německé demokracie, právního státu a zdravého rozumu. Proto navzdory tomu, že jsem se stal nežádoucí osobou, sám nehodlám na Německo zanevřít.

Z anglického originálu Banned By Germany publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.

Diskuse
PK
May 5, 2024 v 12.49

Ano, v Německu skutečně antisemitismu pšenka nepokvete. Antisemitismus v Německu nechceme.

May 5, 2024 v 20.41
Jejich boj

Německo nikdy nepoleví v boji proti antisemitismu a židobolševismu.

Ani ve snaze dokázat, že jedině ono je pravou vlastí Franze Kafky.

PK
May 7, 2024 v 10.44

Vzteku soudruhů Varufakise a Macháčka plně rozumím.

PK
May 7, 2024 v 16.30

Jinak Franz Kafka byl významný německý spisovatel, který se narodil a většinu života strávil v Praze.

Více informací nalezne s. Macháček, ale i další zájemci např. na internetu.

https://de.wikipedia.org/wiki/Franz_Kafka

MP
May 8, 2024 v 10.11
No, abychom byli přesní

Franz Kafka byl pražský židovský německy píšící spisovatel. A pokud bychom nepovažovali za vlast stát, který máte napsaný v pasu, pak se opravdu dalo hájit, že si zvolil jako vlast Německo, kam po dlouhých úvahách (doložených v korespondenci a denících nejméně od přelomu desátých let) odešel, protože byl přesvědčen, že mu velká německá kultura se svým knižním trhem umožní uživit se psaním.

Nicméně ani jeho tvorba, ani jeho prosazení se jako "velkého" spisovatele (kterého se nedožil a psaním se neuživil ani v Německu) nejsou myslitelné bez jeho nemilované Prahy.

PK
May 8, 2024 v 12.35

Ano.

Diskutovat tady není o čem (protože jak říkám - antisemitismus v Německu nechceme), ale dá se tady trollit.

PK
May 8, 2024 v 13.22

Jinak jak stojí v článku na Wikipedii, na který jsem dal odkaz:

Der Schriftsteller selbst bezeichnete sich in einem Brief als deutschen Muttersprachler („Deutsch ist meine Muttersprache, aber das Tschechische geht mir zu Herzen“).

PK
May 8, 2024 v 13.25

Ovšem samozřejmě když se po vzniku Československa stal objektem antisemitismu pražského obyvatelstva, muselo to na něm zanechat následky.

Nach dem Zusammenbruch der Habsburger Monarchie verstärkten sich die vorher schon kaum verhüllten antideutschen und antisemitischen Ressentiments in der Prager Mehrheitsbevölkerung, und auch Kafka nahm diese wahr und zum Anlass, eigene Migrationspläne zu konkretisieren, ohne dadurch jedoch den zionistischen Ideologen aus seiner Umgebung (z. B. Max Brod) näherzukommen: „Die ganzen Nachmittage bin ich jetzt auf den Gassen und bade im Judenhass. Prašivé plemeno [räudige Brut] habe ich jetzt einmal die Juden nennen hören. Ist es nicht das Selbstverständliche, dass man von dort weggeht, wo man so gehasst wird (Zionismus oder Volksgefühl ist dafür gar nicht nötig)?“

IH
May 8, 2024 v 13.54

Velcí spisovatelé leckdy bývají všelijak citliví. U Kafky, který hledal svůj klid na psaní mj. ve Zlaté uličce, mě vždy zaráželo, že v jeho denících není ani slovo o vřavě světové války. Kdyby ovšem bylo Kafkovi souzeno žít déle, myslím, že nejpozději od padesátky by měl k Německu a Československu vztah značně proměněný.

Co se týká Varufakise a Německa, upřímně řečeno, divím se (až mám tendenci pochybovat o Řekových slovech). Myslím, nejen pro zmínky našich v tomto velmi tendenčních médií, že Německo bývá ve věci pobytu všelijakých cizinců (většinou mimo EU) dost benevolentní.

MP
May 8, 2024 v 18.12
Pavlu Kolaříkovi

Občas se vyplatí číst také prameny, třeba byste pak věděl, o čem tehdy Kafka psal a proč by ho právě tyto antisemitské kravály sotva inspirovaly k odchodu právě do Německa.

PK
May 9, 2024 v 7.55
Martinu Profantovi

Citoval jsem z německé Wikipedie, která cituje z pramenů. Máte-li s tím nějaký problém, zažádejte správce Wikipedie o opravu.

Němčina byla Kafkova mateřština, takže "proč právě do Německa" je dost nabíledni, že. A Německo bylo tehdy velmi slušnou a svobodomyslnou, tzv. Výmarskou republikou. Jistě jste o tom už v nějakých pramenech něco četl.

PK
May 9, 2024 v 8.18

Jinak jeho sadomasochistické fantazie jsou v článku taky zmíněny, pokud máte na mysli toto.

Doufám, že nechcete naznačit, že to z něj vlastně dělá nácka.

Ostatně za nacistického režimu byl zakázaný a jeho knihy hořely na hranicích.

Während der Zeit von 1933 bis 1945 war Kafka in der einschlägigen Liste verbotener Autoren während der Zeit des Nationalsozialismus als Erzeuger von „schädlichem und unerwünschtem Schriftgut“ aufgeführt. Seine Werke fielen wie viele andere den Bücherverbrennungen zum Opfer.

JP
May 9, 2024 v 11.18

Pane Horáku, toto opatření (zákaz vstupu) německých úřadů mě také nemálo překvapilo. Ovšem vzhledem k tomu že nemáme žádné objektivní informace o tom na základě jakých indicií a podezření toto rozhodnutí bylo učiněno, sotva k tomu můžeme zaujmout nějaké odpovědné stanovisko.

Nicméně - alespoň se domnívám - Varufakis by se mohl obrátit na německé soudy, aby přezkoumala oprávněnost a odůvodněnost tohoto rozhodnutí.

Obecně vzato ale soudím, že reálné pozadí celé aféry bude takové: Varufakis je ve spojení s nějakou radikální, respektive militantní palestinskou respektive propalestinskou skupinou, která byla zřejmě německým Úřadem na ochranu ústavy (velmi neskladný název!) posouzena jako teroristická. (Což Varufakis ovšem nezmiňuje ani slovem.) Za těchto okolností je pak celkem vzato zcela logickým počinem, že někomu, kdo stojí v podezření že je podporovatelem teroristů, bude zakázán vstup do země. Svým způsobem německé úřady za dané situace vůbec nemohly jednat jinak. Jediným sporným momentem je, zda toto zařazení do škatulky "teroristická organizace" bylo či nebylo oprávněné. Ale to je právě ten moment, který my sotva můžeme odpovědně posoudit.

MP
May 9, 2024 v 14.38
Pavlu Kolaříkovi

Ano, citoval jste z wikipedie, včetně chyby, která na ní je. Max Brod nebyl v roce 1920 sionista. Kafkův výrok je úryvek z dopisu Mileně -- ovšem pointa spočívá v nositelích a důvodech těch vystoupení. Osobně bych z hlediska Kafkovy zkušenosti s náznaky antisemitismu upřednostnil spíše jeho dopis z tatranského sanatoria Maxi Brodovi z roku 1921 o článcích z agrárního Venkova.

Výmarská republika byla sice docela slušná republika, ale nikoliv v roce 1920, to ještě dozníval teror Freikorpsu a poslední komunistická povstání (Ernst Cassirer, který v roce 1920 odešel jako rektor do Hamburku, protože mu vadil rozšířený antisemitismus v Mnichově a v Berlíně -- kde působil v předchozích letech --, nemohl být uveden do funkce, protože v ulicích byly barikády).

Možná Vás to udiví, ale první československá republika byla v širokém okolí jediný stát, který důsledně potlačoval antisemitismus (Steinherzova aféra, bratislavské kravály počátkem třicátých let atd.) Bylo tu něco lidového antisemitismu, ale neporovnatelně méně než v Bavorsku a nedisponovali jsme v českých zemích hajzlíky s univerzitní profesurou jako byl Otmar Spann a další univerzitní antisemitská lůza v Německu. Složitější situace byla na Slovensku, hnusák provozující křesťanský antisemitismu jménem Jozef Tiso měl, bohužel, imunitu.

+ Další komentáře