Až do patnácti let jsem se s žádnou diskriminací své osoby nesetkala. Takové šikovné holčičce z dobré rodiny se to v maloměstě, kde rodiče jsou váženi, nestane. To všelijací dys- a hype- a asperger — v době, kdy se to hodnotilo jako prosté špatné učení a zlobení —, ale také zrzci a cikáni, říci nemohou. 

Všechno se ovšem změnilo v deváté třídě, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, stranických prověrkách, po nástupu normalizace. Ještě jsem se dostala na gymnázium, ale tam už to nastalo. 

↗

Všechno se ovšem změnilo v deváté třídě, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy, stranických prověrkách, po nástupu normalizace. Foto Peter Zelizňák, WmC

Politická diskriminace měla podobu nedoporučení ke studiu na vysoké škole bez ohledu na prospěch a výkony ve zvoleném oboru. A nešlo s tím dělat nic. Debilita té diskriminace šla tak daleko, že jsem dokonce byla diskriminována v tak trapné věci, jako je recitační soutěž: na jedné jsem nesměla vyhrát, na druhou mě ani nepustili. 

Naše amatérské divadlo bylo diskriminováno neustálými schvalovacími procedurami. Schvalovači byli čerstvě povýšení normalizační zbabělci, kteří nepovolili v roce 1975 ani hru o Janu Husovi. Kolegové profesionálové to měli samozřejmě horší, ale už byli dospělí, my ne… 

Jako taková osoba v nouzi jsem se cítila diskriminovaná i těmi, kdo mi chtěli pomoci, protože mi neustále navrhovali nějaké ústupky a úlitby, které mi umožní dostat se k něčemu, co pro jiné byla samozřejmost. Aha, takže já musím ve Viole uklízet, abych tam mohla recitovat, zatímco jiní můžou recitovat rovnou. Já musím vstoupit do SSM, abych mohla zkoušet s kamarády, s nimiž jsme doposud amatérsky hráli. Ani náhodou!

Kvůli dětem

Tohle se táhlo dlouho a pokračovalo to problematikou zaměstnání: všude spousta práce a nedostatek lidí, jen pro mě nebylo nic a když, tak to bylo pod moji důstojnost. Jasně, člověk si pořád říkal, že žádná práce není pod lidskou důstojnost, ale uklízet nepořádek po jiných, cizích lidech mi tak prostě připadalo. Nevybrala jsem si to dobrovolně.

V porodnici jsem zažila diskriminaci kvůli rodinnému stavu: nebyla jsem vdaná, tak se mnou jednali jako s prostitutkou, dokonce mě v akutní fázi porodu chtěli lifrovat do jiného zařízení. A při porodu prvního dítěte mi zlomila sestra žebro. 

Postupně se tahle diskriminace přelila v diskriminaci kvůli dětem. Ucházet se o zaměstnání a říci, že mám tři děti, znamenalo jistý výsledek. Jedna pracovnice kádrového oddělení mi fakt, že jsem to „zatajila“, předhodila jako důkaz mého špatného charakteru a morální nezpůsobilosti. Sama jsem to nezatajila, do dotazníku jsem to uvést musela, byla na to rubrika, jen jsem to neřekla předem. To by mi pak ten dotazník ani nedávala.

Milé vedoucí v knihkupectví ani zákazníkům moje tři děti nijak nepřekážely — a zvládli jsme to všichni, i když to byl záběr pro děti i pro mě. Bylo to ovšem hodně špatně placené místo.

V bohémském prostředí divadla mě nediskriminoval nikdo, jen pan ředitel mě trochu obtěžoval; pravda, jen verbálně. Naštěstí tím moje uplatnění nepodmiňoval, jen se mu zdálo, že má na to jako ředitel právo protektora.

Protože jsem žena

Diskriminaci kvůli pohlaví jsem zažila až po Listopadu 89, v rozhlase. Protože to je prostředí elegantní a korektní, nebyla přímá a netýkala se vždy mě. Ale některé kolegyně byly uráženy a ponižovány docela drsně. 

Přimět kolegy, aby neměli na pozadí svých počítačů fotky nahých žen, trvalo dlouho, zpočátku nechápali, o co jde. Plat jsem měla celou dobu nižší než kolegové. Vyrovnávala jsem to prací navíc.

Tehdy, protože mi s všeobecnou svobodou stouplo sebevědomí a kuráž, jsem se několikrát ucházela o vyšší pozici ve výběrovém řízení. Při jednom se mě ptala členka komise, jak vycházím v práci s muži. Mužských uchazečů se na to nikdo neptal. 

Opáčila jsem jí, jak s nimi vychází ona — a místo dostal mužský uchazeč. Měl nižší vzdělání a menší praxi v oboru, ale bylo celkem jasné, že ředitel by mě vedle sebe nechtěl. Podobná historie se opakovala ještě jednou, pak už jsem toho nechala. Po vedoucím postavení jsem zase tolik netoužila. Autoritu jsem měla přirozenou, zdálo se mi.

Diskriminace kvůli věku na mě dopadla po letech, kdy pominula ta politická, asi nejvážněji. V době, kdy moje pracovní výsledky jevily nejvyšší stupeň suverenity, kdy jsem se těšila naprostému zdraví — s výjimkou epizody s vyhřezlou plotýnkou, která odezněla —, kdy jsem byla plně k dispozici, protože moje děti byly dávno dospělé, byla jsem dost důrazně požádána, abych odešla do penze. 

Nechtělo se mi. Člověk si teprve v tu chvíli uvědomí, kolik výhod ztrácí a nevýhod získává: žádné stravenky, žádné služební cesty, konec s festivaly a jejich inspirací, žádná dovolená, žádné výroční odměny, a také žádný vstup do fondů a fonotéky, a především odteďka žádný vliv ani odpovědnost. 

Kvůli věku

Jinak řečeno: pracovat můžeš, externě, ale tvůj názor už nás dál nezajímá. Uvědomila jsem si, že mi vždycky šlo především o to mít vliv na výběr témat, autorů a forem, o funkci mi nešlo. A teď nejen žádná funkce, ale ani slovo do pranice už nemám.

Marně mi přátelé líčili, jak je to fajn, být na volné noze. Pro mě ne, a už vůbec ne po celoživotním ztotožnění s pozicí zaměstnance.

Ano, nikdo nemůže nikoho poslat násilím do penze, na to je zákon. Ale může jeho místo zrušit a propustit ho jako nadbytečného. Což se řadě kolegů stalo. Tak se mi nedivte.

Nějaký vzdor ve mně ale zůstal, a ještě jednou jsme se přihlásila do výběrového řízení. Ve věku, kdy se politikové stávají předsedy vlád, parlamentů a senátů jsem byla shledána nevhodnou pro dotyčné místo. Kvůli kvalifikaci a praxi to být nemohlo, ani kvůli pověsti. Bylo to kvůli věku.

Ale co, člověk se nakonec etabluje po svém. Není to žádná tragédie. Od jisté doby ale pozoruji, jak se projevuje ageismus, tedy diskriminace kvůli věku, ve společnosti. 

Například v televizi. Tam se na prvním programu — tedy většinovém — vysílají původní inscenace, kde herci mluví tak nesrozumitelně a zvuk je snímán tak nediferencovaně, že jim prostě nerozumím. A to jsem si onehdy nechala vyšetřit sluch kvůli tinitu, slyším perfektně, a dokonce i tinitus přešel. 

Říkám si: o kom si dramaturgové a producenti televizní tvorby myslí, že se dívá na televizi třeba v neděli večer? Má to být mládež? Ta má přece svoje kanály a média a především jiné zábavy. 

Na televizi se dívají lidé převážně starší, v místech, kde není přehršel kulturních příležitostí, a chtějí z dramatické tvorby něco mít. Díla jako Sever! a Zrádci, kteří běží právě teď, ovšem starší ročníky ze zážitku vylučují. A jestli si myslí, že nám, všelijak v životě diskriminovaným a šikanovaným, za to předhodí detektivku z doby normalizace, tak nás tím prostě urážejí.

Naštěstí dabing, protože se dělá „neumělecky“, bývá, jakkoli stereotypní a kolikrát i špatně přeložený, aspoň zřetelný. Číst titulky je večer totiž také pro staré oči těžké. A pravda je, že všechno možné člověk může držet ve formě cvičením a péčí: paměť i páteř, zuby i nervy, ale smysly ne. Smysly si stárnou podle vlastních pravidel.

A ještě jedna věc: do úvah o ageismu samozřejmě patří i to, čemu říkám „vzpoura starců“, reprezentovaná naší nejvyšší politickou garniturou a korunovaná naposledy zvolením jednoho z nejstarších ombudsmanem. Měla bych se s nimi solidarizovat, věřit, že budou zastupovat takové, jak jsem já. 

Vím ale ze zkušenosti své diskriminace, že normální cestou, bez intrik, konexí, slíbených podpor, případně prebend, služeb a výhod, se člověk ve vysokém věku do funkce nedostane. A když se mu to dovolí, něco se od něj očekává — a tím nemyslím pracovní výkon.

A na závěr: nemohli bychom, když už jsme hasičům zase začali říkat hasiči, najít nějaký jiný výraz pro to, čemu teď oficiálně říkáme „starobní důchod“?