Italská premiérka Meloniová uvedla nedávno explicitně (co jsem tu před časem zmínil já), že bez ruské války proti Ukrajině by palestinského útoku (7. října) nebylo. I při absenci naší nikoli nemístné představivosti a podezíravosti se jako motiv zločinné akce nabízí např. snaha vyvolat ropnou krizi. Stěží sice velkou válku proti Izraeli, ale už sblížení Ruska s Palestinci, podobně jako (další) s Íránem přece za oběti v Gaze stojí.

Dvě války jsou moc, jako dvě bolesti, a válka proti Ukrajině se dostala na druhou kolej. To v lepším případě, v neislámském světě. Články o Gaze (která si ve vzorné součinnosti podle všech regulí a zkušeností o válku řekla, upletla na sebe bič), vyplňují, jak pozorujeme, větší a větší část mediálního válečného horizontu. A taková "drobnost", jako útoky nastrčených na civilní lodě...

Meloniová měla pravdu.

Samozřejmě si nemyslím, že o Gaze by se nemělo psát. Třeba článek, pod nímž tu diskutujeme, není určitě pro svou autenticitu bezcenný.

Autor píše: "Kdy přestane Izrael páchat válečné zločiny a začne respektovat a dodržovat alespoň základní lidská práva? Kdy Izrael s Hamásem dospějí k dohodě, která ukončí naše utrpení — jež nezakoušejí vůdci Hamásu v zahraničí, ale my tu v Gaze." Uvedené věty asi představují maximum reálně očekávatelného. Nakonec i proto, aby byl autor přijatelný (resp. přijímán se sympatiemi). Skutečná reflexe veskrze žádná.

Hamás bez problémů odmítá vyvodit z důsledků své politiky (hodně jinými prostředky) zodpovědnost. Přitom, ač radikální, nedokáže postihnout ani veřejné keťasení. Jeho mocenskou a vojenskou rezignaci Palestinci nežádají, ale měli by (i kdyby anonymně). Zodpovědnost je na nich, a také na zemích jako Katar, jimž by měli adresovat své požadavky a texty.

Myslím si ovšem též, že i přesluhování Netanjahua by se mělo již blížit, z poněkud jiného hlavního důvodu samozřejmě, ke svému konci, k volbám.

Příspěvky I. Horáka v této diskuzi by se daly uvádět jako příklady aplikace kolektivní viny. Učebnicové.

Pane Klusáčku, prosím o konkretizaci.