Ze slov i skutků ombudsmana Křečka trčí misogynie

Alena Zemančíková

Ti, kteří pana Křečka zvolili, se na české společnosti provinili na mnoho let dopředu. Jeho názory se zasekly v minulosti, která jemu zřejmě vyhovovala. Naštěstí mnoha lidem nikoliv.

V rámci karanténního trávení času jsem v televizi zhlédla britský film Sufražetka. Téhož dnes šly v rozhlase na Vltavě jedny z posledních Reflexí (od nového schématu jsou zrušené) — diskusního pořadu, kde na stejné téma boje o volební právo žen rozmlouval redaktor Lukáš Matoška s politoložkou Jitkou Gelnarovou a historičkami Hanou Krutílkovou a Danou Musilovou. 

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Společně sdělovali střízlivým vědeckým tónem fakta o diskriminaci žen až hluboko do 20. století. Například to, že volební právo žen, když už u nás bylo zavedeno, odvozovalo se od majetkových poměrů potenciální voličky. A bylo to pouze právo volit, nikoli být volena (ostatně žádná žena by v té době ani zvolena nebyla, když její voličská základna byla tak pečlivě omezená). 

Film Sufražetka tahle fakta ilustroval na britských poměrech. Hrdinka filmu je mladá žena, dělnice z prádelny — žehlírny. Snímek není žádné progresivní umělecké dílo, ale bylo v něm dobře vidět, jak muži (ani vlastní životní partneři) se ženami nesolidarizují, a jak surově zacházela s demonstrujícími ženami policie a orgány justice včetně vězeňské služby. 

Film Sufražetka připomíná, jak surově se tehdy se ženami usilující o volební právo zacházelo. Archiv Wikiwand

A mimo jiné tam také bylo ukázáno, že právo na dítě měl na počátku 20. století ve Velké Británii výhradně muž, který ho mohl matce unést, upřít jí s dítětem kontakt a dokonce, jako v tomto filmu, bez jejího souhlasu, ba dokonce i bez jejího vědomí dát dítě k adopci. Žena s tím nemohla udělat vůbec nic a dítě se na to muselo dívat a nějak se s tím v životě srovnat.

Detaily o hnutí sufražetek a vývoji volebního práva žen lze snadno dohledat. Mně teď jde o vzájemná práva matky a dítěte a rodičů mezi sebou. Fakt, že se u nás spontánně a s pozitivním přístupem porodnic prosadila přítomnost otců u porodu, je velký pokrok v uvažování nad tím, co znamená rodina a jak může v současné digitální, od přírody a fyzické práce vzdálené, době fungovat. 

Je to velký posun od situace, jaká bývala častou (a trapnou) inspirací různých televizních komedií, v níž žena v porodnici rodí, zatímco otec dítěte buď prožívá fantomové porodní bolesti doma anebo to celé tráví s kamarády v hospodě, kde se opije do němoty: další peripetie si snadno představíme (velká legrace). 

Právo, nebo tedy možnost, jak říká pan Křeček, být u porodu totiž pomáhá nejen rodičce, ale i otci dítěte překonat strach tím, že je do celého procesu od počátku zapojen. To není žádná móda, ale zdravotnický pokrok. Ale nejen zdravotnický, i společenský, který je výrazem toho, že ženská a mužská polovina lidstva má společný podíl na všech stránkách života: u porodu to začíná. 

O pokroku v procesu umírání teď řeč není, ale i tam se přístup mění. Je tady namístě připomenutí pro konzervativce: v obojím případě se nové směřování (nikoli móda) obrací do minulosti, jenom ne do minulosti tvrdě industriální (jak ji vidíme ve zmíněném filmu), ale spíše té, která žije blíže přírodě. Většího soužití s přírodou je nám velice zapotřebí, technokratické chování nás vede k vyprahnutí citu, k přeceňování role peněz, k neurčitému zmatku, v němž nerozumíme sami sobě. 

Konzervativní staří muži (jako třeba i doktor Honzák) argumentují, že pro dítě je nejlepší co nejdelší přítomnost matky v prvních letech života a žádná otcovská dovolená nebo přítomnost u porodu na tom nic nezmění. 

Jenže už celé generace dětí vyrostly v poměrech, kdy je v rodině přítomná jenom matka, otec odešel nebo nebyl nikdy do rodiny včleněn nebo se úplně nevzdálil, ale má další rodinu. Dětí, vychovaných jen ženami, je v populaci obrovské procento, mluví se o krizi mužství a někdy, dost často, se to poněkud manipuluje do stížnosti, že za to můžou ženy svou přílišnou emancipací. 

Často cítím v podtextu, že by ženy měly ten osvědčený vyprázdněný patriarchální režim vydržet, nemít děti bez přiznaného otcovství, prostě nemyslet si, že na všechno stačí samy a rodina že může fungovat bez muže. 

Nabádání bych ale ráda slýchala i z druhé strany: že by se muži měli víc zajímat o rodinný život, být víc s dětmi, být i v rodině onou padesátiprocentní silou, jakou by měli být ve společnosti, ne mentorujícím fantómem, jehož spoluúčast na rodinném životě je jaksi dobrovolná. 

Muži, kteří chtějí být u porodu svých dětí, patří k těm, kteří takovou reformu rodinného života berou vážně a mají ji v úmyslu.

Považuji za dobré, že se dost velká část společnosti ohradila proti tomu, že vláda si osobuje v rámci nouzového opatření proti pandemii zakázat přítomnost otců o porodu s tím, že tohle by snad mohli politikové nechat na vedení jednotlivých porodnic. 

V této zejména zpočátku zmatené krizové době museli představitelé nemocnic a lékaři vyřešit problémy, které vláda nezvládala. Nesvědčí tedy o velkém respektu, když jim v této věci vláda nařizuje. To nechce pan Křeček v rozhovoru pro Respekt uznat, ba o tom ani slyšet, a kromě toho ve svém úřadu mocensky přerozděluje agendu tak, aby uspokojil hlas agresivních příznivců tvrdé ruky. Z jeho slov i skutků trčí misogynie. 

Od pana Křečka se, obávám se, dočkáme ještě lecčeho. Jeho názory zajisté zastupuje mínění části občanů — to jsou ti, na které se dovolává, kteří mu píšou na sociální sítě. Fakt, že se k tak mírumilovné věci, jako je přítomnost otce u porodu, vyjadřují příznivci pana Křečka odmítavě až agresivně, ovšem svědčí o zbytečné agresivitě ve společnosti, kterou by ochránce práv měl spíš tlumit než podporovat a odvolávat se na ni jako na relevantní hlas. 

Horší ovšem je, že Stanislav Křeček byl zvolen hlasy poslanců Parlamentu ČR, kteří tím, že pro něj zvedli ruku, dosadili na místo ochránce práv člověka, jehož názory se zasekly v minulosti, která mu zřejmě vyhovovala. 

Ti, kteří pana Křečka zvolili, se na české společnosti provinili na mnoho let dopředu, přispěli k jejímu rozdělování, a především se přičinili o zpochybnění instance, na kterou lidé, kteří uvízli v nespravedlivé slepé uličce systému, spoléhali (a ona jim opravdu mnohokrát dokázala pomoci). K volbě veřejného ochránce práv přistoupili nezodpovědně.

A ostatně — když se přezkoumával svévolný akt vlády, kterým zrušila doplňující volbu do Senátu v Teplicích, a dospělo se celkem bez hysterie k závěru, že to byl akt protiústavní a je třeba volby konat, mohl úřad veřejného ochránce práv klidně přezkoumat i podle názoru stěžovatelů nadbytečný vládní zákaz přítomnosti otce u porodu. Byli bychom zvědaví na výsledek. Na to, že se pan Křeček o věci nechce bavit, nikdo zvědavý není.

    Diskuse
    LV
    April 13, 2020 v 21.8
    Muži se samozřejmě se sufrazetkami solidarizovali

    Tedy alespoň někteří.

    WSPU muže do svých řad nebrala. Nicméně vznikla sesterská, či bratrská organizace mužů.

    Kauce skládal za zatčené manžel jedné z čelných organizátorek.

    Někteří manželé také podporovali manželky, organizátorka, neb tyto byly WSPU placeny.

    Byla to bohatá organizace.