Kdyby u nás existovala novinářská cena Ferdinanda Peroutky, musela by být jako prvnímu udělena Jakubu Patočkovi. Pravděpodobně by mu ale udělena nebyla, protože v porotě by jistě zasedli i mnozí, kteří Patočkovi nejsou právě nakloněni.

Patočka totiž není člověk pohodlný, který nikde nenaráží, je radikální, není ale ve svém myšlení ani fundamentalista, extremista nebo dogmatik. Černobílé zastávání pozic, u nás dnes masově provozované, by se mu možná spíš odpustilo, s radikálním myšlením je to ale českých zemích obtížné. A Patočka je ve své podstatě radikální demokrat.

Jeho radikalita se drží latinského radix, kořen, jít k podstatě věcí a nebát se jasného úsudku, je poznáním, od něhož nevede přímá cesta k jednání revolučního typu, ale je základem, z něhož může proměna společenských vztahů vyrůst. V tom je jeho neposlušnost, subverzivita a podnětnost, kterou se dosud nepodařilo zpacifikovat ani vyloučením z brněnské ČSSD.

U nás se totiž radikalita projevuje především v nadávání, ne v myšlení, on zato přichází s podněty, kterými obohacuje každého, kdo jeho články čte. Patočka jistě není člověk dokonalý, má také chyby, o nichž jistě mohou mluvit jeho spolupracovníci.

Jenže lidé, kteří usilují o svou dokonalost a příkladnost, jsou především nudní. Živý člověk dokonalý být nemůže, může ale udělat mnoho dobrého. No a občas se přitom mýlit. I to patří k dynamice života.

Vůbec se ale Jakub Patočka nezmýlil, ale měl těžko představitelnou odvahu, když před deseti lety založil Deník Referendum jako platformu demokratické levice a občanské společnosti. Že existuje dodnes, je malý zázrak. A tajemstvím je, že je pokradmu čten i lidmi, kteří k demokratické levici vůbec nenáležejí, ale zajímá je. Na rozdíl od středopravicově liberálního Respektu ale není financován žádným z českých miliardářů.

K neobvyklostem v českém tisku v Deníku Referendum mezi jiným patří i unikátní reportážní oddělení kriticky reflektující celou problematiku nerovnoprávného postavení ženy v neoliberálním kapitalismu; u nás i ve světě. Je přímo opulentně obsazeno čtyřmi redaktorkami a spolupracuje s ním pravidelně i několik sloupkařek.

Nejde tu ale o nějakou zvláštní ženskou rubriku. Témata týkající se situace žen jsou rozseta v kontextu článků celého denního vydání. A mezi autory nechybějí muži. Když jsem se teď několika sty článků, poznámek, sloupků a interviewů probírala, měla jsem dojem, že tu vlastně vznikla jedinečná aktuální encyklopedie toho, co se v ženské otázce děje a feminismus a teorie genderu jako konstitučního elementu sociálních vztahů, dává této problematice do ruky to správné nářadí. Duší psaní o tématu je Gaby Khazalová.

Mnohde na Západě feminismus a gender degradovaly v handrkování o tom, jak mají být označeny veřejné záchodky a v křestním listu zrušeno označování pohlaví dítěte. V Deníku Referendum se ale píše a diskutuje především o zákonitém spojení kapitalistického způsobu produkce s diskriminací ženy, jak se projevuje až do  jednotlivostí v řadě oblastí třeba i v porodnictví. O prostituci jako „jednomu ze symptomů patriarchátu a tržní ekonomiky“, jak v jednom příspěvku zaznělo, ani nemluvě.

Předností jednotlivých textů je, že v nich přicházejí ke slovu ženy z různých profesí, političky, socioložky, ženy z praxe, což celé spektrum problematiky obohacuje a kompletuje. Snad proto tu nacházíme tak neobvyklé věty, jako že spojovat výskyt žen v politice s očekáváním, že všechno se v dobré obrátí, je stejný nesmysl jako ženy podceňovat. A že i muži potřebují osvobodit se od mužských stereotypů.

Co tu zaznívá, jsou kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují ale nenaříkají. A hledají společnou řeč i s muži. Série rozhovorů „Seznamte se, gender“, stejně jako odpovědi na otázku „Proč jsme nehledali prezidentku“ ukazuje kolik skvělých, vzdělaných a moudrých žen je v české společnosti zavřeno v zásuvce vpravdě „toxické maskulinity“ české politiky a jejích piťhovin. Deník Referendum se snaží ji aspoň pootevřít. Díky za to.