V rámci karanténního trávení času jsem v televizi zhlédla britský film Sufražetka. Téhož dnes šly v rozhlase na Vltavě jedny z posledních Reflexí (od nového schématu jsou zrušené) — diskusního pořadu, kde na stejné téma boje o volební právo žen rozmlouval redaktor Lukáš Matoška s politoložkou Jitkou Gelnarovou a historičkami Hanou Krutílkovou a Danou Musilovou. 

Společně sdělovali střízlivým vědeckým tónem fakta o diskriminaci žen až hluboko do 20. století. Například to, že volební právo žen, když už u nás bylo zavedeno, odvozovalo se od majetkových poměrů potenciální voličky. A bylo to pouze právo volit, nikoli být volena (ostatně žádná žena by v té době ani zvolena nebyla, když její voličská základna byla tak pečlivě omezená). 

Film Sufražetka tahle fakta ilustroval na britských poměrech. Hrdinka filmu je mladá žena, dělnice z prádelny — žehlírny. Snímek není žádné progresivní umělecké dílo, ale bylo v něm dobře vidět, jak muži (ani vlastní životní partneři) se ženami nesolidarizují, a jak surově zacházela s demonstrujícími ženami policie a orgány justice včetně vězeňské služby. 

A mimo jiné tam také bylo ukázáno, že právo na dítě měl na počátku 20. století ve Velké Británii výhradně muž, který ho mohl matce unést, upřít jí s dítětem kontakt a dokonce, jako v tomto filmu, bez jejího souhlasu, ba dokonce i bez jejího vědomí dát dítě k adopci. Žena s tím nemohla udělat vůbec nic a dítě se na to muselo dívat a nějak se s tím v životě srovnat.

Detaily o hnutí sufražetek a vývoji volebního práva žen lze snadno dohledat. Mně teď jde o vzájemná práva matky a dítěte a rodičů mezi sebou. Fakt, že se u nás spontánně a s pozitivním přístupem porodnic prosadila přítomnost otců u porodu, je velký pokrok v uvažování nad tím, co znamená rodina a jak může v současné digitální, od přírody a fyzické práce vzdálené, době fungovat.