Úmrtí Jiřího Menzela bylo ranou nejen pro českou kulturu. Život filmaře, kterého zásluhou vlídných a srozumitelných snímků znali mnozí obyčejní lidé napříč planetou, měl v sobě i výraznou politickou dimenzi. Odrážela se v jeho názorech i díle.

Dalo se čekat, že se ozvou tací, kteří v Menzelovi stejně jako v Karlu Gottovi spatřovali slouhu komunistického režimu. I jeden z uznávaných časopisů napsal, že šlo o normalizačního filmaře. Ovšem z tohoto úhlu pohledu jsme normalizační všichni, kdo jsme se narodili před devětaosmdesátým. 

Menzel natočil jediný budovatelský film — Kdo hledá zlaté dno. Kdybychom jej přitom srovnali s aktuální domácí produkcí, jasně by nad ní svými kvalitami zvítězil.

Stěžejní výtku ale formulují Menzelovi kritici jinak: dával zapomenout na dobu, v níž jsme žili a odváděl pozornost jinam. Není to ale naopak obrovská zásluha? Nejen proto, že dokázal pracovat s předlohami geniálních literátů — Bohumila Hrabala, Vítězslava Vančury, Josefa Škvoreckého. Dokonce i v oscarových Ostře sledovaných vlacích jsou zlomové dějinné události pouhou kulisou poutavých lidských příběhů. 

Úlevně, jakoby mimo prostor a čas, působilo Rozmarné léto, Postřižiny i Slavnosti sněženek. 

Podobně vyznělo sólo pro Josefa Abrháma v Konci starých časů, k němuž Menzel napsal scénář s Jiřím Blažkem. Člověk stál vystrčen před dějiny i v obtížně zfilmovatelné látce Obsluhoval jsem anglického krále. 

Spolu s kameramanem Jaromírem Šofrem Menzel vždy dokázal vytvořit melancholickou atmosféru, z níž vystupoval do popředí tu nenásilný humor, tu směs pestrých lidských povah. Pomrkával na nás: umíme být pěkní prevíti, ale taky dokážeme jít do sebe.

To platí i u snímků z pera Zdeňka Svěráka. Filmy Na samotě u lesa a Vesnička má středisková možná byly normalizační co do oslavy útěku na venkov na chaty a chalupy (to ostatně platí také u Hrabalových Slavností sněženek), vládcům však nepodkuřovaly — spíš ukazovaly, jak jsou jejich problémy mrňavé ve srovnání s běžnými lidskými životy. Sociologové by si možná všimli, že ve filmech (podle Svěráka, Hrabala i Vančury) šlo vypozorovat klíčovou roli střední třídy, nikoli uličních výborů KSČ, pro fungování společnosti. 

V Menzelových filmech se nic moc vzrušujícího nedělo. Pouze se odehrávaly a prolínaly více či méně banální příběhy smrtelníků. Proto se s nimi člověk tak snadno sžil. Před očima nám defilovaly skvěle převyprávěné „malé dějiny“, bez nichž by ty velké byly pouhou sbírkou dat. 

Až se opět povede vášnivá debata o tom, zda jsme úpěli pod zločinným režimem, nebo zda jsme se v něm snažili žít své vlastní životy bez myšlenek na stranu a vládu, doporučuji jako studijní materiál Menzelovy postavičky. Vlastně i ty, které hrál ve filmech svých kolegů. 

Nezřídka byly tak dlouho vzorné a poslušné, až v nich probublala potřeba vzpoury. Stalo se tak i v komediálním žánru, například ve Srdečných pozdravech ze zeměkoule (Oldřich Lipský) nebo v Upíru z Feratu (Juraj Herz).

Hranice mezi slabostí, maloměšťáctvím a paličatostí bývá leckdy tenká. Menzelovi hrdinové jsou nenápadní, bez přehnaných ambicí, ale všichni tušíme, že do tuhého půjde, až právě oni vypovědí svým vládcům loajalitu. Mimochodem, ve Skřiváncích na niti vidíme ty, které režim skutečně pasoval na své nepřátele — a opět jde o lidi z masa a kostí, nikoli supermany s osvědčením z druhého či třetího odboje.

Poslední Menzelův film — Donšajni — sklidil víc kritiky než pochval. Režisér si jej s Terezou Brdečkovou napsali k obrazu svému. Chtěli vzdát hold těm, co se točí kolem opery, a udělali to vkusně. Jiří Menzel se v divadelním působením věnoval činohře, leč operu vždy ctil coby královskou disciplínu. Co na tom, že jde o žánr opomíjený a výrazně menšinový…

Menzel tímto snímkem pokračoval v polemice s Václavem Klausem a jemu podobnými, kterou zahájil už v devadesátých letech. Odmítal přístup, podle něhož je kultura toliko třešinkou na dortu, i volání, aby si na sebe sama vydělávala. 

Dokázal-li někdo v uměleckém světě oponovat věrozvěstům trhu a pravicového bolševismu, byl to Menzel. Nesnášel politické hokynáře a účetní. Hlas měl tichý, vystupování skromné, ale když promluvil, uhodil hřebíček na hlavičku. 

Jiří Menzel se opakovaně nechal slyšet, že měl v životě prostě jen štěstí. Ne, to štěstí jsme měli my — na něj. Být současně pozorným svědkem současné doby i popularizátorem literárních výletů do minulosti nedokáže každý. Menzel byl vnímavý a citlivý. Přesně takový, jaký by umělec měl být

Nebyl součástí mainstreamu, sám jej vytvářel. A nasadil laťku tak vysoko, že ji většina jeho následovníků pouze trapně podlézá.