Tak už dost. Když se teď — v čase vynucené izolace a práce z domu — mnozí lidé snaží povzbuzovat připomínáním skutečnosti, že i nejdůležitější díla Williama Shakespeara nebo Isaaca Newtona pocházejí z doby, kdy byla Anglie stižená epidemií, odpověď se přímo nabízí: „Jenže ani jeden z nich se přitom nemusel o nikoho dalšího starat!“

Shakespeare strávil většinu své kariéry v Londýně, kde se nacházela pro jeho práci klíčová divadla, zatímco jeho rodina žila v městečku Stratford-upon-Avon. Během epidemie v roce 1606 měl proslulý autor štěstí a nemocí se nenakazil, ačkoli například jeho služka během epidemie zemřela. Jeho žena a dvě dospělé dcery přečkaly těžké časy v bezpečí na venkově ve Warwickshire.

Newton nikdy ženatý nebyl, a ani děti neměl žádné. Velkou epidemii let 1665 až 1666 sledoval ze sídla své rodiny na východě Anglie. Většinu svého dospělého života prožil jako vědec na univerzitě v Cambridge, která mu zajišťovala také stravu a ubytování.

Pro ty, kteří se musí o někoho starat, ovšem propuknutí epidemie nakažlivé choroby obvykle opravdu neznamená příležitost napsat Krále Leara nebo vymyslet teorii optiky. Pandemie prohlubuje všechny existující nerovnosti. Platí to, jakkoli si političtí lídři mohou sebevíc trvat na tom, že teď není správná chvíle mluvit o čemkoli jiném než o bezprostřední krizi.

Pracovat z domu je jednodušší pro lidi s méně náročným a lépe placeným kancelářským zaměstnáním; zaměstnanci v klasickém pracovním poměru se mzdou a sociálním zabezpečením budou chráněni lépe než lidé na volné noze; izolovat se od ostatních lze snáze v prostorném domě než v přecpaném bytě. Nicméně jedním z nejpozoruhodnějších důsledků epidemie koronaviru se stane zejména okolnost, že mnohé páry se velmi rychle ocitnou v situaci nápadně připomínající 50. léta minulého století: všude po světě totiž bez většího pozdvižení padne pandemii za oběť nezávislost žen.

Jako onemocnění, zdá se, koronavirus ženy postihuje méně. V uplynulých dnech se ale debata o pandemii rozšířila o další její souvislosti: nenacházíme se jen uprostřed krize veřejného zdraví, ale hrozí nám také ekonomický kolaps. Protože normální život je teď na tři nebo více měsíců přerušen, ztráta pracovních míst je v podstatě nevyhnutelná.

Současně uzavření škol a izolace domácností přenáší práci v podobě péče o děti ze segmentu formální ekonomiky — ze školek, škol a chův — do neplacené sféry. Koronavirus tím ve vyspělých zemích v podstatě rozmetal strategii mnoha párů se dvěma příjmy: „Můžeme oba pracovat, protože někdo jiný se mezitím stará o naše děti.“ Místo toho se nyní partneři budou muset domluvit na tom, kdo z nich za placené profesionály zaskočí.

Neschopnost Západu vzít si poučení z jiných koutů světa

Pandemie vyplavuje na světlo řadu příběhů, v nichž jedna z hlavních úloh připadá aroganci. Typickým příkladem je neschopnost Západu poučit se z dějů v jiných koutech světa: z krize vyvolané ebolou ve třech afrických zemích v roce 2014, z nákazy virem zika v letech 2015-16 i z nedávných krizí se SARS a s prasečí a s ptačí chřipkou.

Vědecká komunita zabývající se uvedenými epidemiemi přitom zaznamenala mimo jiné jejich hluboké a vleklé důsledky pro rovnost žen a mužů. „Propuknutím epidemie eboly na západě Afriky utrpěly příjmy všech bez rozdílu,“ citovaly New York Times Julii Smithovou, odbornici na zdravotnickou politiku působící na Simon Fraser University, „ale příjmy mužů se vrátily na předkrizovou hladinu rychleji než příjmy žen.“

Podobně mi Clare Wenhamová, která se jako odborná asistentka věnuje světové zdravotnické politice na London School of Economics, popsala, jak nepříznivé sociální důsledky epidemií mohou přetrvávat roky. „Zaznamenali jsme mimo jiné, že se během epidemie eboly snižily počty očkovaných dětí,” řekla mi. Později, když se děti nakazily nemocemi, před nimiž by je očkování ochránilo, jejich matky musely přestat pracovat.