Nová pravidla Oscarů: „A komu tím prospějete, co?“

Marek Slovák

Nová pravidla Oscarů vzbudila spoustu vášní a další malé kolo kulturní války. Přitom se nejedná o nic, co by velká většina filmů i studií již tak jako tak nerespektovala, a nejedná se tedy o změnu faktickou jako spíše marketingovou.

Kultovní komedie, ve které jsou důležité ženské postavy a ve které je řada postav s blíže nespecifikovaným mentálním handicapem, by novými pravidly pro udělování Oscara prošla. Repro DR

V kultovní komedii, ve které jsou důležité ženské postavy a ve které je řada postav s blíže nespecifikovaným mentálním handicapem, zazněla památná věta: „A komu tím prospějete, co?“ Na danou otázku odpovídají v souvislosti s novými standardy pro nominaci na Oscara v hlavní kategorii různí lidé různě.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ve vyhroceném střetu názorů se zapomíná na dosavadní podobu i možné dopady nových stanov na filmový průmysl, a to s přihlédnutím k faktům a statistickým údajům. Převládají totiž emoce dané přináležitostí k některé z názorových skupin. Zde tedy raději vycházíme z toho, jak co ve filmovém průmyslu funguje než z nepodložených přání.

Výkonná ředitelka Akademie Dawn Hudsononová tvrdí, že zavedení standardů znamená krok směrem k budoucnosti. DeVon Franklin a Jim Gianopulos, spolutvůrci standardů, upozorňují na to, že vše konzultovali s americkou producentskou asociací PGA a že se zároveň ve velkém inspirovali pravidly, jimiž se už dlouho řídí British Film Institute a částečně Britská akademie filmového a televitního umění (BAFTA) a některé stanice/organizace (BBC Films, Film4). Podmínky standardů nabydou plné platnosti roku 2024. Proto se nyní pouze doporučují, nikoliv vyžadují.

Ozvalo se hned několik lidí s kritickým stanoviskem. Zapadlo, že „britské změny“ nebyly moc úspěšné, protože jejich zavedení nevedlo k výrazně menší diskriminaci lidí z etnických a rasových minorit před, a hlavně za, kamerou.

Největší mediální pozornost si získala Kirstie Alleyová, která ve svém již smazaném tweetu napsala, že by umělcům nikdo neměl nařizovat, co mají dělat, a přidala hříčku „Oscar-Orwell”. Následně upřesnila, že je proti jakýmkoliv nahodilým procentuálním zastoupením v jakékoliv profesi, ač inkluzi a toleranci podporuje.

Herec Viggo Mortensen, nominovaný na Oscara třikrát, uvedl, že jde o dobrý záměr, nikoliv myšlenku, protože pravidla povedou k vylučování. Filmy jako 1917 by podle něj nebyly ani nominovány.

Ale válečný opus magnum 1917 by prošel bez problémů, protože daná pravidla už tehdy platila pro BAFTA, jichž výpravná jednozáběrovka získala sedm včetně filmu a režie. Režier Mendes je částečně Indián, na scénáři, make-upu a střihu zvuku i na produkci se ve vedoucích pozicích podílely ženy. Je jasné, že Zelená kniha či Malé ženy (oba pro námět i zastoupení před i za kamerou) by také standardy splňovaly.

Nominovány by mohly být i tak bílé bijáky, jako je La La Land či Joker. Muzikál o strastech hezkých bílých lidí s kariérními ambicemi má v důležité vedlejší roli afroamerického herce a zpěváka Johna Legenda, v Jokerovi je objektem antihrdinovy touhy Afroameričanka Zazie Beetzová. I introspektivní díla o toxickém životě bílých mužů jako revizionistická gangsterka Irčan a modernistické náboženské blouznění Strom života mají castingovou režisérku a mexického kameramana.

Dva papežové, konverzačka o dvou fanoušcích fotbalu, má ženy na několika vedoucích postech — v produkci, marketingu a v oddělení make-upu. Žádný diktát obsahu, stačí splnit standardy B-D.

Studio Paramount obdobná inkluzivní pravidla bez většího zájmu médií zavedlo už před několika lety. Universal, jehož distribuci vede Veronika Kwan Vandenbergová a jehož spoluprezidentkou domácího marketingu je Dwight Cainesová, splňuje polovinu podmínek — a druhou může splnit díky vlastnímu programu pro větší inkluzi.

Společnost Sony Pictures Entertainment nedávno přišla s vlastní iniciativou pro větší diverzitu a inkluzi. Netflix má na veducích pozicích řadu žen a lidí jiné než bílé barvy pleti, stejně tak tomu je i v oddělení pro komunikaci s veřejností a propagaci, vedle toho má vlastní programy věnované diverzitě a inkluzi.

Některá angloamerická periodika dokonce zjistila, že nové standardy by splňovalo pětadevadesát ze stovky nejvýdělečnějších titulů za rok 2019 a jednasedmdesát ze sta za rok předchozí. Žádnou změnu by dokonce nevyžadovalo ani jedenáct oscarových vítězů za posledních patnáct let.

Jinými slovy, i kdyby Paramount nebo Universal vyprodukovaly Bílý heterosexuální muž dělá výhradně bílé heterosexuální věci: The Movie (např. mluví a píše o ženách a pak za to získává ceny), můžou bez jakýchkoliv starostí o dodržení novot Oscara získat. Takový film navíc vznikl už v první polovině devadesátých let, jmenoval se Volný pád a měl režiséra gaye, kameramana Poláka a ženy na vrcholných pozicích (casting, výprava, kostýmy). 

Kamera sice zůstává dominantně mužskou profesí, ale v jiných převládají ženy. Celkem 84 % žen navrhuje kostýmy, 83 % má na starost casting, 76 % make-up a 78 % úpravu vlasů a hlavy. Co se tedy změní, když někde standardy již platí (Universal, Netflix), jinde z velké části taktéž (Paramount, Sony Pictures Entertainment), konkrétní obory roky zahrnovaly podprezentované skupiny, které v nich jsou normou (střihačky, castingové režisérky, kostýmní oddělení; v marketingu převládají ženy a gayové)?

Půjde jen o pohodlné nevystoupení z bezpečné zóny, které sice nezmění status quo, ale jehož účelem je přinést pozornost médií a navýšit roky upadající sledovanost ceremoniálu oslovením diverzifikovanější skupiny publika? Znovu je třeba nechat promluvit řeč faktů. Standardy jsou natolik volné, že by stačilo pár stážistek i u rasistických děl jako Zrození národa (námět) a Píseň Jihu (námět, obsazení), a už by byla podle oscarových pravidel inkluzivní.

Jsou odvětví, ve kterých podreprezentované skupiny dominují, zatímco v jiných jsou marginální až marginalizované. Opět trochu statistiky. Roku 1973 byla na Oscara nominována poprvé za produkci žena (Julia Phillipsová za Podraz), do dnešního dne jich bylo nominováno celkem sto šestnáct, ale pouze jedenáct si Oscara odneslo, a to ještě u deseti filmů.

Z oněch sto šestnácti ani jedna nebyla Asiatka, jenom jedna byla latinoamerického původu (Gabriela Rodriguezová za Roma), pouze dvě byly Afroameričanky (Oprah Winfreyová za film-argument Selma a Kimberley Stewardová za Místo u moře).

Queer lidé jsou na tom hůře, protože — aspoň co je známo — prvního Oscara v hlavní kategorii získal jako první gay Tony Richardson za fresku Tom Jones, ve které ženy přivedou muže s libidem na šibenici. Katastrofické Letiště (1970) bylo pouze nominováno.

Úspěšný byl až snímek, ve kterém Kevin Spacey vzplane k nezletilé osobě a přichází o kariéru (Americká krása, 1999 - Bruce Cohen a Dan Jinks). Výrazněji se prosadili leda Ian Canning (Králova řeč) a Scott Rudin (Tahle země není pro starý… a zjevně ani pro teplý).

Více než padesát herců a hereček bylo nominováno za roli člověka s handicapem. Ale za víc než půlstoletí Oscara získal pouze jeden herec s handicapem (bezruký Harold Russell za Nejlepší léta našeho života) a jedna herečka (hluchoněmá Marlee Matlinová za Bohem zapomenuté děti).

Problém nedostatečné inkluze je tak systémový, na což mají reagovat nové standardy. U nich by se studio muselo opravdu hodně snažit, aby je nesplnilo, respektive by to musel být cílený záměr s nějakým postranním úmyslem. Změna uvnitř Akademie nastala už před lety v reakci na kampaň #OscarSoWhite, kdy se navýšil počet žen, etnických a rasových komunit i lidí z jiných zemí. Letos bylo přijato 45 % žen, 36 % rasových a etnických menšin, 49 % z 68 různých zemí světa.

Plus Akademie nedávno přišla s dobrovolným tréninkem pro odbourávání předsudečnosti pro všechny své členy a členky. Kvůli novým pravidlům změna nastane snad na úrovní vnímání, a to ještě pouze u nižších pozic, zatímco skutečná změna by přišla leda s výměnou lidí na vedoucích příčkách — zvuk, vizuální efekty a kamera jsou vyhrazeny mužům, zatímco střih, casting, kostýmy a výprava ženám, potažmo gayům. Stačí přitom pouze třicet procent podprezentovaných skupin na různých úrovní štábu.

Za nezávislý sektor se vyjádřil třeba argentinský producent Axel Kuschevatzy či vedoucí produkční společnosti Electrik Skin Melodie Sisková. Sice nemají finance na pokrytí pravidla ohledně placených stáží, ale nebude mít problém splňovat jiná kritéria: téma, námět a obsazení. A vkládá naděje do toho, že oscarová inkluze může k nezávislému sektoru přitáhnout lidi financující filmy, kteří by se jinak obávali určitých témat.

Pozitivní vliv může mít i na zahraniční produkce, které se taktéž upínají k Oscarům jako k určitým vzorům. Oscarovou inkluzivní strategii si pochvalují i lidé v čele organizací pro lidi s handicapem (např. Lauren Appelbaumová z RespectAbility), protože takto znevýhodnění mají v americké populaci vysoké zastoupení neodpovídající jejich reprezentaci (jeden ze čtyř Američanů má nějaký handicap, přitom pouze dvě procenta postav v televizi je handicapovaných; pětadevadesát procent z toho je hráno nehandicapovanými).

Naděje se tak upínají k tomu, že s novými pravidly přijde změna zdola, která by mohla časem vést i ke změně shora. Protože se přítomnost opomíjených stane v určitých profesních skupinách normou a nebude finanční hrozbou, naopak známkou prestiže. A hlavně, vždy se dá proti pravidlům odvolat.

Pokud někdo bude chtít usilovat o Oscara se snímkem Nejbílejší a nejheterosexuálnější muž dělá bílé heterosexuální věci se svými výhradně bílými heterosexuálními kamarády: The Movie, stále může před Akademii předstoupit a vysvětlit, proč splnil pouze jednu ze dvou podmínek, aby případné nominaci nic nebránilo. Takový film přitom vznikl už na konci devadesátých let dvacátého století, byl Akademií opomenut podobně jako Volný pád, jmenoval se Klub rváčů a šlo o romanci, která začínala pokusem o sebevraždu a pojednávala o vztahu dvou mužů, který zkazila jedna žena...

Pozice privilegovaných nebude otřesena, bílí heterosexuálové si jenom užijí méně legrace než za dob segregace a méně nedobrovolné penetrace aspirujících herců a hereček. Pokud kulturní válka kolem zlatého panáka a obav bílého heterosexuálního muže něco ukázala, pak leda to, že nejlepší je nemít názor, počkat s hodnocením, až — pokud vůbec — viditelné a měřitelné změny nastanou. Zatím jde pouze o pseudoudálost, způsob, jak se prostřednictvím médií ubavit k smrti.

      Diskuse