Odlesk Menzelova díla přesáhl kulturu
Lukáš JelínekMenzelovy snímky vyprávěly „malé dějiny“, bez nichž by ty velké byly pouhou sbírkou dat. Jeho hrdinové by mohli posloužit jako studijní materiál všem, kteří dnes tak vášnivě debatují o povaze minulého režimu.
Úmrtí Jiřího Menzela bylo ranou nejen pro českou kulturu. Život filmaře, kterého zásluhou vlídných a srozumitelných snímků znali mnozí obyčejní lidé napříč planetou, měl v sobě i výraznou politickou dimenzi. Odrážela se v jeho názorech i díle.
Dalo se čekat, že se ozvou tací, kteří v Menzelovi stejně jako v Karlu Gottovi spatřovali slouhu komunistického režimu. I jeden z uznávaných časopisů napsal, že šlo o normalizačního filmaře. Ovšem z tohoto úhlu pohledu jsme normalizační všichni, kdo jsme se narodili před devětaosmdesátým.
Menzel natočil jediný budovatelský film — Kdo hledá zlaté dno. Kdybychom jej přitom srovnali s aktuální domácí produkcí, jasně by nad ní svými kvalitami zvítězil.
Stěžejní výtku ale formulují Menzelovi kritici jinak: dával zapomenout na dobu, v níž jsme žili a odváděl pozornost jinam. Není to ale naopak obrovská zásluha? Nejen proto, že dokázal pracovat s předlohami geniálních literátů — Bohumila Hrabala, Vítězslava Vančury, Josefa Škvoreckého. Dokonce i v oscarových Ostře sledovaných vlacích jsou zlomové dějinné události pouhou kulisou poutavých lidských příběhů.
Úlevně, jakoby mimo prostor a čas, působilo Rozmarné léto, Postřižiny i Slavnosti sněženek.
Podobně vyznělo sólo pro Josefa Abrháma v Konci starých časů, k němuž Menzel napsal scénář s Jiřím Blažkem. Člověk stál vystrčen před dějiny i v obtížně zfilmovatelné látce Obsluhoval jsem anglického krále.
Spolu s kameramanem Jaromírem Šofrem Menzel vždy dokázal vytvořit melancholickou atmosféru, z níž vystupoval do popředí tu nenásilný humor, tu směs pestrých lidských povah. Pomrkával na nás: umíme být pěkní prevíti, ale taky dokážeme jít do sebe.
To platí i u snímků z pera Zdeňka Svěráka. Filmy Na samotě u lesa a Vesnička má středisková možná byly normalizační co do oslavy útěku na venkov na chaty a chalupy (to ostatně platí také u Hrabalových Slavností sněženek), vládcům však nepodkuřovaly — spíš ukazovaly, jak jsou jejich problémy mrňavé ve srovnání s běžnými lidskými životy. Sociologové by si možná všimli, že ve filmech (podle Svěráka, Hrabala i Vančury) šlo vypozorovat klíčovou roli střední třídy, nikoli uličních výborů KSČ, pro fungování společnosti.
V Menzelových filmech se nic moc vzrušujícího nedělo. Pouze se odehrávaly a prolínaly více či méně banální příběhy smrtelníků. Proto se s nimi člověk tak snadno sžil. Před očima nám defilovaly skvěle převyprávěné „malé dějiny“, bez nichž by ty velké byly pouhou sbírkou dat.
Až se opět povede vášnivá debata o tom, zda jsme úpěli pod zločinným režimem, nebo zda jsme se v něm snažili žít své vlastní životy bez myšlenek na stranu a vládu, doporučuji jako studijní materiál Menzelovy postavičky. Vlastně i ty, které hrál ve filmech svých kolegů.
Nezřídka byly tak dlouho vzorné a poslušné, až v nich probublala potřeba vzpoury. Stalo se tak i v komediálním žánru, například ve Srdečných pozdravech ze zeměkoule (Oldřich Lipský) nebo v Upíru z Feratu (Juraj Herz).
Hranice mezi slabostí, maloměšťáctvím a paličatostí bývá leckdy tenká. Menzelovi hrdinové jsou nenápadní, bez přehnaných ambicí, ale všichni tušíme, že do tuhého půjde, až právě oni vypovědí svým vládcům loajalitu. Mimochodem, ve Skřiváncích na niti vidíme ty, které režim skutečně pasoval na své nepřátele — a opět jde o lidi z masa a kostí, nikoli supermany s osvědčením z druhého či třetího odboje.
Poslední Menzelův film — Donšajni — sklidil víc kritiky než pochval. Režisér si jej s Terezou Brdečkovou napsali k obrazu svému. Chtěli vzdát hold těm, co se točí kolem opery, a udělali to vkusně. Jiří Menzel se v divadelním působením věnoval činohře, leč operu vždy ctil coby královskou disciplínu. Co na tom, že jde o žánr opomíjený a výrazně menšinový…
Menzel tímto snímkem pokračoval v polemice s Václavem Klausem a jemu podobnými, kterou zahájil už v devadesátých letech. Odmítal přístup, podle něhož je kultura toliko třešinkou na dortu, i volání, aby si na sebe sama vydělávala.
Dokázal-li někdo v uměleckém světě oponovat věrozvěstům trhu a pravicového bolševismu, byl to Menzel. Nesnášel politické hokynáře a účetní. Hlas měl tichý, vystupování skromné, ale když promluvil, uhodil hřebíček na hlavičku.
Jiří Menzel se opakovaně nechal slyšet, že měl v životě prostě jen štěstí. Ne, to štěstí jsme měli my — na něj. Být současně pozorným svědkem současné doby i popularizátorem literárních výletů do minulosti nedokáže každý. Menzel byl vnímavý a citlivý. Přesně takový, jaký by umělec měl být
Nebyl součástí mainstreamu, sám jej vytvářel. A nasadil laťku tak vysoko, že ji většina jeho následovníků pouze trapně podlézá.
Přiznávám, že jsem s Jiřím Menzelem vedla od 80. let kontinuální vnitřní spor. Nelíbilo se mi, že z Hrabalových "hrdinů existence" udělal "postavičky". U Hrabala je všechno krásné současně trochu strašné ( například překrásná Maryška v Postřižinách vášnivě míchá při zabijačce prasečí krev nebo nádherně zařízený VIP hotýlek Košík v Obsluhoval jsem anglického krále je mezi řádky vejlupkem panského nevkusu). JIří Menzel tuhle Hrabalovu dvojlomnost rušil až příliš dovednou režií a v případě Obsluhoval jsem anglického krále dokonce pozměnil vyznění Hrabalova románu tím, že zmenšil postavu číšníka Zdeňka, komunisty a odbojáře, po válce vysoce postaveného bolševika, který bývalého kolegu ( který se osudově zapletl s nacisty) zachrání před kriminálem. Tady se Menzel přizpůsobovat nemusel a přece se přizpůsobil momentálně panujícímu kánonu většinového vkusu přelomu milénia
Velice jsem si ho vážila za to, že svým jménem podepsal variaci na commedii dell´arte Tři v tom, jejímž autorem byl zakladatel Činoherního klubu Jaroslav Vostrý. A za to, že okamžitě po Listopadu vrátil Vostrému autorství s veškerými poctami. Naopak mě naštval, když v jednom rozhovoru řekl, že po Praze jezdí pouze autem, protože nesnese být s tolika lidmi ve veřejné dopravě: možná trpěl nějakou fobií, ale znělo to velmi povýšeně. Měl si to odpustit.
Jako herec se mi velice líbil v roli gynekologa ve Hře o jablko Věry Chytilové. Neúprosná režisérka v něm vyhmátla jistý autentický rys konformity, který ve filmu Menzel rozehrál do docela kritického portrétu normalizačního rozmazleného zbabělce: tohle by Menzel asi zrežírovat nedovedl, ale zahrál to skvěle.
A nakonec zahrál skvěle ještě jednu roli, v níž byl náhradníkem a kvůli které vstal z lůžka nemocných. Byla to role židovského tlumočníka ve stejnojmenném filmu Martina Šulíka, partnerem mu byl rakouský herec Peter Simonischek. Menzel v tom filmu už nehraje zbabělce ani konformistu, ale muže, který na konci života jde vyřídit záležitost viny a trestu z minulosti. Ten pomalý a místy dost otřesný ( ubytování v lovecké chatě plné zvířecích mrtvol, majitelem je kotlebovec, byť to není řečeno explicitně) film na rozdíl od českých kousků na podobné téma moc smířlivý není, o to mi připadal silnější. Tímhle filmem, v roli zestárnuvšího středostavovského vzdělance z kdysi dobré rodiny, který prožil život v neustálém balancování, co všechno je třeba snést a vydržet, se JIří Menzel, v pozdní své tvorbě respektovaný zejména jako skvělý jako mainstreamový řemeslník, projevil znovu jako velký umělec.
Můj první popud po přečtení článku L. Jelínka byl: napsat kritický ohlas. Druhý popud poté: nechat to být, nestojí to za to se v tom šťourat. Ale když tento kritický ohlas napsala paní Zemančíková, pak se tedy přece jenom připojím.
Ten mírný, nevýbojný, neagresivní způsob Menzelova vystupování, působení a tvoření - to byla totiž značně dvojsečná záležitost. Za určitých okolností - když samotné zpracovávané téma či sama doba vytvářející kontext jeho vzniku byly nabité napětím - tato mírnost mohla sama vytvořit vzrušující kontrast, kontrapozici vytvářející nikoli vnější, ale o to intenzivnější niterné pnutí. Ale - když tato Menzelova nevýbojnost zapadla do bahna nicoty doby, ve které se zastavil čas, pak se nevytvářelo žádné takovéto pozitivní niterné napětí, ale naopak vznikalo dílo vnitřně rozplizlé, které se jen marně snažilo dosáhnout velikosti své předlohy.
K tomu pak ještě přistupuje objektivní fakt, že naprosto specifický hrabalovský (obdobně jako vančurovský) způsob vyprávění je do filmové podoby možno transformovat pouze kongeniálně - anebo ale vůbec. Podle mého názoru byl Menzel touto kongenialitou obdařen především v létech šedesátých; zatímco v době normalizační jenom velmi výjimečně. A stejně tak v době popřevratové už prakticky nikdy nenašel cestu ke své dřívější tvůrčí invenci.
Konkrétně: jak Postřižinami, tak Sneženkami jsem byl hluboce zklamán. Shledával jsem tam jenom vnějškové obrazy snažící se evokovat originální hrabalovský způsob vidění, ale bez jakéhokoli schopnosti vtáhnout diváka do těchto hlubších, skrytých rovin vnímání lidské (sub)existence. A "Obsluhoval jsem anglického krále" - podle mého názoru filmový paskvil, který nikdy neměl být natočen. Podobně například "Žebrácká opera".
Co se těchto Menzelových výtvorů týče, tady bych plně souhlasil s hodnocením paní Zemančíkové: "Jiří Menzel, v pozdní své tvorbě respektovaný zejména jako skvělý jako mainstreamový řemeslník." Ale být pouhým filmovým řemeslníkem, to je na takové jméno jako byl Jiří Menzel skutečně příliš málo.