Přiznávám, že jsem s Jiřím Menzelem vedla od 80. let kontinuální vnitřní spor. Nelíbilo se mi, že z Hrabalových "hrdinů existence" udělal "postavičky". U Hrabala je všechno krásné současně trochu strašné ( například překrásná Maryška v Postřižinách vášnivě míchá při zabijačce prasečí krev nebo nádherně zařízený VIP hotýlek Košík v Obsluhoval jsem anglického krále je mezi řádky vejlupkem panského nevkusu). JIří Menzel tuhle Hrabalovu dvojlomnost rušil až příliš dovednou režií a v případě Obsluhoval jsem anglického krále dokonce pozměnil vyznění Hrabalova románu tím, že zmenšil postavu číšníka Zdeňka, komunisty a odbojáře, po válce vysoce postaveného bolševika, který bývalého kolegu ( který se osudově zapletl s nacisty) zachrání před kriminálem. Tady se Menzel přizpůsobovat nemusel a přece se přizpůsobil momentálně panujícímu kánonu většinového vkusu přelomu milénia

Velice jsem si ho vážila za to, že svým jménem podepsal variaci na commedii dell´arte Tři v tom, jejímž autorem byl zakladatel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý. A za to, že okamžitě po Listopadu vrátil Vostrému autorství s veškerými poctami. Naopak mě naštval, když v jednom rozhovoru řekl, že po Praze jezdí pouze autem, protože nesnese být s tolika lidmi ve veřejné dopravě: možná trpěl nějakou fobií, ale znělo to velmi povýšeně. Měl si to odpustit.

Jako herec se mi velice líbil v roli gynekologa ve Hře o jablko Věry Chytilové. Neúprosná režisérka v něm vyhmátla jistý autentický rys konformity, který ve filmu Menzel rozehrál do docela kritického portrétu normalizačního rozmazleného zbabělce: tohle by Menzel asi zrežírovat nedovedl, ale zahrál to skvěle.

A nakonec zahrál skvěle ještě jednu roli, v níž byl náhradníkem a kvůli které vstal z lůžka nemocných. Byla to role židovského tlumočníka ve stejnojmenném filmu Martina Šulíka, partnerem mu byl rakouský herec Peter Simonischek. Menzel v tom filmu už nehraje zbabělce ani konformistu, ale muže, který na konci života jde vyřídit záležitost viny a trestu z minulosti. Ten pomalý a místy dost otřesný ( ubytování v lovecké chatě plné zvířecích mrtvol, majitelem je kotlebovec, byť to není řečeno explicitně) film na rozdíl od českých kousků na podobné téma moc smířlivý není, o to mi připadal silnější. Tímhle filmem, v roli zestárnuvšího středostavovského vzdělance z kdysi dobré rodiny, který prožil život v neustálém balancování, co všechno je třeba snést a vydržet, se JIří Menzel, v pozdní své tvorbě respektovaný zejména jako skvělý jako mainstreamový řemeslník, projevil znovu jako velký umělec.