Můj život v severní Gaze se po 7. říjnu proměnil v neustávající noční můru. Strach, nervozita, hlad, žízeň a zima se staly mými každodenními společníky. Mysl se vzpírá přijmout tíhu naší situace, tím méně smířit se se všemi ztrátami. Naše životy zde nelze žádným rozumným způsobem pochopit ani vysvětlit.

Na 150 dní brutální války mne připravilo o vše, co jsem měl. Přišel jsem doslova o všechno — nejen o svůj domov a osobní věci, ale také o svou totožnost, ducha, mysl, sny a touhy. A navždy mě to změnilo. Stal se ze mě sobecký člověk, který myslí jen na přežití své rodiny. Zahořkl jsem vůči arabskému a muslimskému světu, jehož mlčení značí netečnost k našemu trápení.

Mé myšlenky se točí kolem jediné otázky: kdy skončí válka? Kdy přestane Izrael páchat válečné zločiny a začne respektovat a dodržovat alespoň základní lidská práva? Kdy Izrael s Hamásem dospějí k dohodě, která ukončí naše utrpení — jež nezakoušejí vůdci Hamásu v zahraničí, ale my tu v Gaze. Nevycházím z úžasu, proč musím snášet všechnu tu bolest.

Před pár týdny se mi podařilo spojit se s mým přítelem Ahmedem, který žije v Irsku. Po měsíce tu byl internet příliš slabý, než abych mu mohl zavolat, ale tentokrát při mně stálo štěstí. „Bráško, odejdi z Gazy,“ byla první slova, která na mě Ahmed vyhrkl. „Zkus se dostat pryč za každou cenu. Nestrachuj se o to, co můžeš ztratit. Jakmile se dostaneš ven, budeš v bezpečí a na správné cestě,“ naléhal.

„A vůbec nic mi nevyprávěj o své novinářské dráze, najdeš si způsob, jak pokračovat, až budeš z Gazy pryč,“ nedal se zastavit. „Jsi mimořádně schopný profesionál, bystrý, tvrdě pracující mladý muž. Obstáls ve všech drsných zkouškách v Gaze. Ale vše, co ses tam snažil budovat, je zničené. Naléhavě ti radím, jdi za příležitostmi mimo Gazu v zájmu bezpečí své rodiny.“

Náš hovor, který končil v slzách, na mě měl zásadní dopad. Vyčerpán těžkostmi, s nimiž se tu potýkám na každém kroku, už to tu prostě nezvládám: rozhodl jsem se, že se odsud pokusím uniknout. Pochopil jsem, že jediným řešením je pokusit se uchovat svou duši a z této temné nespravedlnosti odejít. Nezáleží na tom, jak mnoho můžeš ztratit, anebo co riskuješ odchodem; jediná věc, na které opravdu sejde, je uchování tvého vnitřního já. Jinak už tu nezbylo nic, čeho bych se ještě mohl vzdát.

Boj o přežití

Od okamžiku, kdy jsem po zahájení izraelské pozemní ofenzívy uprchl ze svého domova v Tal el-Hawa, jsem uvězněn v Shejaiye, čtvrti na východ od centra Gaza City. Podstatu Gazy nyní vnímám optikou dění v této čtvrti. Nejhůře na mě dopadá nezájem či neochota ostatních obětovat se pro nás na severu. Občas mě přepadá pochybnost, zda jsem tu vůbec měl zůstávat.

Každý den si přeju, abych se mohl vrátit domů, ale to je příliš nebezpečné: oblast střeží izraelské tanky a budova, v níž jsem bydlel, je těžce poškozena bombardováním. Chtěl bych si tam vzít jen pár věcí na památku. Chtěl bych si také vzít své zimní oblečení, zejména kabát, který jsem si koupil se svým kamarádem Yousefem Dawasem, jenž tragicky zahynul při izraelském náletu 14. října, jen pár dní po začátku války.

Největší újmou na osobní důstojnosti je každodenní zápas o to, abychom se nasytili. Nelze vylíčit, co nás v severní Gaze stojí, abychom na své stoly dopravili aspoň nějaké jídlo. Od začátku války jsem shodil sedmnáct kilo, poněvadž prostě nemáme dostatek jídla.

Zakouším útisk a ponížení pokaždé, když někde čekám ve frontě na předražený litr vody, prodávaný někým, kdo má přístup ke studni. Pohrdám sám sebou pokaždé, když pátrám po někom, kdo prodává mouku za rozumnou cenu anebo se snažím vyjednávat s prohnanými překupníky, kteří zmonopolizovali zásoby.

Naším hlavním zdrojem živin je suchý ječný chleba, který nenasytí tělo, natožpak aby uspokojil chuť. Jsme nuceni jíst potravu určenou pro zvířata. Ale, jak říká můj dědeček: „Cokoli vstoupí do těla ústy, je zdrojem přežití…“ — musíme jíst cokoli je k mání bez ohledu na preference. Ústředním cílem tu je přežít.