Jednoznačně nejpolitičtějším gestem letošních Oscarů se stalo vítězství palestinsko-izraelského dokumentu Žádná jiná země. Výhra je o to překvapivější vzhledem k tomu, jak přehnanou reakci vyvolal ve filmovém průmyslu i v médiích loňský ceremoniál, během kterého si někteří tvůrci dovolili zastat se palestinských civilistů.

Když během minulého ročníku britský režisér Jonathan Glazer přebíral cenu za nejlepší zahraniční film, spustil krátkým projevem až absurdně přemrštěné reakce. Svůj snímek Zóna zájmu, zobrazující každodennost rodinného života velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse, Glazer v děkovné řeči prezentoval jako metaforu o banalitě zla, které se zdaleka nevztahuje pouze k minulosti. Uvedl, že snímek nenatočil proto, aby se diváci ohlédli do minulosti, ale naopak aby konfrontovali jeho obsah se současným děním.

„Stojíme tu před vámi jako muži, kteří se staví proti tomu, aby naše židovství či sám holokaust zneužívala okupační moc, jež odpovídá za zničené životy tolika nevinných lidí, ať už jde o oběti útoku ze 7. října v Izraeli, nebo o pokračující útok na Gazu,“ uvedl režisér, který je sám židovského původu.

Několik stovek židovských umělců, manažerů, hollywoodských pracovníků i přeživších holokaustu jeho oscarový projev odsoudilo. Mnohé umělecké osobnosti se Glazera naopak zastaly v otevřeném dopise.

Apel proti etnickému čištění Palestiny

O to pozoruhodnější bylo letošní rozhodnutí členů americké Akademie zvolit za nejlepší dokumentární snímek film Žádná jiná země a dobrovolně se vystavit téměř jisté vlně kritiky. Vítězné dokumentární svědectví v režii palestinsko-izraelského kolektivu sleduje situaci na okupovaném Západním břehu Jordánu.

Palestinec Basel několik let dokumentuje snahy Izraelců o vysídlení palestinských osad na Západním břehu Jordánu. Ve filmu se k němu přidává Izraelec Juval, snímek tak zdůrazňuje kontrast mezi svobodou na jedné straně a realitou života na okupovaných územích na straně druhé.

Oba režiséři do oscarového večera přinesli relativně vzácné a jasně formulované politické poselství. „Před dvěma měsíci jsem se stal otcem a doufám, že moje dcera nebude muset žít stejný život jako já,“ uvedl při přebírání sošky palestinský aktivista a novinář Basel Adra. „Stále se obávám sledování, demolice domů, násilného vysídlení,“ dodal. Řekl, že vítězný snímek odráží realitu, kterou Palestinci snášejí desítky let. „Vyzýváme svět, aby podnikl reálné kroky k zastavení nespravedlnosti a etnické čistky palestinského lidu,“ apeloval.

V podobném tónu mluvil spolurežisér snímku, izraelský novinář Juval Abraham, který svého kolegu nazval bratrem. „Žijeme v režimu, v němž já jsem svobodný a vedu život podle civilních zákonů, zatímco Basel se řídí zákony okupační armády, které ničí jeho život a na něž nemá žádný vliv,“ dodal Abraham.

Nepřijatelnost současné situace spojil s aktuální politikou Spojených států. „Zahraniční politika Spojených států napomáhá blokovat cestu ke smírnému řešení,“ uvedl Abraham na adresu Trumpovy vlády. Zakončil tak dost možná nejzásadnější moment celého večera, který zároveň určil, jakým směrem se bude veřejná debata o filmu ubírat.

Je o to paradoxnější, že vítězný snímek ve Spojených státech dosud nemá oficiálního distributora a jeho tvůrci ho v zemi šířili na vlastní pěst. Viditelnost na veřejnosti a v kinech je přitom pro nominované snímky v boji o Oscara klíčová.

Důvodem pro zdrženlivost velkých společností vůči filmu jsou pravděpodobně okolnosti jeho uvedení na filmovém festivalu Berlinale. Film Žádná jiná země na německé přehlídce získal cenu za nejlepší dokument.

Jeho spoluautor Basel Adra v proslovu vyzval Německo, aby přestalo vyvážet zbraně do Izraele, jeho izraelský kolega zase apeloval na „politické řešení ukončení okupace“. Řada německých politiků následně kritizovala vedení festivalu a proslovy označila za „antisemitské“.

Podle německé federální komisařky pro kulturu a média Claudie Rothové se slova režisérů vyznačovaly hlubokou nenávistí vůči Izraeli. Po zveřejnění záběrů, na kterých politička děkovným řečem filmařů tleská, Rothová uvedla, že tleskala pouze izraelskému režisérovi, nikoliv jeho palestinskému kolegovi.

Navzdory vlažnému přístupu ze strany distribučních společností je Žádná jiná země laureátem prestižní filmové ceny. Nadto je ale také dokumentem, který je ze všech nominovaných ve své kategorii letos v USA nejvýdělečnější.

Nominace putující do Ruska

Oscarové projevy se jinak během slavnostního ceremoniálu držely spíše v osobní rovině. Oceňované celebrity jsou ve vyjadřování ke světovému dění dlouhodobě relativně selektivní, namísto konkrétních událostí a politických směrů se tedy mluvilo o „těžkých časech“ a „rozdělující politice“.

Příjemnou výjimkou se v daném ohledu stala herečka Daryl Hannahová, prezentující cenu za nejlepší střih, která svůj monolog na pódiu zahájila slovy „Sláva Ukrajině“. Shodou okolností cenu následně předala autorovi bezpochyby nejúspěšnějšího filmu večera, snímku Anora.

Právě Anory se dotýká další spletitá politická rovina letošních Oscarů, do průběhu večera se ovšem vůbec nepromítla. Komediální drama amerického režiséra Seana Bakera sleduje příběh sexuální pracovnice Anory, která se zamiluje do Ivana, rozmazleného syna ruského oligarchy.

Baker si za svůj nový film odnesl hned čtyři sošky (což je pro jednoho režiséra dokonce historický rekord), kromě ocenění za střih, scénář a režii také hlavního Oscara za nejlepší film. Vedle Bakera Akademie ocenila výkon představitelky hlavní role Mikey Madisonové. „Anora má veliký večer. Američané jsou asi nadšení, že se konečně někdo dokázal postavit silnému Rusovi,“ vtipkoval na konto Donalda Trumpa moderátor slavnostního večera Conan O'Brien.

Paradoxem je, že Anora kromě úspěchu ve Spojených státech slaví také v Rusku. V jedné z vedlejších rolí byl totiž nominován také herec Jurij Borisov, který v zemi žije a tvoří. Anora není v žádném směru proruským filmem, pouhá nominace pro Borisova byla nicméně v Rusku masově oslavována. Předmětem zájmu ve Spojených státech i v Evropě se stala také Borisova umělecká minulost v rodné zemi.

Ačkoliv se herec ve vyloženě v propagandistických dílech neobjevuje, zahrál si hlavní roli například v životopisném velkofilmu Kalašnikov, který financoval ruský obranný konglomerát Rostec. Borisov se objevil také ve snímku natočeném na Ruskem okupovaném Krymu.

Na druhou stranu hrál například v dramatu Kapitán Volkonogov uprchl, pojednávajícím o období stalinistických čistek. Snímek byl v České republice uveden na festivalu v Karlových Varech, což vyvolalo kritiku ze strany ukrajinských filmařů i ukrajinského velvyslance. Ačkoliv natočení filmu podpořilo ruské ministerstvo kultury, je k tamějšímu režimu kritický a v Rusku nakonec řádně uveden vůbec nebyl.

Borisov dodnes žije v Moskvě a k situaci na Ukrajině se nikdy veřejně nevyjádřil, stejně jako jeho herecký kolega z Anory Mark Ejdelštejn. Režisér Anory otázku současného postavení Ruska ve světě vyřešil tak, že děj příběhu zasadil do roku 2019, tedy do doby před frontální invazí na Ukrajinu. Drama se v Rusku dočkalo vlastní — byť mírně cenzurované — distribuce a u tamějších diváků získalo velkou popularitu.

To ovšem není nijak překvapivá s přihlédnutím k tomu, jak omezený ruský filmový trh po invazi na Ukrajinu je. A přestože Borisov Oscara za vedlejší roli nakonec nezískal, ze strany Hollywoodu jde přinejmenším o jasný politický signál, že alespoň část ruského umění bere na milost.

„V Rusku se všechna vítězství berou jako národní,“ píše ve svém textu o Anoře litevský scenárista a spisovatel Michael Idov, „V současné zoufalé situaci nelze nikoho z Ruska označovat za neutrálního herce nebo ,apolitický film‘ — i když přitom oba jsou vynikající,“ vyslovil s nadějí, že se téma během večera alespoň částečně nastolí. To se nicméně nestalo.

Naděje zmařené kontroverzemi

A právě politika také podrazila nohy letošnímu snímku s vůbec nejvíce oscarovými nominacemi, muzikálovému dramatu Emilia Pérez. Film Francouze Jacquese Audiarda, vystavěný okolo mexického kartelového gangstera, který prodělá tranzici a následně se již jako žena vydává na cestu odčinění svých zločinů z minulosti, sice čelilo výhradám ze strany transgender komunity i rodilých Mexičanů, filmovým oceněním ale jednoznačně kralovalo.

Alespoň do té doby, než se na veřejnost dostaly tweety představitelky hlavní role Karly Sofíi Gascónové. V příspěvcích na sociální síti se bez skrupulí vyjadřovala proti náboženství, muslimům, očkování proti covidu i Oscarům, které podle ní připomínají spíše „afro-korejský festival nebo demonstraci Black Lives Matter“. Autorka nenávistných příspěvků, která měla blízko k tomu, aby se stala první Oscarem oceněnou trans herečkou, se ze dne na den stala úhlavním nepřítelem veřejnosti i členů Akademie.

Stranou tak zůstává okolnost, že Emilia Pérez si Oscary skutečně nezasloužila, byť ne kvůli kontroverzním postům jediné herečky. Problémem muzikálu byl spíše fakt, že jeho režisér vytvořil krajně povrchní a žánrově nevyrovnané dílo, které se světovými problémy pracuje jako s divadelními kulisami beze snahy o porozumění skutečným reáliím Mexika, do kterého je děj — zcela zbytečně — zasazen. Faktem nicméně zůstává, že film ze třinácti nominací nakonec proměnil jen dvě, a stal se tak propadákem večera.

Kontroverze koneckonců uškodily i dalšímu nominovanému tvůrci, režisérovi Brady Corbetovi. V médiích se totiž během hlasování filmových profesionálů objevily zprávy o tom, že režisér při tvorbě velkofilmu Brutalista využíval umělou inteligenci.

Corbet se snažil vzrušení tlumit argumentem, že umělou inteligenci využíval pouze při úpravě přízvuku hlavních herců a v některých kresbách. Vzhledem k nedávným hollywoodským stávkám, v nichž hrála výraznou roli právě otázka využití umělé inteligence, která by spoustu profesí mohla připravit o práci, na snímku přesto stín jakéhosi „podvádění“ ulpěl.

Mohou tedy Oscary být skutečně apolitické, i kdyby během ceremoniálu o politice nepadlo ani slovo? Pravděpodobně ne.

A nejde o žádný trend posledních let, politický kontext byl součástí Hollywoodu a prestižních ocenění od jejich zrodu. Americký scenárista Dudley Nichols roku 1936 odmítl převzít svou sošku za film Denuciant na protest proti tomu, že Akademie odmítla uznat odborovou organizaci Screen Writers' Guild, kterou spoluzakládal. Na ceremoniál nedorazil a sošku zaslanou poštou poslal zpět s otevřeným dopisem. Akceptoval ji o dva roky později, ale pouze proto, že organizace byla uznána jako výhradní zástupce scenáristů.

Roku 1973 za sebe Marlon Brando na oscarový večer vyslal herečku a aktivistku za práva Indiánů Sacheen Littlefeather, aby jeho jménem prestižní cenu odmítla. Brando tak protestoval proti tehdejšímu způsobu zobrazování původních obyvatel Ameriky filmovým průmyslem.

O dva roky později se ve svém proslovu producent dokumentárních filmů Bert Schneider ohradil proti válce ve Vietnamu. Spisovatel John Irving roku 2000 zase veřejně poděkoval organizacím, které ženám umožňují podstoupit bezpečnou interrupci.

Lidská práva, ekonomické svobody, kritika rasismu i další politická témata zkrátka patří k Oscarům. Předávání cen Akademie filmového umění dlouhodobě slouží jako platforma, z níž umění promlouvá do politiky.

Předstírat, obzvláště v dnešním společenském kontextu, že umělecká díla vznikají v jakémsi vakuu, odstřihnuty od politického dění, a že hlasující, kteří o cenách rozhodují, nad tímto děním neuvažují, je bezbřeze naivní. Nárok, aby se snímky hodnotily jen a pouze na základě estetických kritérií, není opodstatněný. Protože filmové umění vždy mělo i svou politickou či společenskou funkci.