Na počátku 60. let (je hrozné, jak je to dávno, vlastně bych měla napsat v polovině minulého století) bylo slovo karanténa docela běžnou součástí našich předškolních a školních životů. Nejvážnější karanténu jsem ale znala jen z vyprávění, týkala se epidemie dětské obrny, která kosila a mrzačila děti na prázdninách a nebylo před ní úniku.

O tom mi vyprávěla maminka, když jsem já vyprávěla jí, jak jsme se ve školce museli zařadit do fronty a sestřička nám podávala na lžičce vakcínu. Když jsem pak v roce 2017 byla na návštěvě příbuzných v USA v univerzitním městě Ann Arbor, uviděla jsem v budově lékařské knihovny pamětní desku věnovanou Jonasu Salkovi a Thomasu Francisovi, kteří vakcínu v přednáškovém sále knihovny představili světu.

Sál byl k prasknutí plný novinářů, kteří okamžitě po skončení přednášky (a někteří už v jejím průběhu) poslali dálnopisem zprávu do celých USA, potažmo do celého světa. Město Ann Arbor se stalo centrem léčby dětské obrny, rehabilitace a zejména očkování (dr. Salk vyzkoušel vakcínu na členech vlastní rodiny). 

Nemocní byli postupně vysvobozováni z „železných plic“ a léčeni pohybovou rehabilitací. Naše Janské Lázně se v rehabilitaci následků dětské obrny vyznamenaly a proslavily. Se mnou do školy ještě chodily děti, které obrnu přežily, ale různým způsobem ochrnuly. Jednoho spolužáka kluci spolu se školníkem vynášeli na zádech do schodů, protože naše škola samozřejmě bezbariérová nebyla. V roce 1960 už byla proočkována prakticky veškerá dětská populace.

Konkrétně se mě dotkla několikerá karanténa žloutenková, z té jsme jako děti měly radost, nemusely jsme do školy a lítaly jsme venku. Ruce jsme si myly ochotně, i když nevím, jak účinné to bylo v lavóru tam, kde v domácnostech nebyla tekoucí voda; a takových bylo dost.

I tenkrát někteří spolužáci žloutenku chytli a leželi pak v nemocnici. To se nám jevilo zajímavé a s kamarádkou jsme si vymýšlely, jak to udělat, abychom se do nemocnice dostaly spolu. Ve školní jídelně nám pak vařili žloutenkovou dietu, která byla prima, protože vylučovala tlusté maso.

Pak se společnost s epidemiemi vypořádala, nejhorší pohromu, kterou jsem s dětmi zažila, byly vši, kvůli tomu se ale karanténa nevyhlašovala. Paní ředitelka školky ovšem říkala, že je to škoda, protože vždycky se najde někdo, kdo si nepřipustí, že by jeho dítě vši mohlo mít, a to je pak šíří dál. S všivou hlavou jsme bojovali několik let, měla jsem je i já, prostředky nezabíraly, ale nakonec to nějak odeznělo.

Zažila jsem ale různé mimořádné prázdniny. V době mého dětství to bývaly uhelné, to tehdy, když z důvodu, který nedokážu zpětně vydedukovat, nebylo čím topit ve škole. Byly vždy v zimě a s bratrem jsme je vesele probruslili.

Bydleli jsme na malém městě, pro maminku nebyl problém zajít v poledne domů, zkontrolovat nás a dát nám oběd, ve čtyři odpoledne už měla po práci a my jsme byli vysíláni na nákup. Mezitím jsme se snadno zabavili a snad ani neprováděli žádné velké nepřístojnosti.

Jedny takové uhelné prázdniny nastaly, když už jsem byla na gymnáziu, a pamatuju si, jak mě bavilo učit se zadanou látku doma, vyhledávat si k tomu v knihách z domácí knihovny a hrát si na to, že jsem na vysoké. Matiku jsme řešili ve velké rodinné radě, vyřešení příkladu byla událost a jako celek to fungovalo jako kolektivní hra.

Zvláštním případem události, kdy se nechodilo do školy, ale nebyla to karanténa, byl Listopad 1989 a následující dny až do konce roku. Vzpomeňme si, že 27. listopadu se konala generální stávka, kdy jsme byli nabádáni, abychom stávkou nepůsobili národnímu hospodářství škody. Spolu s dělníky jsme se tehdy smáli, že tak velké škody, jaké napáchalo hospodářství RVHP řízené ze Sovětského svazu, žádná stávka napáchat nemůže.

Divadlo, kde jsem byla zaměstnána, nehrálo, ale herci měli normální pracovní smlouvy a taky pracovali, divadlo bylo denně otevřené, konala se v něm  shromáždění Občanského fóra a herci objížděli okres. Nepamatuji se, že by se — a to ani v případě významnějších divadel s více scénami včetně pražského Národního — mluvilo o ztrátě v tržbách.

Naše ekonomka dokonce říkala, že divadlo když nehraje, spoustu peněz ušetří, a že nám revoluce vylepšila ekonomickou bilanci. Zato dnes zůstávají herci bez angažmá i bez prostředků a ředitel Národního divadla v televizi vyčísluje statisíce, které buse muset divadlo vrátit na vstupném.

Ano, v rámci socialistické pracovní povinnosti byli všichni zaměstnanci, plat jim šel, nikdo se nemusel bát o výpadek příjmu. A nikdo, kromě zastydlých starých struktur, ho také nepřipomínal.

Jak se za těch třicet let poměry změnily! Lidé, postižení karanténou (dnes už veškeré obyvatelstvo) se strachují, z čeho zaplatí účty. Vlastně by mě zajímalo, kolik procent pracujících je v zaměstnaneckém poměru se všemi výhodami kolektivních smluv a nemocenské.

Sama jsem zažila v rozhlase dlouhodobý proces propouštění lidí s argumentem, že na volné noze ti, kteří byli v reorganizaci označeni jako nadbyteční, mají nadále ve skutečnosti víc svobody a možnost i vyššího výdělku. Což nebyla pravda, rozhodně ne pro každého. A v případě takové karantény je to prostě pohroma.

Kolegové a přátelé (i žijící v zahraničí), kteří se pro život na volné noze rozhodli, mi říkali, jak je to fajn, nemusíš poslouchat protivného šéfa, můžeš si vybírat témata a formáty. Ve skutečnosti, pokud člověk potřebuje vydělat tolik, kolik by dostal, kdyby byl zaměstnán, nemůže si určovat skoro nic.

Šéf mu sice nešéfuje, ale freelancer se mu musí stále připomínat a něco nabízet a upadne-li v nemilost, najde se vždy dostatek důvodů, proč jeho návrh odmítnout. Pro pracovníka, který musí svou prací uživit rodinu se vším všudy, je to dost honička — a rezervy nevytvoří žádné.

Jenže dnes musí mít člověk rezervy na důchod, na zubaře, na brýle, musí si vydělat na dovolenou, chce-li jakou, a jak se ukazuje, měl by mít rezervy i na mimořádné případy, jako je karanténa. Dovedu si představit, že je člověk nemá: a to mu vypnou telefon a internet, když nezaplatí, a třeba HomeCredit ho raz dva dá exekutorovi.

Když bude mít štěstí, bytný mu počká s nájmem. Těm lépe situovaným, kteří mají hypotéku, prý se splácením počká banka.

Ale nechci tady komunálně satirizovat. Vzpomínka na různé karantény mě jenom přivedla k uvědomění si toho, jak je dnešní člověk při vší své svobodě ohrožený a vydán všanc. Jak nemilosrdnou společnost jsme si udělali, docela bezradnou tváří v tvář pohromě, a ještě si to pochvalujeme.

Slušelo by se, aby banky nabídly bezúročné půjčky ve výši alespoň průměrného měsíčního platu pro lidi, kterým vypadnou příjmy tak, že už si neporadí, a aby ty banky dovolily přiměřeně dlouhou dobu splácení. Nevšimla jsem si, že by se některá banka takto rozhodla.

Všichni očekávají pomoc od státu. Je nutná a očekávání oprávněné. Ale to, co stát nabízí takříkajíc v penězích, je ponižující a trapné.

Výsledkem toho je všeobecná atmosféra posměchu, národu dlouhodobě vlastní. Jen se v tom posměchu vládě a jejímu premiérovi ztrácí globální závažnost celé věci.

A ještě jedna věc mě napadla v nočním přemítání. Týká se lidského věku. Podařilo se prodloužit lidský život, dokážeme nahradit klouby i zuby, operovat srdce i oči, transplantovat ledviny a další orgány, docela dobře se umíme vypořádat s cukrovkou a dovedeme léčit i některé případy rakoviny s takovým výsledkem, který odpovídá obstojnému životu.

Jenže nevíme, co si se svými starými počít. K čemu nám jsou. Cena stáří je zanedbatelná, moudrý stařec je hodnota stokrát starci samými zpochybněná, neustále se v médiích bavíme vlastně o tom, jak staré lidi uživit, a říkáme tomu reforma důchodového systému.

A pak přijde koronavirus a začne staré kosit. No nepřáli jsme si to tak trochu, my, globální lidstvo? Není to taková náhražka války? Promiňte, to jsou hrozné úvahy.