Přítomnost u porodu je transcendentní, formující zážitek pro všechny v místnosti. Ustrnutí z toho, když člověk spatří první vteřinu nového života, není srovnatelné s ničím jiným v lidském životě — snad jen s tím, když spatříte ve stejné vteřině lidský život vyhasnout. 

Je to událost, o níž se nepíše snadno — nedaří se vám ji plně vyjádřit slovy, cítíte vůči ní pokoru, protože víte, že vás přesahuje. Nikdy jsem nebyl a nikdy už nebudu tak blízko stát se věřícím, jako když jsem se díval svému dítěti do otevřených očí v jeho prvních vteřinách na světě.

Ale to se bavíme až o závěrečných chvilkách těžko představitelné dřiny, z níž většinu samozřejmě odpracuje žena. Ale nemyslete si, ten zážitek jsem si odmakal i já, otec u porodu. A věřím, že má zkušenost není ojedinělá.

Dlouhé hodiny jsem zajišťoval „pomocné práce“. Komunikoval jsem s lékařem a porodní asistentkou, dělal jsem ženě fyzickou oporu v jejích naučených polohách k prodýchávání kontrakcí, povídali jsme si o tom, jak věci probíhají, chystali jsme se společně jako tým na každou další hodinu, dělali důležitá rozhodnutí a překonávali krize. V jedné chvíli jsme společně dokonce usnuli. Byli jsme v tom zkrátka spolu. 

Když bylo „po všem“ a mířili jsme už ve třech společně na pokoj, zavolala na nás sestřička „ták, ještě změříme tlak“. Byl jsem po dvaceti hodinách tak vyřízený, že jsem si vyhrnul rukáv a začal instinktivně pumpovat žíly. „Vy ne, tatínku.“

Nikdy jsem nebyl tak strašně unavený. A to nás přitom teprve čekala první noc s dítětem.

Je samozřejmě legrační srovnávat mou únavu s ženou vedle mě, která právě porodila dítě. Ale mou „práci“ při porodu by v mojí nepřítomnosti musel někdo odvést — porodní asistentka, anebo by na ni zbyla žena sama.

Byla to nejúžasnější věc v mém životě a stěží ji kdy co překoná. Nedovedu si představit, že o tohle všechno přijdu a že to moje partnerka bude muset podstoupit sama v roušce. Patrně bychom se rozhodli pro domácí porod, proti kterému v principu nic nemám, ale člověk by se na něj měl dlouho připravovat. A především by se takové rozhodnutí mělo zakládat na pevné úvaze, ne na zoufalém výběru na poslední chvíli. 

Plošný zákaz osob blízkých u porodu zkrátka ve snaze hypoteticky snížit jedno riziko přináší fakticky řadu rizik dalších. Opravdu za to stojí?

Riziko nákazy nezvyšují otcové, ale zdejší porodnický systém

V České republice bývají otcové u porodu stále považováni za jakýsi „nadstandard“, který přeci není problém v době krize oželet. S takovou přezíravostí o nich hovoří mnozí porodníci v čele se známým primářem Pařízkem z Apolináře. Nedivil bych se, kdyby Pařízek sám přišel s tímto tipem, jak pro nemocniční personál odstranit „zbytečné riziko“.

Podle ministerstvem zřizované Fakultní nemocnice v Ostravě přitom přítomnost otce u porodu rizika nákazy virem nepřináší. Vychází z předpokladu, že partner je stejně rizikový jako rodička, protože s ní ve většina případů žije v jedné domácnosti. Za dodržení určitých podmínek (zdravotní stav, ochranné pomůcky, omezení pohybu po nemocnici) tak jeho přítomnost u porodu nikoho zásadně neohrožuje.

Podpora naopak zlepšuje atmosféru a postup porodu, dodává rodičce sílu a utužuje vztahy. Doprovody blízkých k porodům označuje za velmi důležité i Světová zdravotnická organizace.

Žádná jiná země čelící koronaviru přítomnost otců u porodu nezakázala. Jenom český rouškistán „přijal další opatření“, které v boji s virem zásadně nepomůže, ale zato nic nestojí a pro vládu je snadné ho vyhlásit a vypadat přitom, že něco dělá.

Na nátlak Pirátky Olgy Richterové přijalo Vojtěchovo ministerstvo výjimky umožňující doprovod k porodu cizinkám, ženám s postižením nebo se závažnou duševní nemocí a ženám, které očekávají porod mrtvého plodu, s nímž se chtějí oba rodiče bezprostředně rozloučit. Tato výjimka se však bude týkat maximálně desítek lidí. Všichni ostatní mají smůlu.

„V případě porodu se umožňují výjimky pro ty případy, kdy je přítomnost osoby blízké nezbytná,“ píše ministerstvo v upraveném nařízení. Český stát tedy nyní otevřeně rozhoduje za ženy o tom, kdo je pro jejich porod nezbytný.

Pokud bude vláda na tomto nezvratném zásahu do životů tisíců lidí trvat, bude to od ní nebetyčný alibismus. Debata o přítomnosti u porodu by se totiž ani nemusela vést, kdyby vláda dokázala zajistit dostatek kvalitních zdravotních pomůcek pro personál nemocnic.

Petice proti nařízení vlády podepsaly již desetitisíce lidí. Neziskové organizace jako Liga lidských práv je chtějí napadnout i soudně. Zastání kupříkladu u ombudsmana se ovšem nastávající rodiče nedočkali.

Ombudsman Křeček se tváří, jak kdybychom zrovna vedli ústavněprávní debatu o to, jestli je přítomnost otce u porodu základní lidské právo. Tu skutečně povedeme, ale později, až budou tisíce lidí žalovat stát za tuhle nenapravitelnou újmu, kterou jim způsobil.

Ministr zdravotnictví Vojtěch a jeho pravá porodnická ruka Antonín Pařízek zdůvodňují zákaz otců u porodu starostí o zdraví personálu. Pokud ovšem někdo zvyšuje riziko šíření nákazy, nejsou to otcové, ale současný porodnický systém.

Stát na jednu stranu přikazuje lidem držet karanténu a ven chodit maximálně ve dvou, ale na druhou stranu chce po většině rodiček, aby přišly rodit do nemocničních areálů, kde budou několik dalších dní sdílet pokoj s pěti dalšími matkami.

Bezpečnostní otázka v čase mimořádné krize samozřejmě vyvstává nade všechno. To ovšem neznamená, že se mlčky zavřeme s rouškami do našich privátních světů a budeme vyčkávat na další omezení. 

Nenechme si namluvit, že každé vládní opatření je nezbytnou samozřejmostí. Všechno má svoje meze: pokud vidíme, že kroky expertů jsou zatížené jejich osobními preferencemi, které se navíc tlučou se standardy vyspělého světa a praxí jiných zemí, měli bychom se ozvat.

Čeští porodníci možná sami nevidí hodnotu v tom, aby byl otec u porodu, stačí to ovšem na to jejich přítomnost jednoduše pro jistotu zakázat?