Myslím, že zákaz přítomnosti otců u porodu je v současné situace zbytečně kontroverzní krok a nemohu se zbavit podezření, že to je jeden z případů, kdy krizové situace využívá jedna ze sporných stran pro sebe. Vyjádření pana Křečka mi jen potvrzuje, že část porodníků, které jde přítomnost otců u porodu na nervy, protože narušuje jejich monopol těch, kteří mají rodičku v moci, se chopila příležitosti, jak prosadit svou. Teď se výborně hodí obnovit v porodnicích tvrdý režim a odbourat sentiment nějakých „zázraků zrození“.

Zamýšlím se, co může být za tím, a prosím, pokud se mýlím, opravte mě: Porody přece musejí probíhat bez ohledu na epidemii a nebezpečí, že rodička je nakažená virem, existuje. Porodnice jí přitom nemůže odepřít péči. Je teda asi nutné, i když nepříjemné, u porodu používat ochranné prostředky. Na druhou stranu: Personál porodnic nemá s infekčními odděleními nemocnic žádný kontakt a nic společného, kromě snad společné kuchyně. Nedá se tedy říct, že provoz porodnic je teď více krizový než jindy. Proč tedy, kromě těch nutných hygienických opatření, měnit režim? 

Všechny moje děti se narodily v porodnici a nemám na to nijak hezké vzpomínky, i když v jednom případě, kdy se dítě narodilo nedonošené, vděčím nemocnici za záchranu jeho života a veškerou — řekla bych, že perfektní — péči. Bylo to v roce 1977 a neměla jsem do toho co mluvit, ani mě nikdo příliš neinformoval, dítě však ve zdraví přežilo a dále se zdárně vyvíjelo. Nemám nejmenší důvod o perfektní péči pochybovat. I když byla krutě neosobní. 

Přítomnost otce dětí u svých porodů bych si bývala přála, opravdu mi chyběla opora v osobě nejbližšího člověka, ve všech případech svých čtyř porodů jsem se cítila osamělá a vydaná všanc cizí moci. Když na mě ta moc byla laskavá, což se stalo až v lednu 1989, kdy už do porodnic pronikl svěží reformní vítr, bylo to snesitelnější.