Sedmdesátiny herce Jiřího Lábuse (narozen 26. 1. 1950) jsou dobrou příležitostí znovu položit otázku etiky umělecké profese, v tomto případě herecké. Pro Moderní divadlo, periodikum, které vydávají Městská divadla pražská, napsal Jan Motal esej nazvanou Herec nesmí být loutkou dějin, módy ani popularity. Přesto, že — podle filozofa a etika — tímto herec být nesmí, přesně tím herec vždy více či méně je. Otázka je, kdo určuje dějiny, módu a komu herec vděčí za popularitu.

Herectví je považováno za umění v těch společnostech, v nichž je divadlo institucí. Herec v antických Athénách požívá společenského uznání, herec commedia dell´arte nikoli. Divadlo jako fenomén je nezničitelné, ale jako respektované umění prochází také obdobími dehonestace až kriminalizace, aniž by přitom herci museli být méně umělci.

V době Aischylově publiku nevadí a herce morálně nepoškozuje, hraje-li v dramatu Peršané perského diktátora Xerxa, antický divák herce s postavou nesměšuje, čemuž ostatně pomáhá i maska a velká vzdálenost publika od jeviště. Perský král je v Peršanech důstojným představitelem poražené mocnosti, tak je napsán a tak ho herec také hrál.

I ve středověkých pašijových hrách je si obec, která pašije inscenuje, vědoma toho, že někdo prostě musí hrát Herodesa a Jidáše. Ale my dnes máme za zlé Jiřímu Štěpničkovi, že hrál Gottwalda, nebo Vladimíru Brabcovi majora Zemana.

Kdy se divadlo a s ním i postavení herce začíná ideologizovat? Od kdy má autor za úkol ukázat poraženého v nejhorším světle a naopak přikrášlit postavu vítěze? Tehdy, kdy se profesionalizuje a potřebuje získat prostředky na náročnější produkce.

Známý je například u Shakespeara případ interpretačního posunu v postavě Richarda III., který je v ďábelských barvách vylíčen v rozporu se skutečnou povahou a činy historického Yorka. Shakespeare splnil objednávku Tudorovců (svých chlebodárců) a napsal něco, co bylo vůči historické postavě nefér. Vzal ovšem postavu, které byla v jeho době už hodně časově vzdálená, takže to žádný morální rozruch nevzbudilo a jejím prostřednictvím splnil ideologický úkol. Kolik času je třeba, aby se s historickou postavou mohlo zacházet v rozporu s fakty, je těžké stanovit. Když se v televizním seriálu Bohéma dopustila scenáristka Tereza Brdečková volnější interpretace postavy herce Zdeňka Štěpánka, hrozila rodina žalobou.

Dramatická umění jsou od počátku své existence mimo svých občansky blahodárných vlastností také nástrojem propagandy. Nejlepší dramatikové vytvořili postavy odpoutané od historických předloh, hovořící řečí umělecké pravdy. Vedle nich je ale v každé době spousta účelových kousků, které vadnou a hynou, když doba pomine, a nikdo si na ně už nevzpomene. Ale i v těchto efemérních kusech hrají herci.

↗

O své roli proradného hipíka ze seriálu Třicet případů majora Zemana říká, že ji nepřijal ze strachu před režimem, ale aby si přilepšil k nuznému platu z divadla. Repro DR

Jiří Lábus ve dvacet let starém rozhovoru hovoří o své roli v Třiceti případech majora Zemana a říká, že ten seriál pro běžné diváky nebyl ve své době tak důležitý a neměla by se z něj dělat tak zásadní věc ani dnes (říká to před dvaceti lety). Koho to zajímá, ať si to stáhne. Proč to má vysílat televize…? Říká, že roli nepřijal ze strachu, nedomnívá se, že by odmítnutí role mohlo znamenat do budoucnosti zákaz, jen celou věc prostě podcenil, pořádně si nepřečetl scénář. Byl rád za nabídku, plat v Ypsilonce nebyl k životu. Nevymlouvá se a neříká, že v seriálu hráli snad všichni, ale ano, hráli, a když ne v tomhle, tak v jiných. Herci prostě hrají.

Do reklamy, nebo za kasu v supermarketu?

Dalším nepominutelným úkolem dramatických žánrů je bavit. Pramen zábavy vyvěrá v různých obdobích z různých zdrojů, publikum je ovlivňováno z různých stran. U Molièra jsou zdrojem komiky charakterové studie směšných posedlostí, v jejichž pozadí je moralizování přítomno nepřehlédnutelně.

U Goldoniho spočívá zábavnost na odpozorovaném drobném jednání a chování malých lidiček, jdoucích si každý za svým: moralizování v tom mnoho nenajdeme. Oscar Wilde nás baví konverzačními paradoxy, nemajícími se skutečným životem nic společného. Je ovšem nutno mít také na zřeteli, že Molièrovy komedie se hrály na královském dvoře, zatímco ty Goldoniho venku na náměstí a ty Wildeovy v měšťanském divadle. Jedni herci byli závislí na milosti krále, druzí na přízni ulice, třetí na středostavovském publiku. Ten, kdo svému publiku dobře rozuměl, stanul na výsluní i uměleckém (u nás Osvobozené divadlo nebo Semafor), ale jak je to dnes? Sama nevím. Sjednocující kritérium je dávno pryč, protože publika je bezpočet druhů.

Herec se, jako každý člověk, musí nějak živit. Že se chce živit tím, co umí nejlépe, mu nelze zazlívat, zaměstnance v průmyslu také neviníme ze škodlivosti výrobků, na kterých se svou prací podílejí. Tu a tam se někdo vzepře, ale vždycky jsou to jen individuální akce, v podstatě si člověk ve složité struktuře ekonomických vztahů nemůže dovolit jen tak odvrhnout zdroj své obživy. Jeho odpovědnost je mnohem víc lidská než ideová. Herci to mají zrovna tak.

Ani Vlasta Chramostová neopustila divadlo hned, odešla z Vinohradského divadla na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka, ale přešla do angažmá v Divadla Za branou. Teprve po jeho zavření zůstala bez angažmá, a pak ještě hrála, jako host, Brechtovu Matku Kuráž v Chebu. Až když státní moc tuto inscenaci zakázala, zůstala definitivně bez angažmá — a žádné divadlo jí už roli nenabídlo. Teprve pak pozbyla jeviště, dokud si ho nezřídila doma v bytě, a teprve potom podepsala Chartu 77. Kdyby jí nějaká možnost zůstala, odmítla by ji? Možná ano, kdyby to bylo za cenu, jakou zaplatili například filmoví režiséři, pokud chtěli točit dál. Ale nevíme to.

Třeba Jiří Menzel svou trapnou úlitbu normalizaci bohatě vynahradil Postřižinami a Vesničkou mou střediskovou — a teď je jedno, jestli se komu z nás ty filmy líbí, objektivně to byly dobré filmy s dobrými herci v pěkných rolích pro slušné publikum.

Divadelní, nebo raději performativní umění, abychom v to mohli zahrnout i rozhlas, film, televizi a dabing, je závislé na životě ve městě. Čím větší město, tím víc uměleckých příležitostí. Život ve městě je ale nákladný, a čím větší kulturní centrum, tím je tam živobytí dražší.

Herec má vážný ekonomický důvod k účinkování v podprůměrných produkcích, seriálech a všelijakých show. Ale také potřebuje být viděn, aby se vepsal do povědomí producentů a dostal další, třeba už umělecky hodnotnější příležitost. Znám herce, kteří to nedělají, protože je to štve, považují castingy za ztrátu času a důstojnosti, která za ty peníze nestojí. To jsou ale většinou už mistři. Mladí herci, pokud se nenabízejí, nikdo o nich neví. I takové znám.

Některým hercům popularita jejich seriálové role zničí umělecký profil — příkladem je třeba Petr Rychlý, který se takhle odrovnal Ordinací v růžové zahradě. Jiným ale seriálová role uměleckou pověst rehabilitovala — například dr. Štrosmajer Miloši Kopeckému po sérii opravdu trapných normalizačních filmů, kde hrál pořád to samé.

Kdo chodí na inscenace české nezávislé divadelní scény, dobře se baví u televizních reklam: hrají v nich všichni jejich herci, jen moralistům to nevadí, protože tyhle mladé muže a ženy neznají z kamenných divadel. Bylo by důstojnější, kdyby si stoupli za bar nebo sedli za pokladnu v supermarketu? Lektorskou a pedagogickou činností se zabývají mnozí z nich…

Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí

Jan Motal se ve své eseji zmiňuje o profesních přísahách, které činí z odborníků profesionály: například pro lékaře přísaha Hippokratova. Lékař ovšem musí ošetřit i raněného, o kterém ví s jistotou, že je vrahem, a nesmí ze svého morálního přesvědčení rozhodovat, zda léčit nebo ne. O vrahovi má rozhodnout soudce, a ten také nemůže člověka odsoudit jen na základě svého osobního přesvědčení o jeho vině, ale jedině na základě nezpochybnitelných důkazů. Lékař to má snazší, může se při práci omezit jen na biologické tělo, soudce je pod větším společenským tlakem.

Víme, jak často selhávají soudci — a po hercích bychom chtěli, aby se drželi striktně morálního přesvědčení, aby nešli pod úroveň profese? — když pro její stanovení nemáme míru? Aby se nepřikláněli k moci, když s ní byli spjati od samého počátku divadla?

Status umělce je dávno narušen a nikdo se nevyvlékne z toho zpochybnění. Osobní jednání a chování herců bych tedy morálním soudům nepodrobovala, neskládají žádnou profesní přísahu a z definice mají stejně blízko k dobru jako ke zlu. Čím je společnost svobodnější, tím lépe a nezávisleji se v ní umělcům, jejichž posláním je také bavit, žije.

Dnes si myslím, že jejich nadání herce morálně nezavazuje o nic víc než jakékoli jiné nadání nebo vzdělání kohokoli: čím dál méně skutečných věcí se v naší oblasti světa vyrábí, o to víc se vyrábí zábavy a nejrůznější performativity, k níž patří i reklama. Dělníci performativních umění mají dnes zlaté časy, pokud jde o výdělečné příležitosti, a časy těžké, pokud jde o šanci skutečně zanechat ve společnosti stopu vyšší umělecké pravdy. Kritizováním a satirizováním aktuálně panující moci dnes a u nás herec nic neriskuje. Takové jsou dnes poměry.

Od dobře vydělávajících a v bezpečí žijících herců bych nárokovala profesní solidaritu. Například takovou, že by se na Cenu Thálie, kterou uděluje Herecká asociace, složili a nežádali na ni dotaci od státu.

„Neplatí pro herce zvláštní pravidla?“ ptá se komediant Skat v Sedmé pečeti Ingmara Bergmana a drží se přitom větve Stromu života. „Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí,“ řekne klidně Smrt a začne strom podřezávat. Jiří Lábus, bytostný komediant, si toho je v jubilejním rozhovoru vědom. Jan Motal, filozof a moralista, by si přál, aby přece jen nějaká zvláštní pravidla byla.