Olga Richterová: Zákaz doprovodu u porodů je důsledkem selhání vlády
Ivona RemundováS poslankyní Olgou Richterovou jsme mluvili o tom, jak současná krize zatřásla s českým porodnictvím, a o tom, jak bychom mohli krize využít jako šance zlepšit poměry, které v něm panují.
Máme za sebou téměř tři týdny koronavirové krize, lidé v České republice musí následovat spoustu nařízení krizového režimu, které jsme si ještě před pár týdny nedokázali představit. Kromě jiných zákazů a restrikcí Ministerstvo zdravotnictví vydalo poměrně rychle pokyn nepouštět žádné doprovody do českých porodnic k rodícím ženám. Co na to říkáte?
Pro mě to bylo velké překvapení, protože jiné země, pokud vím, k tomu nepřistupují. I vzhledem k tomu, kolik je zkušeností s tím, jak příznivý dopad na stav dítěte i matky po porodu přítomnost doprovodu má, tak mě prostě překvapilo, že k takhle radikálnímu kroku, který nedoporučuje Světová zdravotnická organizace a neuplatňují ho ani další země, naše ministerstvo přistoupilo.
Je dobré si připomenout, že původně výjimky z nařízení ministerstva zdravotnictví s přítomností osoby blízké u porodu počítaly. Výjimky se mi celkově zdály rozumné, zdůraznila bych i tu týkající se návštěv nebo přítomnosti zákonných zástupců dětí, aby hospitalizované děti nebyly v nemocnicích samotné. Ani zákaz týkající se porodnic původně platit neměl. Svědčí to bohužel zřejmě o tom, že si ho řada zdravotnických zařízení prostě přála.
To mě právě zajímá. Zkoušela jsem si několikrát představit, jak vlastně vznikl. Jestli si někdo na ministerstvu řekl, že by to bylo potřeba zpřísnit, anebo zda výzva k němu vzešla z některých porodnic…
Bohužel právě patrně tlakem zdola. Přijde mi opravdu škoda, že to není na uvážení každého zdravotnického zařízení, protože ta se zásadně liší. Tam, kde mají samostatné oddělené porodní pokoje, takže by rodící žena se svým partnerem nepřišla do styku s dalšími lidmi navíc, by podpora u porodu dávala velký smysl, naopak by to znamenalo menší kontakt porodních asistentek s nastávající maminkou.
No a pak je tu druhý problém: kdyby tady bylo dost ochranných pomůcek, kdyby naši ministři jednali včas, nepanoval by ve zdravotnictví takový stres… Vím, že to bylo těžko předvídatelné, ale je to důležitý faktor. Kdyby zdravotníci nebyli v až tak velikém stresu, jako nyní jsou, protože nemají dostatek ochranného vybavení, tak by se podle mě k tomuhle velmi přísnému, a nakonec i jim často práci stěžujícímu, zákazu nesáhlo.
Člověk často naráží na paradox, že každému přijde normální, aby s malým tříletým, čtyřletým, pětiletým dítětem mohla být maminka v nemocnici, ale u novorozenců jako kdyby zdravotnický personál jejich potřebu být se svými rodiči neuznával. Tušíte, odkud se tohle bere?
Říká se, že zvyk je železná košile… Máme hluboce pod kůží zaryté to, co jsme sami zažili, co nám předali jako normální naši rodiče. Bohužel praxe oddělování novorozenců od maminek tady vládla po dlouhá a dlouhá desetiletí.
Že je to poškozující, v racionální rovině vědí všichni, ale málokdo si umí uvědomit skutečný rozsah možných škod — jak důležité jsou první chvíle po porodu. Těžko se prokazuje, jaký druh potíží to způsobí, dítě nemluví a nemůžete prokázat, že se pak třeba hůř kojí.
Bohužel už se dozvídám, že se teď kvůli nedostatku personálu často v mnoha českých porodnicích zneužívá absence tatínka nebo jiného doprovodu, takže místo bondingu, čili času po porodu, kdy se vytváří vazba mezi dítětem a matkou, novorozeně okamžitě odnášejí. To je naprosto špatně, může to zkomplikovat kojení a poporodní adaptaci celkově.
Je prokázáno, že se tím také zvyšuje pravděpodobnost rozvoje laktační psychózy a dalších obtíží psychického rázu spojených s narušením hormonální rovnováhy. Když dítě matce po porodu seberou, přirozené procesy se nemohou rozběhnout, jak mají. Naopak se rozběhne stresová reakce vyplavující nežádoucí hormony.