Na počátku 60. let (je hrozné, jak je to dávno, vlastně bych měla napsat v polovině minulého století) bylo slovo karanténa docela běžnou součástí našich předškolních a školních životů. Nejvážnější karanténu jsem ale znala jen z vyprávění, týkala se epidemie dětské obrny, která kosila a mrzačila děti na prázdninách a nebylo před ní úniku.

O tom mi vyprávěla maminka, když jsem já vyprávěla jí, jak jsme se ve školce museli zařadit do fronty a sestřička nám podávala na lžičce vakcínu. Když jsem pak v roce 2017 byla na návštěvě příbuzných v USA v univerzitním městě Ann Arbor, uviděla jsem v budově lékařské knihovny pamětní desku věnovanou Jonasu Salkovi a Thomasu Francisovi, kteří vakcínu v přednáškovém sále knihovny představili světu.

Sál byl k prasknutí plný novinářů, kteří okamžitě po skončení přednášky (a někteří už v jejím průběhu) poslali dálnopisem zprávu do celých USA, potažmo do celého světa. Město Ann Arbor se stalo centrem léčby dětské obrny, rehabilitace a zejména očkování (dr. Salk vyzkoušel vakcínu na členech vlastní rodiny). 

Nemocní byli postupně vysvobozováni z „železných plic“ a léčeni pohybovou rehabilitací. Naše Janské Lázně se v rehabilitaci následků dětské obrny vyznamenaly a proslavily. Se mnou do školy ještě chodily děti, které obrnu přežily, ale různým způsobem ochrnuly. Jednoho spolužáka kluci spolu se školníkem vynášeli na zádech do schodů, protože naše škola samozřejmě bezbariérová nebyla. V roce 1960 už byla proočkována prakticky veškerá dětská populace.

Konkrétně se mě dotkla několikerá karanténa žloutenková, z té jsme jako děti měly radost, nemusely jsme do školy a lítaly jsme venku. Ruce jsme si myly ochotně, i když nevím, jak účinné to bylo v lavóru tam, kde v domácnostech nebyla tekoucí voda; a takových bylo dost.

I tenkrát někteří spolužáci žloutenku chytli a leželi pak v nemocnici. To se nám jevilo zajímavé a s kamarádkou jsme si vymýšlely, jak to udělat, abychom se do nemocnice dostaly spolu. Ve školní jídelně nám pak vařili žloutenkovou dietu, která byla prima, protože vylučovala tlusté maso.

Pak se společnost s epidemiemi vypořádala, nejhorší pohromu, kterou jsem s dětmi zažila, byly vši, kvůli tomu se ale karanténa nevyhlašovala. Paní ředitelka školky ovšem říkala, že je to škoda, protože vždycky se najde někdo, kdo si nepřipustí, že by jeho dítě vši mohlo mít, a to je pak šíří dál. S všivou hlavou jsme bojovali několik let, měla jsem je i já, prostředky nezabíraly, ale nakonec to nějak odeznělo.