"Izrael do Gazy nevpouští zahraniční novináře."

Lež. Jenom namátkou, letmým pohledem na text, který vůbec nehodlám číst.

Jednoduchou vyhledávací funkcí zjištěno:

Počet výskytu slova "rukojmí" v článku: 0 (nula)

Takže když to sečtu, počet výskytu slova "rukojmí" dohromady ve všech článcích, které na DR od 7. října vyšly: 0 (nula)

Přejeli nám kocoura.

Máme právo na obranu svých koček, proto se ozbrojíme a půjdeme střílet raketami do aut, dokud nebudou všichni řidiči mrtví. Dětí, které zahynou v autech, je nám líto, ale je to jejich chyba, neměly se nechat od řidičů používat jako lidské štíty. A jestli se někdo opováží kritizovat, že při výbuších zasažených aut umírá také příliš mnoho dětí, hrajících si poblíž silnice, spočítáme mu, kolikrát v té své naprosto neopodstatněné kritice použil slovo kocour.

Těm, které zajímá skutečný stav věcí, doporučuji článek Jana Fingerlanda ve včerejší příloze Lidových novin. Název shodný s názvem příspěvku.

Jeden odstavec jako ukázka:

John Spencer z West Pointu, přední americký odborník na městskou válku dokonce tvrdí, že izraelská armáda v Gaze stanovila zcela nový standard ochrany civilistů na bojišti, mimo jiné masovým varováním pomocí milionů SMS, letáků i telefonátů. Zmiňuje i přesun nekombatantů mimo bojovou zónu (v názvosloví kritiků "etnické čistky"), a to i za cenu ztráty momentu překvapení, a tedy potenciálních ztrát ve vlastních řadách.

Tolik citát. A na závěr jedna informace - mezi uváděnými obětmi je kolem 13 tisíc bojovníků, a že 17 letý bojovník Hamásu či jiných teroristů je nejspíše počítán jako dítě. Informace je součást války.

Gazu do značné míry živí Izrael. Pokud by chtěl skutečně uskutečnit genocidu, stačilo by jediné. Zastavit přísun potravin do Gazy. čekat a maximálně odpovídat ostřelováním míst, odkud na něho létají z Gazy rakety.

Palestinců je mi líto, ale nejdříve potřebují pochopit, že pokud má být Palestina free, musí přestat chtít zničit Izrael, ale naopak využít toho, že existuje. Nakonec 20 procent obyvatel Izraele jsou Arabové. Pod vládou Hamásu či dalších teroristů však nebudou svobodní nikdy, i kdyby se podařilo zahnat všechny Židy do moře.

Oni Izraelci varovali Palestince před bombardováním a dalšími útoky tak dlouho a úspěšně, až povraždili 13 000 palestinských dětí.

A ne, toto opravdu není "boj", toto je už genocida.

A to popírání role USA v páchání oné genocidy ze strany "pravdivých a lidumilných" progresivistů nejen v Deníku Referendum je už více než trapné.

Vyjádření k článku, pod nímž probíhá tato diskuse.

Skutečnost, že Spojenci nepodnikli nějaký útok s cílem pomoci Židům za 2. světové války, lze mít za pamětihodnou chybu (důraz je na přívlastku). Takové konstatování ovšem neznamená, že snížit počet obětí krajní a nelidské politiky hitlerovského Německa bylo tehdy reálné proveditelné. (Pokusit se o to však koaliční síly jistě měly).

V době značně bližší současnosti se situace uvedeného druhu, přes tragickou zkušenost, objevovala znovu. Vzpomeňme např. masakrů v Kambodže nebo Rwandě. Opět platí, že se neudělalo dost, ale též, že včasný a efektivní zásah by býval byl mimořádně obtížný. V ČT dávali před řekněme třemi roky pozoruhodnou inscenaci o pamětihodném českém úsilí, konkrétně Karla Kovandy, aby OSN označilo vraždění ve Rwandě za genocidu. Ani toho však nebylo možné dosáhnout.

Západ překročil svůj stín v případě pozdního dějství zabíjení ve zbytku Jugoslávie, v srbském Kosovu. Nedá se říci, že za vojenskou intervenci, jež byla daleko reálnější a západní veřejností v nějaké podobě žádána, by byli její aktéři oceňováni. Možná, že právě v té době v ní dostala určitý impulz imperiální politika Ruska.

7. října 2023 zaútočila komanda organizovaná vládnoucím Hamásem z území Gazy na Izrael. Šlo o zcela nestandardní, vpravdě barbarský útok, který se podařilo do poslední chvíle utajit. Důvodem nepřipravenosti Izraele byl předpoklad, že evidentně mnohem slabší entita přece nezaútočí, protože by tak na své straně přivodila ohromnou katastrofu. Přesně to se však plně vědomě stalo.

Palestinci v ohromné většině od Hamásu neodpadli. Vraždění naopak utlumilo jejich výhrady a soudnost. Po izraelském protiútoku nedošlo nikde k přebírání moci, ani k proklamacím, distancujícím se od teroristického vpádu na území Izraele. Ani ze Západního břehu nepřišla reakce, jež byla naléhavě potřeba.

Vůdcové Hamásu, stejně jako některé islámské země zase "hrají" osudem Palestinců. Západní státy přes naléhavost souběžné ruské agrese proti Ukrajině věnují velkou pozornost této spojité krizi. USA, kde je předvolební čas, přiměly Izrael k odkladu další ofenzívy, jakož i daly najevo, že vystěhování území nepřichází v úvahu (ačkoli historie dává právě takové příklady). Humanitární pomoc Západu Palestincům je rozsáhlá, nesrovnatelná s pomocí v naléhavých případech jinde.

Myslím, že z uvedeného vyplývá, že článek autorky, již jsem vždy velmi rád četl, nereflektuje adekvátně podstatné souvislosti. Z toho, co nazýváme holocaust, pro nás všechny vyplývá jasný imperativ: Nedovolit žádnému cynickému nepříteli (cynickým nepřátelům) už jakékoli útoky na Židy a jejich stát. Jiná volba znamená nejen zapomínat na jejich oběti, ale nutně také být na straně agresorů (Palestiny či Ruska), jakož i diktatur (Hamásu či "íránských ajatolláhů").

Uvidíme. Stále se hraje o celkový pokrok v blízkovýchodních vztazích. Tato alternativa, opak původního záměru Hamásu, je atraktivní nejen pro USA, ale také pro Izrael. Oběma stranám aktuálního konfliktu ovšem utíká čas. Konec vlády Hamásu je nezpochybnitelným, vlastně minimalistickým nárokem Izraele, jež by měl přirozeně sdílet každý stát stojící na straně práva.

Dost velká část holokaustu proběhla bez plynových komor a dalších zařízení továren na plyn.

Na jednom pražském gymnáziu svého času řešilo vedení školy případ kluka, kterého jeho učitel dějepisu obvinil z popírání holokaustu . Dotyčný mládenec byl zapálený do vojenské historie a militárií, v hodinách dějepisu obvykle velmi pasivní. Když pan učitel dějepisu vyprávěl o tom, jak měli spojenci bombardovat přístupové cesty k Osvětimi, přihlásil se a uvedl dolety jednotlivých spojeneckých letadel a možné základny, z nichž by v létě 1944 mohli startovat. Vyšla mu z toho nemožnost v létě 1944 zaútočit na železnici u Krakova nebo Opole.

O koncentračních táborech a vraždění Židů, Romů a další skupin s fremdartige Blut bylo na západě dost informací i před Vrba-Wetzlerovou zprávou. A bez toho, abychom vyčítali spojencům absenci přinejmenším těžko proveditelné a věčně zcela jistě neefektivní vojenské operace (vraždění Židů by určitě ani nezastavila, ani nezpomalila), máme dokladů smrtící lhostejnosti v nevyužitých diplomatických možnostech, vízové politice atd až ohavně moc. O dokladech lhostejnosti poražených evropských států k osudům jejich židovských občanů nemluvě.

Nicméně nic z toho neopravňuje Stát Izrael k tomu, aby měl výjimku pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Jinak ano, svět by se skutečně neměl dívat jinam. Měl by pozorně sledovat a jednoznačně odsoudit odporné projevy antisemitismu po celém světě, o kterých jsme si mysleli, že už definitivně patří minulosti.

Po celém světě, bohužel včetně České republiky.

„Akademičtí“ dezoláti na Karlově univerzitě už zase diktují, kdo zde má být zaměstnán a kdo zde zaměstnán být nemá.

Řekl bych, že jedna věc je jistá.

Paní doktorka Kalhousová, která čelí šikaně antisemitské lůzy, se osobností roku Deníku Referendum nestane.

To bohužel není "už zase". Nešvár na UK nevykořeněný.

Ten příběh s Kalhousovou se liší jen v jednom -- v jejím případě nehrozí, že by UK uposlechla nátlakovou skupinu, aby se vyhnula skandálů. Díky Bohu.

Takže pamflety nebo demonstrace, jejichž požadavkem by byl vyhazov nějakého pedagoga, jsou na UK už nejméně 30 let zcela běžné?

Ano. většinou je nátlak veden sofistikovaněji, ale v zásadě to patří k vysoce konkurenčnímu prostředí. Nejde o ty nátlakové akce, blbci se najdou vždycky, ale o rezistenci university, resp. jednotlivých fakult.

Ano, „sofistikované“ intrikaření je ve vysoce konkurenčním prostředí běžné a nedá se s tím nic moc dělat. Běžné ale, pane Profante, nejsou veřejné nátlakové akce požadující vyhazování vyučujících. To je prostě opět tradiční novinka poslední doby – tradiční novinka všech pokrokově zkurvených dob, ve kterých „dělníci v továrnách dostali možnost podepisovat dopisy požadující odsouzení zrádců“ – dob, které tedy podle jednoho bývalého děkana FF UK měly „jistý řekněme demokratický aspekt“.