Herci prostě hrají

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková při příležitosti kulatých narozenin Jiřího Lábuse polemizuje s esejem Jana Motala, který v časopise Moderní divadlo po hercích žádá, aby nebyli loutkami dějin, módy a popularity.

Sedmdesátiny herce Jiřího Lábuse (narozen 26. 1. 1950) jsou dobrou příležitostí znovu položit otázku etiky umělecké profese, v tomto případě herecké. Pro Moderní divadlo, periodikum, které vydávají Městská divadla pražská, napsal Jan Motal esej nazvanou Herec nesmí být loutkou dějin, módy ani popularity. Přesto, že — podle filozofa a etika — tímto herec být nesmí, přesně tím herec vždy více či méně je. Otázka je, kdo určuje dějiny, módu a komu herec vděčí za popularitu.

Herectví je považováno za umění v těch společnostech, v nichž je divadlo institucí. Herec v antických Athénách požívá společenského uznání, herec commedia dell´arte nikoli. Divadlo jako fenomén je nezničitelné, ale jako respektované umění prochází také obdobími dehonestace až kriminalizace, aniž by přitom herci museli být méně umělci.

V době Aischylově publiku nevadí a herce morálně nepoškozuje, hraje-li v dramatu Peršané perského diktátora Xerxa, antický divák herce s postavou nesměšuje, čemuž ostatně pomáhá i maska a velká vzdálenost publika od jeviště. Perský král je v Peršanech důstojným představitelem poražené mocnosti, tak je napsán a tak ho herec také hrál.

I ve středověkých pašijových hrách je si obec, která pašije inscenuje, vědoma toho, že někdo prostě musí hrát Herodesa a Jidáše. Ale my dnes máme za zlé Jiřímu Štěpničkovi, že hrál Gottwalda, nebo Vladimíru Brabcovi majora Zemana.

Kdy se divadlo a s ním i postavení herce začíná ideologizovat? Od kdy má autor za úkol ukázat poraženého v nejhorším světle a naopak přikrášlit postavu vítěze? Tehdy, kdy se profesionalizuje a potřebuje získat prostředky na náročnější produkce.

Známý je například u Shakespeara případ interpretačního posunu v postavě Richarda III., který je v ďábelských barvách vylíčen v rozporu se skutečnou povahou a činy historického Yorka. Shakespeare splnil objednávku Tudorovců (svých chlebodárců) a napsal něco, co bylo vůči historické postavě nefér. Vzal ovšem postavu, které byla v jeho době už hodně časově vzdálená, takže to žádný morální rozruch nevzbudilo a jejím prostřednictvím splnil ideologický úkol. Kolik času je třeba, aby se s historickou postavou mohlo zacházet v rozporu s fakty, je těžké stanovit. Když se v televizním seriálu Bohéma dopustila scenáristka Tereza Brdečková volnější interpretace postavy herce Zdeňka Štěpánka, hrozila rodina žalobou.

Dramatická umění jsou od počátku své existence mimo svých občansky blahodárných vlastností také nástrojem propagandy. Nejlepší dramatikové vytvořili postavy odpoutané od historických předloh, hovořící řečí umělecké pravdy. Vedle nich je ale v každé době spousta účelových kousků, které vadnou a hynou, když doba pomine, a nikdo si na ně už nevzpomene. Ale i v těchto efemérních kusech hrají herci.

O své roli proradného hipíka ze seriálu Třicet případů majora Zemana říká, že ji nepřijal ze strachu před režimem, ale aby si přilepšil k nuznému platu z divadla. Repro DR

Jiří Lábus ve dvacet let starém rozhovoru hovoří o své roli v Třiceti případech majora Zemana a říká, že ten seriál pro běžné diváky nebyl ve své době tak důležitý a neměla by se z něj dělat tak zásadní věc ani dnes (říká to před dvaceti lety). Koho to zajímá, ať si to stáhne. Proč to má vysílat televize…? Říká, že roli nepřijal ze strachu, nedomnívá se, že by odmítnutí role mohlo znamenat do budoucnosti zákaz, jen celou věc prostě podcenil, pořádně si nepřečetl scénář. Byl rád za nabídku, plat v Ypsilonce nebyl k životu. Nevymlouvá se a neříká, že v seriálu hráli snad všichni, ale ano, hráli, a když ne v tomhle, tak v jiných. Herci prostě hrají.

Do reklamy, nebo za kasu v supermarketu?

Dalším nepominutelným úkolem dramatických žánrů je bavit. Pramen zábavy vyvěrá v různých obdobích z různých zdrojů, publikum je ovlivňováno z různých stran. U Molièra jsou zdrojem komiky charakterové studie směšných posedlostí, v jejichž pozadí je moralizování přítomno nepřehlédnutelně.

U Goldoniho spočívá zábavnost na odpozorovaném drobném jednání a chování malých lidiček, jdoucích si každý za svým: moralizování v tom mnoho nenajdeme. Oscar Wilde nás baví konverzačními paradoxy, nemajícími se skutečným životem nic společného. Je ovšem nutno mít také na zřeteli, že Molièrovy komedie se hrály na královském dvoře, zatímco ty Goldoniho venku na náměstí a ty Wildeovy v měšťanském divadle. Jedni herci byli závislí na milosti krále, druzí na přízni ulice, třetí na středostavovském publiku. Ten, kdo svému publiku dobře rozuměl, stanul na výsluní i uměleckém (u nás Osvobozené divadlo nebo Semafor), ale jak je to dnes? Sama nevím. Sjednocující kritérium je dávno pryč, protože publika je bezpočet druhů.

Herec se, jako každý člověk, musí nějak živit. Že se chce živit tím, co umí nejlépe, mu nelze zazlívat, zaměstnance v průmyslu také neviníme ze škodlivosti výrobků, na kterých se svou prací podílejí. Tu a tam se někdo vzepře, ale vždycky jsou to jen individuální akce, v podstatě si člověk ve složité struktuře ekonomických vztahů nemůže dovolit jen tak odvrhnout zdroj své obživy. Jeho odpovědnost je mnohem víc lidská než ideová. Herci to mají zrovna tak.

Ani Vlasta Chramostová neopustila divadlo hned, odešla z Vinohradského divadla na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka, ale přešla do angažmá v Divadla Za branou. Teprve po jeho zavření zůstala bez angažmá, a pak ještě hrála, jako host, Brechtovu Matku Kuráž v Chebu. Až když státní moc tuto inscenaci zakázala, zůstala definitivně bez angažmá — a žádné divadlo jí už roli nenabídlo. Teprve pak pozbyla jeviště, dokud si ho nezřídila doma v bytě, a teprve potom podepsala Chartu 77. Kdyby jí nějaká možnost zůstala, odmítla by ji? Možná ano, kdyby to bylo za cenu, jakou zaplatili například filmoví režiséři, pokud chtěli točit dál. Ale nevíme to.

Třeba Jiří Menzel svou trapnou úlitbu normalizaci bohatě vynahradil Postřižinami a Vesničkou mou střediskovou — a teď je jedno, jestli se komu z nás ty filmy líbí, objektivně to byly dobré filmy s dobrými herci v pěkných rolích pro slušné publikum.

Divadelní, nebo raději performativní umění, abychom v to mohli zahrnout i rozhlas, film, televizi a dabing, je závislé na životě ve městě. Čím větší město, tím víc uměleckých příležitostí. Život ve městě je ale nákladný, a čím větší kulturní centrum, tím je tam živobytí dražší.

Herec má vážný ekonomický důvod k účinkování v podprůměrných produkcích, seriálech a všelijakých show. Ale také potřebuje být viděn, aby se vepsal do povědomí producentů a dostal další, třeba už umělecky hodnotnější příležitost. Znám herce, kteří to nedělají, protože je to štve, považují castingy za ztrátu času a důstojnosti, která za ty peníze nestojí. To jsou ale většinou už mistři. Mladí herci, pokud se nenabízejí, nikdo o nich neví. I takové znám.

Některým hercům popularita jejich seriálové role zničí umělecký profil — příkladem je třeba Petr Rychlý, který se takhle odrovnal Ordinací v růžové zahradě. Jiným ale seriálová role uměleckou pověst rehabilitovala — například dr. Štrosmajer Miloši Kopeckému po sérii opravdu trapných normalizačních filmů, kde hrál pořád to samé.

Kdo chodí na inscenace české nezávislé divadelní scény, dobře se baví u televizních reklam: hrají v nich všichni jejich herci, jen moralistům to nevadí, protože tyhle mladé muže a ženy neznají z kamenných divadel. Bylo by důstojnější, kdyby si stoupli za bar nebo sedli za pokladnu v supermarketu? Lektorskou a pedagogickou činností se zabývají mnozí z nich…

Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí

Jan Motal se ve své eseji zmiňuje o profesních přísahách, které činí z odborníků profesionály: například pro lékaře přísaha Hippokratova. Lékař ovšem musí ošetřit i raněného, o kterém ví s jistotou, že je vrahem, a nesmí ze svého morálního přesvědčení rozhodovat, zda léčit nebo ne. O vrahovi má rozhodnout soudce, a ten také nemůže člověka odsoudit jen na základě svého osobního přesvědčení o jeho vině, ale jedině na základě nezpochybnitelných důkazů. Lékař to má snazší, může se při práci omezit jen na biologické tělo, soudce je pod větším společenským tlakem.

Víme, jak často selhávají soudci — a po hercích bychom chtěli, aby se drželi striktně morálního přesvědčení, aby nešli pod úroveň profese? — když pro její stanovení nemáme míru? Aby se nepřikláněli k moci, když s ní byli spjati od samého počátku divadla?

Status umělce je dávno narušen a nikdo se nevyvlékne z toho zpochybnění. Osobní jednání a chování herců bych tedy morálním soudům nepodrobovala, neskládají žádnou profesní přísahu a z definice mají stejně blízko k dobru jako ke zlu. Čím je společnost svobodnější, tím lépe a nezávisleji se v ní umělcům, jejichž posláním je také bavit, žije.

Dnes si myslím, že jejich nadání herce morálně nezavazuje o nic víc než jakékoli jiné nadání nebo vzdělání kohokoli: čím dál méně skutečných věcí se v naší oblasti světa vyrábí, o to víc se vyrábí zábavy a nejrůznější performativity, k níž patří i reklama. Dělníci performativních umění mají dnes zlaté časy, pokud jde o výdělečné příležitosti, a časy těžké, pokud jde o šanci skutečně zanechat ve společnosti stopu vyšší umělecké pravdy. Kritizováním a satirizováním aktuálně panující moci dnes a u nás herec nic neriskuje. Takové jsou dnes poměry.

Od dobře vydělávajících a v bezpečí žijících herců bych nárokovala profesní solidaritu. Například takovou, že by se na Cenu Thálie, kterou uděluje Herecká asociace, složili a nežádali na ni dotaci od státu.

„Neplatí pro herce zvláštní pravidla?“ ptá se komediant Skat v Sedmé pečeti Ingmara Bergmana a drží se přitom větve Stromu života. „Žádná zvláštní pravidla pro herce neplatí,“ řekne klidně Smrt a začne strom podřezávat. Jiří Lábus, bytostný komediant, si toho je v jubilejním rozhovoru vědom. Jan Motal, filozof a moralista, by si přál, aby přece jen nějaká zvláštní pravidla byla.

    Diskuse
    PM
    January 27, 2020 v 19.47
    Přestovšechno co Smrt tvrdí paní Zemančíková
    bych rozlišoval mezi těmi umělci, kteří dělají umění v libé představě pravidla neztělesňovat svět, který by vytvářel propagandu a klišé, když ne pro politickou stranu či hnutí, tak jako otupující propagandu takového života, jakým by se tento sám rád prokazoval na očích veřejnosti.
    Mezi herci jsou tací, kteří se cítí v takových rolích morálně vydíraní.....bych na obranu nejen pana Motala podotkl.
    PK
    January 28, 2020 v 9.21
    Herci nejsou ale ani vyjmuti z pravidel
    Herci nejsou ale ani vyjmuti z pravidel, která platí pro ostatní občany. To znamená, že u herců jako u kohokoliv jiného záleží na tom, jaký je jejich vztah k moci a establišmentu, zvláště jde-li o moc a establišment pokřivený a amorální.

    Tedy u nich stejně jako u ostatních občanů záleží na jejich občanských postojích. Záleží na tom, s kým se stýkají, s kým se nechávají fotografovat, od koho se nechávají vyznamenávat atd.
    JP
    January 28, 2020 v 15.33
    O herecké morálce
    Paní Zemančíková, nedá se nic dělat, ale tady jste opravdu smíchala navzájem naprosto nesourodé věci.

    To že aténský herec mohl bez jakýchkoli morálních zábran představovat nepřítele Xerxe, je naprosto v pořádku: Xerxes byl totiž p o r a ž e n ý nepřítel. Ale bylo by něco naprosto jiného, kdyby Xerxes tehdy tu válku vyhrál, kdyby okupoval celé řecké území včetně Atén - a kdyby ho pak aténský herec znázorňoval (a glorifikoval) jakožto heroického vítěze, či dokonce jako spasitelského sjednotitele věčně rozhádaných řeckých polis.

    Jistě, my můžeme brát jako závažnou polehčující okolnost, když je herec ke svému vůči vládnoucí moci servilnímu uměleckému projevu d o n u c e n; a my můžeme mít dokonce i určité pochopení pro to, když se k tomu propůjčí z vlastní nouze.

    Ale ať nikdo netvrdí, že toto služebníčkování moci nebylo aktem občanské a politické prostituce. Prostituce, ke které jsme byli (téměř) všichni tak či onak donuceni, ve větší či menší míře. Ale - byla to prostituce, a právě pocit palčivé hanby z této prostituce vedl nakonec k tomu, že ten ničemný a prolhaný režim byl svržen. (A ostatně, jestliže se jmenovitě Lábus opravdu pokouší vymlouvat na to, že seriál "Třicet případů majora Zemana" tehdy prý "pro běžné diváky nebyl ve své době tak důležitý", pak je to naprosto nestoudná lež. Ten seriál byl tehdy velice populární, v každém případě v Praze, a pochybuji že mimo Prahu tomu bylo podstatně jinak.)

    Ano, člověk (herec, aktér) mohl být tehdy panující mocí donucen k tomu, aby jednal v příkrém rozporu se svým svědomím. Byla k tomu například přinucena Eva Pilarová, když musela veřejně předčítat text odsuzující Chartu 77. Ale - Eva Pilarová se k tomu svému tehdejšímu počinu postavila čelem, a po převratu se k němu - a jeho objektivní amorálnosti - plně doznala, a požádala všechny české občany o odpuštění! Takto jedná skutečně mravně odpovědná osobnost. Nehledá nejapné a trapné výmluvy, ale plně stojí ke svým činům, i když za ně objektivně nenese vinu.

    ------------------------------------------

    Co se pak té účasti (dnešních) herců na reklamách týče, tady platí analogicky přesně to samé. I tady je ovšem také nutno přihlížet ke konkrétnímu kontextu. Není reklama jako reklama; a především, není jeden čas reklam stejný jako každý jiný.

    To jest: neměl bych žádné zásadní problémy s tím, když se nějaký známý herec účastnil produkce reklam v režimu minulém; neboť to byla doba principiálně nekomerční, a tehdejší reklamy byly v zásadě nevinné skeče, někdy hloupější, někdy lepší, ale v zásadě bylo možno je brát jako víceméně nerušící "vatu" mezi jednotlivými pořady programu.

    Zatímco dnes je situace zásadně jiná: jestliže minulý režim byl totalitní politicky (a služba této politické totalitě byla vždy mravním prohřeškem), pak současná doba je totalitní komerčně. Jestliže minulá doba manipulovala člověka ideologicky, pak současná doba ho manipuluje komerčně. I současná doba si chce plně podmanit způsob myšlení, vnitřní motivace, celou duši a osobnost člověka; jenom to činí na jiném poli. Minulá doba urážela a deformovala lidského ducha stupidní, slabomyslnou, všudypřítomnou a vlezlou ideologií; současná doba uráží a deformuje lidského ducha stupidní, slabomyslnou, všudypřítomnou a vlezlou komerční reklamou.

    Zúčastnit se aktivně na produkci t a k o v é h o t o druhu reklamy je zase jenom aktem prostituce; ať si to každý před sebou zalhává jak chce. A ten fakt, že dneska se tato prostituce komerčnímu sektoru stala zcela "přirozenou" záležitostí, na tomto faktu nemění naprosto nic. Ano, i tady by bylo možno zohlednit jako polehčující okolnost, pokud by se k tomu někdo propůjčil z holé nouze; ale i tak by to byla právě jenom polehčující okolnost, zásadní amorálnost samotného činu by tím nijak odstraněna nebyla.

    V jedné televizní dokumentaci Jiří Krampol v jednom okamžiku sám doznal tuto bytostnou podobnost mezi tím, jak se herci museli podřizovat požadavkům minulé moci, a jak se musejí podřizovat požadavkům stupidní reklamy dnes. A - v příštím okamžiku se vypravil zúčastnit se tvorby právě takovéto reklamy. Za peníze.

    Nevím, do jaké míry Jiří Krampol tehdy trpěl existenční nouzí. Pro natolik prominentního herce je to spíše málo pravděpodobné. Ale - Tereza Brodská jednou vyprávěla o tom, že i její otec, herec Vlastimil Brodský dostal svého času velmi lukrativní nabídku na to, aby natočil nějakou reklamu. A - on tuto nabídku bez jakéhokoliv váhání odmítl!

    Veškerá morálka žije nakonec z rozlišování - totiž z rozlišování mezi jednáním ušlechtilým a mezi jednáním zavrženíhodným. Jestliže tedy Vlastimil Brodský dokázal vzdorovat lákadlům komerce, jestliže svou profesní hrdost dokázal postavit nad vidinu snadného výdělku - jak pak by bylo možno na stejnou úroveň s ním stavět ty, kteří dovednosti svého hereckého řemesla bez jakýchkoli skrupulí prodávají každému, kdo jenom zatřese plným měšcem?!...
    Takže, paní Zemančíková, k té otázce jestli platí nějaká "zvláštní pravidla" pro herce či nikoli: na jedné straně skutečně ne. A co je nemravnou prostitucí s právě panující mocí u herců, to samé platí naprosto stejně i pro všechny ostatní.

    Herci mají jenom to zvláštní postavení, že je na ně více vidět. Z toho plyne celá řada výhod; ale v jistých ohledech i nevýhod. Pokud si herci užívají oněch příjemných stránek popularity - pak se jim nebude dít žádné zvláštní bezpráví ani tehdy, když od nich budeme očekávat že spolu s tím přijmou i ty méně příjemné. Jako jsou ty, že je více vidět i na jejich činy nemravné.
    A co se toho "bytostného komediantství" Jiřího Lábuse týče - tak zrovna to sotva může nějak sloužit k napravení jeho poklesků mravních. Přesněji řečeno - zcela naopak.

    Ano, Jiří Lábus byl (či snad ještě je, nemohu soudit) komediant - totiž komediant té nejnižší sorty, kdy opravdový humor je nahrazen a vytěsněn čirým šaškováním.

    Mně dodnes v paměti nevymizel ten pocit zhnusení, když svého času televize po řadě Silvestrů se solidním až inteligentním humorem Vladimíra Dvořáka, a především po řadě Silvestrů s živelným, ale naprosto poctivým a ryzím humorem Vladimíra Menšíka najednou na scénu přivedla dvojici Kaiser - Lábus. Kdy veškerý humor tvůrců a dob předcházejících byl nahrazen stupidním, bezduchým pitvořením se této dvojice, ve stylu třídního šaška. Tuto změnu jsem tehdy pokládal za jeden z projevů postupující nezadržitelné kulturní dekadence a degenerace tehdejšího režimu, kdy už byla definitivně opuštěna tradice humoru Osvobozeného divadla a Semaforu, a místo toho nastala éra bezduchého tajtrdlictví.
    JK
    January 28, 2020 v 16.5
    Josefu Poláčkovi
    Má to ovšem jeden zásadní háček: Nejlepší herci (podobně jako třeba nejlepší marketéři, propagandisté, kazatelé, proroci a špióni) hrají sami sebe. Jinak řečeno: Jak se pozná, kdy herec hraje (a kazatel nebo špión mystifikuje) a kdy je sám sebou? Jak rozeznat tu často rozmazanou hranici mezi hraným příběhem a skutečnou osobností herce? I veřejná pokora se dá věrohodně sehrát... A aby to bylo ještě složitější, má to i třetí dimenzi, kterou obhospodařují psychiatři - vůbec není náhodou, že kdysi bylo synonymem pro pojem "klaun" nebo "šašek" slovo "blázen". V brněnském hantecu dodnes existují a mezi lidem se v hovoru běžně používají výrazy "šaškárna" nebo "šaškec", což není nic jiného než psychiatrická léčebna v Černovicích...
    January 28, 2020 v 16.41
    To jste mi připomněl tu známou píseň:
    My jsme ti blázni, blázni z povolání,
    my jsme ta banda, banda kašparů,
    šprýmy a fóry, fóry k popukání
    všechno se vejde na káru.
    U nás se mrtvý stokrát, stokrát vzkřísí
    a živý stokrát, stokrát dokoná
    a pak se všichni sejdem v zákulisí,
    až za vším spadne opona...

    Jinak se říká, že blázni většinou mluví pravdu, kterou by normální člověk nevyslovil, ne?
    JK
    January 28, 2020 v 17.36
    Evě Hájkové
    Ale jak se ta pravda v tom balastu hraných rolí a mystifikace pozná?
    January 28, 2020 v 17.53
    Nevím. Asi to nebude jednoduché.
    Snad by se dalo poznat kdo je kdo jakýmsi šestým smyslem, pokud ho lidi mají?
    Nebo to vyjeví nějaká konkrétní situace?
    AZ
    January 29, 2020 v 10.46
    Milí diskutující,
    Vezmu Jana Motala ještě dále do hry: na konci svého článku uvádí tři herecké imperativy, resp. Otázky, na které si musí herec odpovědět:
    1. Kým jsem jako člověk? Jak mohu svou osobností ručit za své činy a rozhodnutí?
    2. Jakým hercem chci být? Za jakou metodu a druh práce můžu ručit?
    3. Za jaké umění ručím? Pro koho a proč hraji?
    Je zajímavý úkol doplnit do dialogu odpovědi, repliky druhé strany. Představme si v roli druhého partnera dialogu s filozofem herce, kteří bez pochyby znamenají umělecký přínos českému divadlu ( a ostatním performativním uměním), jak asi budou znít odpovědi? Radovan Lukavský. Dobrá. A teď si dosaďme jiného významného herce, někoho, kdo je víc komediant. Třeba Ivu Janžurovou. Tak. A do třetice si dosaďme třeba Bolka Polívku.
    Že je to zajímavá hra? A existují na předložené otázky vysloveně chybné odpovědi?
    + Další komentáře