Oscary vždycky budou i politické. A je to tak správně
Julie ŠafováZahraniční novináři mluví o letošním předávání filmových ocenění Oscar jako o nezvykle apolitickém večeru. Pravdou ovšem je, že Oscary politické byly. Jen to možná nebylo na první pohled tolik vidět.
Jednoznačně nejpolitičtějším gestem letošních Oscarů se stalo vítězství palestinsko-izraelského dokumentu Žádná jiná země. Výhra je o to překvapivější vzhledem k tomu, jak přehnanou reakci vyvolal ve filmovém průmyslu i v médiích loňský ceremoniál, během kterého si někteří tvůrci dovolili zastat se palestinských civilistů.
Když během minulého ročníku britský režisér Jonathan Glazer přebíral cenu za nejlepší zahraniční film, spustil krátkým projevem až absurdně přemrštěné reakce. Svůj snímek Zóna zájmu, zobrazující každodennost rodinného života velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse, Glazer v děkovné řeči prezentoval jako metaforu o banalitě zla, které se zdaleka nevztahuje pouze k minulosti. Uvedl, že snímek nenatočil proto, aby se diváci ohlédli do minulosti, ale naopak aby konfrontovali jeho obsah se současným děním.
„Stojíme tu před vámi jako muži, kteří se staví proti tomu, aby naše židovství či sám holokaust zneužívala okupační moc, jež odpovídá za zničené životy tolika nevinných lidí, ať už jde o oběti útoku ze 7. října v Izraeli, nebo o pokračující útok na Gazu,“ uvedl režisér, který je sám židovského původu.
Několik stovek židovských umělců, manažerů, hollywoodských pracovníků i přeživších holokaustu jeho oscarový projev odsoudilo. Mnohé umělecké osobnosti se Glazera naopak zastaly v otevřeném dopise.
Apel proti etnickému čištění Palestiny
O to pozoruhodnější bylo letošní rozhodnutí členů americké Akademie zvolit za nejlepší dokumentární snímek film Žádná jiná země a dobrovolně se vystavit téměř jisté vlně kritiky. Vítězné dokumentární svědectví v režii palestinsko-izraelského kolektivu sleduje situaci na okupovaném Západním břehu Jordánu.
Palestinec Basel několik let dokumentuje snahy Izraelců o vysídlení palestinských osad na Západním břehu Jordánu. Ve filmu se k němu přidává Izraelec Juval, snímek tak zdůrazňuje kontrast mezi svobodou na jedné straně a realitou života na okupovaných územích na straně druhé.
Oba režiséři do oscarového večera přinesli relativně vzácné a jasně formulované politické poselství. „Před dvěma měsíci jsem se stal otcem a doufám, že moje dcera nebude muset žít stejný život jako já,“ uvedl při přebírání sošky palestinský aktivista a novinář Basel Adra. „Stále se obávám sledování, demolice domů, násilného vysídlení,“ dodal. Řekl, že vítězný snímek odráží realitu, kterou Palestinci snášejí desítky let. „Vyzýváme svět, aby podnikl reálné kroky k zastavení nespravedlnosti a etnické čistky palestinského lidu,“ apeloval.
V podobném tónu mluvil spolurežisér snímku, izraelský novinář Juval Abraham, který svého kolegu nazval bratrem. „Žijeme v režimu, v němž já jsem svobodný a vedu život podle civilních zákonů, zatímco Basel se řídí zákony okupační armády, které ničí jeho život a na něž nemá žádný vliv,“ dodal Abraham.
Nepřijatelnost současné situace spojil s aktuální politikou Spojených států. „Zahraniční politika Spojených států napomáhá blokovat cestu ke smírnému řešení,“ uvedl Abraham na adresu Trumpovy vlády. Zakončil tak dost možná nejzásadnější moment celého večera, který zároveň určil, jakým směrem se bude veřejná debata o filmu ubírat.
Například, proč by měla autorka vědět, kdo to byl Rudolf Hess?
Není Hess jako Höss, i když byli, pane Profante, oba Rudolfové.
Hess byl docela švihák, trošinku jako na Brežněva, zatímco Höss byl takový typický slušňák.
„Stojíme tu před vámi jako muži, kteří se staví proti tomu, aby naše židovství či sám holokaust zneužívala okupační moc, jež odpovídá za zničené životy tolika nevinných lidí, ať už jde o oběti útoku ze 7. října v Izraeli, nebo o pokračující útok na Gazu,“ uvedl režisér, který je sám židovského původu.
Tak je to konečně jasné: Za oběti ze 7. října si Židé [respektive jejich okupační moc] mohou sami!
Myslím, že by to ani nemuselo dlouho trvat, než se z Deníku Referendum od nějakého režiséra židovského původu konečně dovíme, že za holokaust a Osvětim si Židé [respektive ta jejich neukojitelná touha po moci] mohou taky sami.
Jak se to jenom může stát, že nějaký národ má takovou zlotřilou reprezentaci?
s Hössem a Hessem -- je fajn, když se překlep opraví :-)
Ale s tím režisérem židovského původu:
a) Co je to za blbost, člověk buďto je Žid nebo ne. Židovský původ je výraz smysluplný leda ve slovníku třetí říše.
b) Za jedno si Židé opravdu můžou. Židovští právníci a filosofové patřili a patří k nejpřesvědčivějším obhájcům lidských práv. A těch právech je pro současnou izraelskou reprezentaci blbé to, že ony jaksi z podstaty trvají na tom, že lidé jsou si co do těchto práv rovni a že armáda nesmí vraždit děti, i když jsou ty děti palestinské. Takže opravdu, lidé jako Georg Jellinek, Hans Kelsen, Ernst Cassirer, Noah Chomski, Judith Butler a jim podobní můžou za to, že se ten režisér vyjádřil tak, jak se vyjádřil.
Julie Šafová píše „režisér židovského původu“ zřejmě nikoliv ve snaze o slovník třetí říše, ale spíše ve snaze o politickou korektnost. V intencích těchto názorů má zmíněný režisér židovského původu právo rozhodnout se, zda Židem je, nebo zda už Židem není a nikdy ani nebyl. Režisér židovského původu má tedy úplně stejné právo, stejně jako jistý učitel českého původu (tuším Jiří Karen se jmenuje) má právo býti Eskymákem.
Netrvám už tvrdohlavě na tom,
že jsem od soboty navždy Platón.
Eskymákem být mi stačí,
mrože už mám v toustovači.
Zdá se mi to tedy, pane Profante, jako docela velký názorový posun, že „člověk buďto je Žid nebo ne“.