Agresivní pokřik komerčních principálů

Alena Zemančíková

Představitelé komerční divadelní sféry se, podle Aleny Zemančíkové, chovají nekolegiálně, když spílají ministru kultury za jeho přístup k podpoře kulturních institucí během nouzového režimu, který je připravil o příjmy.

Pokud má česká kultura mezinárodně sdělné dílo, pochází z dotované a nezávislé, nikoliv komerční kultury. Je to například i loutkářství, které se dostalo na seznam UNESCO. Foto mzv.cz

Jen co ministr kultury Lubomír Zaorálek vydal prohlášení o podpoře kulturních zařízení, ozval se nesouhlasný křik ze strany soukromých divadel. 

Ráda bych v poměrech nervozity a zkratkovitých reakcí přispěla k uklidnění poměrů vysvětlením, jak je v České republice organizována kultura. Učiním tak na příkladu divadel, což je obor, kterému rozumím, ale aplikovat se to lze i na další kulturní činnosti.

Profesionální divadla jsou založena buď jako příspěvkové organizace svých zřizovatelů, pak jsou financována z veřejného rozpočtu zřizovatele: Národní divadlo z rozpočtu státu, městská divadla z rozpočtu měst, v případě divadel regionálních se na jejich financování podílí i kraje a malou měrou stát. 

A pak jsou divadla nezávislá, která jsou financována z grantů. Přiznání grantu závisí na dramaturgickém plánu a plánu činnosti dopředu na grantové období a na přesvědčivých výsledcích z období předchozího. 

Tyto typy divadel jsou neziskové, ergo veškerou tržbu mají povinnost vkládat zpět do svého rozvoje. Ten nemusí být jenom umělecký, ale i technický nebo třeba stavební. 

A pak existuje okruh divadel komerčních, což není žádné pejorativum, ale prosté označení toho, že jsou založena jako obchodní jednotky s cílem generovat zisk. Jak s tím ziskem naloží, je jejich věc. Do uměleckého programu nikomu nic není, záleží pouze na tom, zda dokážou oslovit publikum a svou uměleckou práci dobře prodat. 

Protože příspěvkové organizace a nezávislá tělesa nemají podnikatelskou povahu, nevztahují se na ně podpůrné programy stanovené pro podnikání. Umělci pracují většinou na honorářové smlouvy, nikoli na živnostenský list. V této sféře se také často vyskytují smlouvy o provedení práce a smlouvy o pracovní činnosti — na ty, kteří pracují za těchto podmínek, se ve vládních podporách také ještě nedostalo. 

Majitelé soukromých divadel jsou ovšem podnikatelé, takže se na vládní opatření pro podnikatele vztahují a můžou jednat okamžitě ve shodě s nimi: žádat o odklad nájmu, o jednorázovou podporu pětadvacet tisíc korun, o odklad splátek úvěr. Jsou chráněni před bankrotem, který by jim uzavření divadla nejspíš způsobilo. Jsou na tom úplně stejně jako třeba majitelé dabingových společností, abych upozornila ještě na jeden komerční segment dramatického umění. Zaměstnance mají v minimálním množství, spolupráci uměleckou i provozní do značné míry řeší zmíněné smlouvy, čili když divadlo nehraje, lidem neplatí. Například herci mají jistou částku za nazkoušení inscenace, ale jejich hlavní příjem je odvozen od repríz. 

Kulturu neničí Zaorálek, ale virová pandemie

Za současného stavu lidé pracující v kultuře přicházejí o většinu příjmů, a není v jejich silách je nahradit, i když jsou ve svém běžném životě zvyklí dělat ledacos. Umělecké školy, v nichž učí, jsou zavřené, filmy ani televizní seriály se netočí, ale zavřené jsou i kavárny a bary a nekoná se lektorská činnost v různých seminářích, na festivalech, v amatérském hnutí a podobně. 

V tomto profesním segmentu se skutečně zhroutily všechny příležitosti. Ale tak to přece máme všichni, kam oko dohlédne. Přinejmenším evropské země, které kulturu financují na podobných principech jako my, se ale stavějí k její podpoře s uznáním. 

Ministr kultury Lubomír Zaorálek nevytáhl kartu podpory živého umění hned, odolal v momentě, ve kterém jeho vládní kolegové vypustili z úst neuvážené komentáře a předpovědi. Nedopustil se unáhlených slibů a výroků. 

Když zveřejnil vládní program na podporu kulturních institucí, představil opatření, které míří tam, kde je ho nejvíc zapotřebí. Vůbec není pravda, že ministerstvo kultury podporuje jen bohaté, to jen Janu Hrušínskému zastřela obzor budova Národního divadla. Je to spíš naopak. Příspěvkovým organizacím, které mají zaměstnance, je potřeba podpory na mzdy, protože nemají vinou nouzového stavu žádné příjmy. 

Nezávislou sféru podpoří tak, aby byla schopná přežít nouzový stav a dostát svým projektům, na které získala granty. Regionální kultura potřebuje alespoň záchovnou podporu pro lidi, kteří mnoho odpracovali na přípravě akcí, jež jsou vinou nouzových opatření zrušeny — umožnit tak jejich realizaci v odloženém termínu. 

Na zveřejnění podpory živému umění zareagovali dosti agresivně zejména dva provozovatelé komerční divadelní tvorby: Jan Hrušínský, majitel a ředitel Divadla Na Jezerce v Praze, a Oldřich Lichtenberg, producent a majitel muzikálového divadla Broadway. Oba jsou rozezleni tím, že z vládního programu na podporu kultury nejde žádná částka na podporu divadel, která nepobírají dotace. 

Jan Hrušínský obviňuje Zaorálka, že podporuje jen své „oblíbence“ a že lije státní peníze do černých děr, které si ani po letech pobírání dotací nedokážou vytvořit rezervu na to, aby přežily pár týdnů nouzových opatření. Obviňuje Zaorálka, že nikdy Na Jezerce nebyl, takže nemůže vědět, jak výborné je to divadlo a kolik stojí. Ale Jan Hrušínský usvědčuje sám sebe z toho, že problematice financování kultury nerozumí — divadla, která pobírají dotace, žádnou rezervu mít nesmějí, protože jsou nezisková. Nájem musí platit všichni a od umělce takové popularity, jako je Jan Hrušínský, by člověk čekal, že se dřív, než bude chtít peníze ze státní kasy, zkusí dohodnout s pronajímatelem — v tomto případě jde o městskou část Praha 4. Musí to přece udělat všichni. A řeči o „oblíbencích“ jsou argumentačním faulem, který se zhusta používá, ale neznamená nic. 

Producent Lichtenberg Zaorálka dokonce obviňuje, že: „Zničí mnoho divadel, festivalů, uměleckých agentur, pořadatelů, producentů a hlavně desítky tisíc herců, zpěváků a všech dalších profesí, které jsou na tyto subjekty navázány.“ 

Ano, je to těžké, muzikálové produkce jsou nákladné a živí mnoho lidí, kteří se teď musí o svou obživu postarat jednotlivě, producent jim neplatí, když nehrají. Obviňovat ministra kultury z toho, že zničí festivaly, agentury a producenty, je ale přeceňování jeho mocenské síly. Ničí je především virová pandemie a na tu ministr nemá. 

Oba pánové žádají ministra kultury, aby odstoupil — zřejmě mají vyhlédnutého někoho, kdo by do současné vlády politicky zapadl a dokázal by prosadit větší podporu pro jejich komerční sektor. Když si člověk přečte rozhovor s Oldřichem Lichtenbergem v časopisu Ekonom z roku 2017 a připomene si, kdo byl designérem dvou volebních kampaní ČSSD, získá podezření, že se za něj má pan Lichtenberg sám. 

Impresáriové komerčních divadel se cítí významní, protože svůj význam měří tržbami. Pokud má ale česká kultura reprezentativní výkon, mezinárodně sdělné dílo, pak pochází z oné dotované a nezávislé scény. Jsou to loutkáři, kteří hrají za nízké vstupné, tanečníci, pohybové divadlo, ale i činohra v některých případech a samozřejmě hudba a opera v nejrůznějších podobách. 

Potřeba začlenit se do společnosti nejen jako její zábavná složka, která platí daně, ale jako její hlas, který je z těch daní placen proto, aby vedl s publikem setrvalý dialog o stavu a tématech lidské existence, je zásadní motivací uměleckých producentů neziskové éry. 

Producenti jako Oldřich Lichtenberg přistupují ke kultuře jako k byznysu. Jan Hrušínský by chtěl být obojí, společenského dialogu se ale účastní spíš na Facebooku než z jeviště. Pokud se však stát v čase nouze rozhodne podpořit umění, pak je správné, že to je právě tohle umění náročného dialogu. Až vody nouzového stavu opadnou, budeme ho potřebovat. I když si to leckdo nemyslí. Agresivní spílání a pokřik svědčí o chybějící empatii a solidaritě. Nutno říci, že mnohem větší celebrity světové populární kultury se chovají kolegiálněji.

    Diskuse
    PM
    April 16, 2020 v 15.30
    Kulturu neničí Zaorálek, ani virová pandemie

    ale neoliberální hospodářský model zakotvený pověrou v magické síly trhu, který zaručí jeho spravedlivé společenské uspořádání.

    Virová pandemie působí pouze jako další ukazatel následků všeobecné pověry v řešení spravedlivého společenského uspořádání. Posiluje infekční pocit nedůvěru vůči politickým elitám, ve zvladatelnost globálních nebezpečí a tím neschopnost rozlišovat mezi normální a vyjímečnou situací.

    Tedy rozlišovat mezi situací kdy kultura je vystavena diktátu vkusu lidí, kterým se vyplatí kulturu zpeněžit a situací společenského zájmu o kulturu.....bych si extra zamoralizoval.