Proč k veřejnosti nemluví expertky
Johana ChylíkováOrganizátoři velkých akcí a média hlavního proudu podléhají diktátu atraktivity a stereotypům, proto zvou převážně muže a když už ženy, pak zejména „pro okrasu“. Je na mužích, aby ženám pomohli.
Upozornění, že česká média dávají prostor téměř výhradně expertům-mužům, je už obehraná písnička. To samé platí o účasti odborníků v expertních panelech a nejrůznějších debatách. Pro akce, na kterých se v rolích expertů ocitají pouze muži, se v češtině vžil pojem „manel“, tedy spojení slov „male“ a „panel“.
Manely, neboli také „sausage parties“, jak bývají někdy posměšně označovány, jsou v českém prostředí více pravidlem než výjimkou. Mezi řečníky v panelech a hosty veřejnoprávních i komerčních médií se málokdy vtěsná nějaká expertka-žena.
Ale proč to tak je? Když se organizátorů diskuzí či mediálních produkčních zeptáte, proč do programu nezařadili žádné ženy, obvykle odpoví, že odbornice na danou problematiku buď vůbec neexistují, nebo pozvání k účasti odmítly. Vzápětí nabízejí odůvodnění, která je mají zprostit viny; ženy se ve veřejném prostoru vyskytují málo, protože se starají o domácnost a děti, nebo odmítají účast proto, že si nevěří a nechtějí veřejně vystupovat.
Přestože tyto argumenty zní logicky a trocha pravdy v nich skutečně je, existuje řada důkazů, které jasně dokládají, že expertky-ženy se veřejně angažovat chtějí a že mnohé z nich s veřejným vystupováním problém nemají. Vědecké i komerční konference jsou plné odborných příspěvků, jejichž autorkami jsou ženy, pro které není problém veřejně mluvit o své práci.
Odbornice najdeme také v několika databázích expertek, které jsou dostupné na internetu. Lidem, kteří tvrdí, že „ženy nejsou“, lze také doporučit webové stránky akademických institucí, které obsahují údaje o stovkách či možná tisících českých expertek od přírodovědkyň, přes architektky až po filozofky.
To samé platí o webových stránkách občanských organizací a soukromých firem. Stačí jen zvednout telefon a uvedeným ženám zavolat.