Pro feminismus je koronavirus katastrofou

Helen Lewisová

Epidemie mají odlišné dopady na muže a ženy. Odhalují mimo jiné zásadní ekonomický význam celého tradičně přehlíženého sektoru péče o blízké. Pokud nemají ženy na současnou krizi dlouhodobě doplácet, je třeba politicky jednat.

Navzdory masovému nárůstu zaměstnanosti žen v průběhu 20. století stále existuje fenomén „druhé směny“. Všude po světě odvedou ženy — a to včetně těch, které chodí normálně do zaměstnání — víc práce v domácnosti a mají méně volného času než jejich partneři. Foto FB LoveMusic

Tak už dost. Když se teď — v čase vynucené izolace a práce z domu — mnozí lidé snaží povzbuzovat připomínáním skutečnosti, že i nejdůležitější díla Williama Shakespeara nebo Isaaca Newtona pocházejí z doby, kdy byla Anglie stižená epidemií, odpověď se přímo nabízí: „Jenže ani jeden z nich se přitom nemusel o nikoho dalšího starat!“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Shakespeare strávil většinu své kariéry v Londýně, kde se nacházela pro jeho práci klíčová divadla, zatímco jeho rodina žila v městečku Stratford-upon-Avon. Během epidemie v roce 1606 měl proslulý autor štěstí a nemocí se nenakazil, ačkoli například jeho služka během epidemie zemřela. Jeho žena a dvě dospělé dcery přečkaly těžké časy v bezpečí na venkově ve Warwickshire.

Newton nikdy ženatý nebyl, a ani děti neměl žádné. Velkou epidemii let 1665 až 1666 sledoval ze sídla své rodiny na východě Anglie. Většinu svého dospělého života prožil jako vědec na univerzitě v Cambridge, která mu zajišťovala také stravu a ubytování.

Pro ty, kteří se musí o někoho starat, ovšem propuknutí epidemie nakažlivé choroby obvykle opravdu neznamená příležitost napsat Krále Leara nebo vymyslet teorii optiky. Pandemie prohlubuje všechny existující nerovnosti. Platí to, jakkoli si političtí lídři mohou sebevíc trvat na tom, že teď není správná chvíle mluvit o čemkoli jiném než o bezprostřední krizi.

Pracovat z domu je jednodušší pro lidi s méně náročným a lépe placeným kancelářským zaměstnáním; zaměstnanci v klasickém pracovním poměru se mzdou a sociálním zabezpečením budou chráněni lépe než lidé na volné noze; izolovat se od ostatních lze snáze v prostorném domě než v přecpaném bytě. Nicméně jedním z nejpozoruhodnějších důsledků epidemie koronaviru se stane zejména okolnost, že mnohé páry se velmi rychle ocitnou v situaci nápadně připomínající 50. léta minulého století: všude po světě totiž bez většího pozdvižení padne pandemii za oběť nezávislost žen.

Jako onemocnění, zdá se, koronavirus ženy postihuje méně. V uplynulých dnech se ale debata o pandemii rozšířila o další její souvislosti: nenacházíme se jen uprostřed krize veřejného zdraví, ale hrozí nám také ekonomický kolaps. Protože normální život je teď na tři nebo více měsíců přerušen, ztráta pracovních míst je v podstatě nevyhnutelná.

Současně uzavření škol a izolace domácností přenáší práci v podobě péče o děti ze segmentu formální ekonomiky — ze školek, škol a chův — do neplacené sféry. Koronavirus tím ve vyspělých zemích v podstatě rozmetal strategii mnoha párů se dvěma příjmy: „Můžeme oba pracovat, protože někdo jiný se mezitím stará o naše děti.“ Místo toho se nyní partneři budou muset domluvit na tom, kdo z nich za placené profesionály zaskočí.

Neschopnost Západu vzít si poučení z jiných koutů světa

Pandemie vyplavuje na světlo řadu příběhů, v nichž jedna z hlavních úloh připadá aroganci. Typickým příkladem je neschopnost Západu poučit se z dějů v jiných koutech světa: z krize vyvolané ebolou ve třech afrických zemích v roce 2014, z nákazy virem zika v letech 2015-16 i z nedávných krizí se SARS a s prasečí a s ptačí chřipkou.

Vědecká komunita zabývající se uvedenými epidemiemi přitom zaznamenala mimo jiné jejich hluboké a vleklé důsledky pro rovnost žen a mužů. „Propuknutím epidemie eboly na západě Afriky utrpěly příjmy všech bez rozdílu,“ citovaly New York Times Julii Smithovou, odbornici na zdravotnickou politiku působící na Simon Fraser University, „ale příjmy mužů se vrátily na předkrizovou hladinu rychleji než příjmy žen.“

Podobně mi Clare Wenhamová, která se jako odborná asistentka věnuje světové zdravotnické politice na London School of Economics, popsala, jak nepříznivé sociální důsledky epidemií mohou přetrvávat roky. „Zaznamenali jsme mimo jiné, že se během epidemie eboly snižily počty očkovaných dětí,” řekla mi. Později, když se děti nakazily nemocemi, před nimiž by je očkování ochránilo, jejich matky musely přestat pracovat.

Rozhodnutí, k němuž v příštích měsících nepochybně mnohé páry dospějí, dává ekonomický smysl na osobní úrovni. Co potřebují ti, kteří pandemickým virem onemocněli? Aby se o ně někdo postaral. Co potřebují staří lidé, kteří se musí izolovat od ostatních? Aby se o ně někdo postaral. Co potřebují děti, které nemohou jít do školy? Aby se o ně někdo postaral.

Jenže každé takové „postarání se“ — jinak řečeno neplacená péče, která je však prací jako každá jiná — daleko větší vahou dopadne na ženy, a to kvůli tomu, jak je strukturovaná zaměstnanost. „Nejde jen o společenské normy, které právě ženám přisuzují pečovatelskou roli,“ podotýká Clare Wenhamová, „Kdo vydělává méně? Komu práce poskytuje potřebnou flexibilitu?“

Podle údajů britské vlády je čtyřicet procent žen zaměstnáno pouze na částečný úvazek. U mužů se naproti tomu jedná pouze o třináct procent. V heterosexuálních partnerstvích ženy častěji vydělávají méně, což znamená, že jejich práce, když na to přijde, má nižší prioritu.

Současný nouzový stav bude trvat spíš měsíce než týdny. Mnohé ženy to připraví o jejich celoživotní úspory a mnohým se to už nikdy nepodaří napravit. Samozřejmě, že se v situaci zavřených škol k péči o děti uvolní i někteří otcové, ale zdaleka to nebude normou.

Navzdory masovému nárůstu zaměstnanosti žen v průběhu 20. století stále existuje fenomén „druhé směny“. Všude po světě odvedou ženy — a to včetně těch, které chodí normálně do zaměstnání — víc práce v domácnosti a mají méně volného času než jejich partneři.

I aktuální kreslené vtipy na téma panického nakupování zásob odhalují, že úkoly důležité pro chod domácnosti jako nákup jídla jsou stále primárně věcí žen. „Nemám obavy z koronaviru, strach mi ale nahání nedostatek lidského rozumu,“ říká jeden z nejpopulárnějších tweetů týkajících se koronavirové krize. „Bojím se o lidi, kteří si skutečně potřebují zajít do obchodu, aby měli jejich rodiny co jíst, zatímco Susan a Karen si mezitím udělaly zásoby na 30 let.“

Je to vtipné jen díky tomu, že „Susan“ a „Karen“ jsou jména typická pro mámy z amerických předměstí. Všichni mají automaticky za to, že odpovídají za chod domácnosti daleko spíš než — řekněme — Mike anebo John.

Podívejte se kolem sebe a páry, které čelí obtížným rozhodnutím, jak si teď rozdělit dodatečnou neplacenou práci, jistě kolem sebe spatříte sami. Když jsem si telefonovala s Clare Wenhamovou, sama byla v karanténě se dvěma malými dětmi; ona a její manžel se střídají ve dvouhodinových službách mezi péčí o děti a svou výdělečnou prací.

To je jedna možnost — pro mnohé jiné však dělba práce bude kopírovat tradiční dělbu rolí. Páry se dvěma příjmy se najednou ocitnou v situaci připomínající jejich prarodiče, jeden bude pečovat o domácnost a druhý vydělávat na živobytí.

„Můj partner je lékař na akutním příjmu a pečuje teď přímo o nakažené koronavirem. Právě jsme se odhodlali k těžkému rozhodnutí, že se na dohlednou dobu, dokud bude nakažené pacienty léčit, přestěhuje do karantény do garáže,” napsala epidemioložka Emory University Rachel Patzerová, která má třítýdenního kojence a dvě další malé děti. „Snažím se učit své děti doma, starat se o novorozeně, které pláče, když ho nechovám, a bojím se o zdraví svého manžela i celé své rodiny.“

Samoživitelky a samoživitelé čelí ještě obtížnějším rozhodnutím: jak po dobu, co budou zavřené školy, skloubit vydělávání peněz s péčí o děti? Nikdo by neměl vzdychat po „ideálu 50. let“, kdy se tátové vraceli k čerstvě připravené večeři a čerstvě vykoupaným dětem, nejen proto, že už i tehdy se to spousty rodin vůbec netýkalo.

A v dnešní Británii je rodin samoživitelek a samoživitelů celá čtvrtina, přičemž žen z nich je devadesát procent. Zavřené školy nyní dělají jejich život ještě obtížnějším.

Neopakovat tytéž chyby stále dokola

Pandemie eboly měla i další podobně významné důsledky. Lze čekat, že jejich obdobu, byť možná v mírnější formě, zaznamenáme během krize i ve vyspělém světě. Uzavření škol ovlivnilo životní šance dívek, protože mnoho z nich tak přišlo o možnost dalšího vzdělání. Přibylo domácího a sexuálního násilí. A více žen zemřelo při porodech, protože potřebné kapacity zdravotnictví byly upoutány jinde.

„Nedostatky ve zdravotní péči jsou nyní nevyhnutné, nejvyšší prioritou bude teď pro všechny epidemie“, říká Clare Wenhamová, která působila jako výzkumnice v západní Africe během epidemie eboly. „Vyšetření a lékařské konzultace, které nejsou nezbytné, se ruší. To bude mít vliv na úmrtnost matek či přístup k antikoncepci.“

Například Spojené státy již nyní v dané oblasti vykazují otřesné statistiky ve srovnání s jinými bohatými zeměmi. Tamní černošky mají přitom pravděpodobnost, že zemřou během porodu, ještě dvakrát větší než bělošky.

Clare Wenhamová za nejpozoruhodnější statistiku ze Sierra Leone, která mezi lety 2013 a 2016 patřila k zemím vůbec nejpostiženějším ebolou, pokládá fakt, že během epidemie tam zemřelo víc žen na komplikace v těhotenství a při porodu než na nákazu jako takovou. Jejich úmrtí přitom poutají méně pozornosti než bezprostřední problémy způsobené epidemií. Do statistik se nezapočítají. Stejně jako se nebere v potaz pečovatelská práce, bez níž by se moderní ekonomika zhroutila.

Caroline Criadová Perezová ve své knize Invisible Women uvádí, že o epidemích eboly a viru zika vyšlo 29 milionů vědeckých článků ve více než patnácti tisících nejprestižnějších vědeckých žurnálech. Ale jen méně než procento z nich se zabývalo aspektem odlišných dopadů na obě pohlaví. Clare Wenhamová doposud nenašla ani jednu odbornou práci, která by řešila dopady pandemie koronaviru z hlediska genderu. Spolu se dvěma spoluautory nyní chtějí mezeru zaplnit.

Poznatky, které jsme získali při studiu důsledků epidemií eboly a viru zika, by nám nyní mohly sloužit k formulaci vhodných opatření. V bohatých i chudých zemích lidé očekávají, že během karantény vzroste počet případů domácího násilí. Stres, zvýšená konzumace alkoholu a finanční problémy platí obecně za jeho spouštěče. Britská organizace působící v sociální oblasti Women’s Aid už vydala prohlášení, že „panují obavy, zda zásada nestýkat se s jinými lidmi a pravidla karantény nebudou zneužity násilníky k nátlaku a kontrole a zda neznemožní jejich obětem dostat se do bezpečí a k pomoci“.

Vědecká komunita je frustrovaná z toho, že všechny uvedené poznatky zatím nikdo v politice neřeší. Odborníci mají také starost, že se promarní příležitost sesbírat kvalitní data, která by mohla být užitečná do budoucna.

Máme kupříkladu jen málo informací o tom, jak viry, jako je koronavirus, působí na těhotné ženy — proto se také vydávají rozporuplná doporučení. Dle vyjádření Susannah Haresové, Která vede výzkumný tým v Center for Global Development, chybí ale třeba i dostatečná data, aby s dalo modelovat aspoň to, kdy bude zase možné otevřít školy.

Neměli bychom opakovat tytéž chyby stále dokola. Jakkoli to není příjemná představa, další epidemie v budoucnu jsou nevyhnutelné. A tvrzení, že gender je při nich jen okrajové téma, či snad dokonce odvádí pozornosti od reálné krize, je třeba kategoricky odmítnout. To, jak se zachováme nyní, ovlivní životy milionů žen a dívek při příštích epidemiích.

Krize způsobená koronavirem bude celosvětová a dlouhodobá, s vážnými důsledky pro ekonomiku i zdravotnictví. Přesto představuje také příležitost. Mohla by být první epidemií, při které se budou sledovat rozdíly v dopadech na obě pohlaví a získané poznatky následně zohlední věda i politika.

Příliš dlouho politika předpokládala, že péči o děti a staré lidi lze jen tak přenechat soukromému angažmá jedinců — zejména žen. Příliš dlouho se přehlíželo, že takto poskytují obří dotaci výdělečné ekonomice. Pandemie by nám měla připomenout, jak rozsáhlý sektor péče reálně je.

Clare Wenhamová podporuje vyplacení nouzové dávky při péči o dítě, ekonomické zajištění pro majitele malých podniků a přímou finanční pomoc rodinám. Nedělá si ale příliš velké naděje, že se to zrealizuje. Její zkušenost totiž říká, že se vlády chovají příliš krátkozrace a místo vlastní promyšlené iniciativy jen hasí požáry.

„Všechno, co se doposud stalo, se děje přesně tak, jak jsme předvídali, že?” posteskla si. „Jako vědecká obec jsme věděli, že z Číny přijde epidemie, ale stejně na to nikdo nepřipravil zdravotnictví. Věděli jsme, že to zcela paralyzuje finanční systém, ale stejně na to nikdo nepřipravil žádný rozpočet… Všechno jsme to říkali, ale vlády nás stejně neposlouchaly. Tak proč by teď měly naslouchat něčemu, co se týká žen?“

Článek The Coronavirus is a Disaster for Feminism vyšel na webu magazínu The Atlantic a v Deníku Referendum vychází s jeho svolením. Přeložila KATEŘINA SMEJKALOVÁ

    Diskuse