↗

Parta mužů středního věku sděluje ženám něco, co ony už dávno vědí. Foto Univerzita Karlova

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch na svém twitterovém účtu vyjádřil podporu kampani Univerzity Karlovy „Stop alkoholu v těhotenství“. Mimo jiné slovy, že „se o tomto tématu moc bohužel nemluví, ale mělo by“. Tweet byl doplněn fotografií z tiskové konference, na které se k tématu vyjadřuje šest mužů v obleku a přesně nula žen.

Muži v těhotenství

Čistě mužské zastoupení k čistě ženskému tématu mě pochopitelně zaujalo. Nebudu ale pánům upírat ani odbornost, ani schopnost vcítit se do problematiky bez osobní zkušenosti, řekla jsem si prve. Co mě však zarazilo, bylo tvrzení ministra zdravotnictví, že se o tématu moc nemluví. Na základě svých dvou těhotenských zkušeností totiž dobře vím, že minimálně s těhotnými ženami se o tom naopak mluví dost.

„Doufám, že obsahem tiskové konference či samotné kampaně, kterou má uvodit, nebude sdělení obecně známé skutečnosti, že se v těhotenství pít nemá!“ pokračoval můj vnitřní monolog, když jsem hledala stránky projektu.

Na těch jsem se dozvěděla, co je to fetální alkoholový syndrom, a že se v České republice ročně narodí až tři tisíce dětí nesoucích následky pití alkoholu v těhotenství, že ženám alkohol škodí více než mužům a že v těhotenství není žádná jeho dávka bezpečná.

Nebudu se tady pasovat do role odbornice na české porodnictví, mám jen osobní zkušenost a povědomí o zkušenostech mých vrstevnic. A ty mi říkají, že to, že se v těhotenství nemá pít, prostě těhotné ženy vědí.

Málo se o tom ví?

Tři tisíce novorozenců zasažených užíváním alkoholu je obrovské číslo a je mi hluboce líto každého dítěte, které se narodí s hendikepem, jemuž se dalo předejít. Jen mi tak nějak přijde, že by možná bylo účinnější zaměřit se na zkoumání a pomoc těm ženám, které v těhotenství pijí, než plošně sdělovat něco, co se zkrátka dávno ví. Problém navíc nutně vyrůstá z obecně vysoké spotřeby alkoholu v České republice a souvisí i s otázkou rozdílných potřeb, které alkoholici a alkoholičky vyžadují, a to včetně těch léčebných.

Můj vnitřní monolog pokračoval dále: „Vždyť každého, kdo má s těhotenstvím nějakou zkušenost, by přece mělo napadnout, že toto není objevné sdělení.“ Je ale zjevné, že při představení kampaně nikdo se zkušeností s těhotenstvím nebyl.

Těhotná v patriarchátu

Tento drobný příklad dobře ukazuje k potřebě toho, čemu se říká diverzita. Rozmanitější zastoupení účastníků by totiž mohlo nahlédnout, že pouhé konstatování všeobecně známého chvályhodnou snahu upozornit na závažný problém spíše zesměšní. Namísto dobrého výkopu do diskuse to dopadlo tak nějak jako vždy. Parta mužů středního věku sděluje ženám něco, co ony už dávno vědí. A ten káravý podtón, se kterým jsou v podstatě všechny ženy obviněny z lehkovážného a hloupého nakládání se zdravím svých nenarozených dětí, vyloženě — i když jen z webu — tahá za uši.

S ohledem na stereotypně patriarchální obraz českého porodnictví jsem asi ráda, že slovutní muži na tiskové konferenci aspoň neměli bílé pláště a byli oděni civilně. To je však v době, kdy bychom chtěli, aby těhotné ženy byly samostatné bytosti respektované systémem i jeho aktéry a nikoli hloupé „maminky“, které musí být nejdříve vychovány a pak odrozeny, opravdu zoufale málo.