Depeše ze severní Gazy: řádky psané o hladu
Mahmúd MuštahaText palestinského novináře působícího v Pásmu Gazy přinášející svědectví o těžko představitelných podmínkách panujících v severní části pásma vydáváme v souvislosti s otevřeným dopisem světových médií k situaci palestinských novinářů.
Můj život v severní Gaze se po 7. říjnu proměnil v neustávající noční můru. Strach, nervozita, hlad, žízeň a zima se staly mými každodenními společníky. Mysl se vzpírá přijmout tíhu naší situace, tím méně smířit se se všemi ztrátami. Naše životy zde nelze žádným rozumným způsobem pochopit ani vysvětlit.
Na 150 dní brutální války mne připravilo o vše, co jsem měl. Přišel jsem doslova o všechno — nejen o svůj domov a osobní věci, ale také o svou totožnost, ducha, mysl, sny a touhy. A navždy mě to změnilo. Stal se ze mě sobecký člověk, který myslí jen na přežití své rodiny. Zahořkl jsem vůči arabskému a muslimskému světu, jehož mlčení značí netečnost k našemu trápení.
Mé myšlenky se točí kolem jediné otázky: kdy skončí válka? Kdy přestane Izrael páchat válečné zločiny a začne respektovat a dodržovat alespoň základní lidská práva? Kdy Izrael s Hamásem dospějí k dohodě, která ukončí naše utrpení — jež nezakoušejí vůdci Hamásu v zahraničí, ale my tu v Gaze. Nevycházím z úžasu, proč musím snášet všechnu tu bolest.
Před pár týdny se mi podařilo spojit se s mým přítelem Ahmedem, který žije v Irsku. Po měsíce tu byl internet příliš slabý, než abych mu mohl zavolat, ale tentokrát při mně stálo štěstí. „Bráško, odejdi z Gazy,“ byla první slova, která na mě Ahmed vyhrkl. „Zkus se dostat pryč za každou cenu. Nestrachuj se o to, co můžeš ztratit. Jakmile se dostaneš ven, budeš v bezpečí a na správné cestě,“ naléhal.
Italská premiérka Meloniová uvedla nedávno explicitně (co jsem tu před časem zmínil já), že bez ruské války proti Ukrajině by palestinského útoku (7. října) nebylo. I při absenci naší nikoli nemístné představivosti a podezíravosti se jako motiv zločinné akce nabízí např. snaha vyvolat ropnou krizi. Stěží sice velkou válku proti Izraeli, ale už sblížení Ruska s Palestinci, podobně jako (další) s Íránem přece za oběti v Gaze stojí.
Dvě války jsou moc, jako dvě bolesti, a válka proti Ukrajině se dostala na druhou kolej. To v lepším případě, v neislámském světě. Články o Gaze (která si ve vzorné součinnosti podle všech regulí a zkušeností o válku řekla, upletla na sebe bič), vyplňují, jak pozorujeme, větší a větší část mediálního válečného horizontu. A taková "drobnost", jako útoky nastrčených na civilní lodě...
Meloniová měla pravdu.
Samozřejmě si nemyslím, že o Gaze by se nemělo psát. Třeba článek, pod nímž tu diskutujeme, není určitě pro svou autenticitu bezcenný.
Autor píše: "Kdy přestane Izrael páchat válečné zločiny a začne respektovat a dodržovat alespoň základní lidská práva? Kdy Izrael s Hamásem dospějí k dohodě, která ukončí naše utrpení — jež nezakoušejí vůdci Hamásu v zahraničí, ale my tu v Gaze." Uvedené věty asi představují maximum reálně očekávatelného. Nakonec i proto, aby byl autor přijatelný (resp. přijímán se sympatiemi). Skutečná reflexe veskrze žádná.
Hamás bez problémů odmítá vyvodit z důsledků své politiky (hodně jinými prostředky) zodpovědnost. Přitom, ač radikální, nedokáže postihnout ani veřejné keťasení. Jeho mocenskou a vojenskou rezignaci Palestinci nežádají, ale měli by (i kdyby anonymně). Zodpovědnost je na nich, a také na zemích jako Katar, jimž by měli adresovat své požadavky a texty.
Myslím si ovšem též, že i přesluhování Netanjahua by se mělo již blížit, z poněkud jiného hlavního důvodu samozřejmě, ke svému konci, k volbám.
Příspěvky I. Horáka v této diskuzi by se daly uvádět jako příklady aplikace kolektivní viny. Učebnicové.
Pane Klusáčku, prosím o konkretizaci.
Velice rád zvu na debatu spolupořádanou iniciativou Mluvme o tom, tématem budou média a jejich pokrývání války v Gaze, zejména čeští novináři, ale dojde myslím i na ty zabité v Gaze.