Myslím, že zákaz přítomnosti otců u porodu je v současné situace zbytečně kontroverzní krok a nemohu se zbavit podezření, že to je jeden z případů, kdy krizové situace využívá jedna ze sporných stran pro sebe. Vyjádření pana Křečka mi jen potvrzuje, že část porodníků, které jde přítomnost otců u porodu na nervy, protože narušuje jejich monopol těch, kteří mají rodičku v moci, se chopila příležitosti, jak prosadit svou. Teď se výborně hodí obnovit v porodnicích tvrdý režim a odbourat sentiment nějakých „zázraků zrození“.

Zamýšlím se, co může být za tím, a prosím, pokud se mýlím, opravte mě: Porody přece musejí probíhat bez ohledu na epidemii a nebezpečí, že rodička je nakažená virem, existuje. Porodnice jí přitom nemůže odepřít péči. Je teda asi nutné, i když nepříjemné, u porodu používat ochranné prostředky. Na druhou stranu: Personál porodnic nemá s infekčními odděleními nemocnic žádný kontakt a nic společného, kromě snad společné kuchyně. Nedá se tedy říct, že provoz porodnic je teď více krizový než jindy. Proč tedy, kromě těch nutných hygienických opatření, měnit režim? 

Všechny moje děti se narodily v porodnici a nemám na to nijak hezké vzpomínky, i když v jednom případě, kdy se dítě narodilo nedonošené, vděčím nemocnici za záchranu jeho života a veškerou — řekla bych, že perfektní — péči. Bylo to v roce 1977 a neměla jsem do toho co mluvit, ani mě nikdo příliš neinformoval, dítě však ve zdraví přežilo a dále se zdárně vyvíjelo. Nemám nejmenší důvod o perfektní péči pochybovat. I když byla krutě neosobní. 

Přítomnost otce dětí u svých porodů bych si bývala přála, opravdu mi chyběla opora v osobě nejbližšího člověka, ve všech případech svých čtyř porodů jsem se cítila osamělá a vydaná všanc cizí moci. Když na mě ta moc byla laskavá, což se stalo až v lednu 1989, kdy už do porodnic pronikl svěží reformní vítr, bylo to snesitelnější. 

Mám ale v živé paměti, kdy na mě ta moc byla vysloveně zlá, jednala se mnou povýšeně a moji nešikovnost prvorodičky glosovala hrubými výrazy. Nakonec v úsilí celou věc urychlit mi nalehla na břicho takovou silou, že mi zlomila žebro. A bylo to roku 1976, ve stejném prvotřídním ústavu, kde se později tak výborně postarali o mé nedonošené dítě. 

Pokrok není totéž, co móda

Měli jsme v knihovně — a jedno z mých dětí to zdědilo — seřazené vedle sebe několikero vydání knihy Naše dítě. To nejstarší je z roku 1958, nejnovější z roku 1976. Ta kniha je přísná jako Starý zákon, ale i tak se názory na to, co a jak se má s dítětem dělat, docela liší. Výrokům jako „maminko, od deseti měsíců ani jednu plenku“ jsme se smáli — i když byly matky a jejich děti, které to splnit dokázaly. Pokyny, aby matky děti nechovaly a nehýčkaly, jsou už dnes folklór. Matně si vzpomínám i na jistý moment soutěživosti, spíš ve smyslu socialistické soutěže na pracovišti než soutěže sportovní: dítě prostě v určitém věku mělo určité věci zvládnout a když ne, byla to matka, kdo neplní stanovenou normu. 

Pokyn ohledně plen je to nejmenší, ale týkalo se to i pohybových a řečových pokroků. Vzpomínám si, že jsem tuhle soutěž mezi matkami pociťovala, dokonce jsem jí i sama poněkud podléhala. A s tím mě napadá, že se vždy najde dost lidí, kteří rádi přistupují na přísná a omezující pravidla a normy a s oblibou kontrolují ty ostatní, jestli oni také. Aspoň pokoutně, v čekárně u lékaře nebo na dětském hřišti. Anebo na jednání vlády.

Když pan Křeček řekne, že se přítomnost otců u porodů stala v současné době módní záležitostí, je to stejné, jako by řekl, že se módou stalo vrtání zubu s lokálním umrtvením: taky jsme zažili, že se to nedělalo, a přežili jsme to. Ale dnes se to dělá a cítí se při tom lépe pacient i zubař. 

Stejně tak se „módou“ stalo operativní léčení zlomenin, ačkoliv se sádrou se dají dva měsíce taky přežít a kosti srostou. Rovněž se stalo „módou“ navštěvovat děti v nemocnici, což možná pan Křeček taky nepovažuje za nezbytné pro zdravé rodinné vztahy a řádný vývoj dětí. 

Já například, když mi v roce 1960 brali v Mariánských Lázních mandle, jsem se musela s maminkou rozloučit na schodech nemocnice a pak jsem ji viděla až za týden, když si pro mě přijela. Ten týden mezitím byl tak strašný, že si ho pamatuju jen jako temný mrak a noci beze spánku. Bylo mi pět let. Ještě v roce 1968, to už mi bylo třináct, jsem v nemocnici v Plané u Mariánských Lázních pobývala dva týdny na vyšetření ledvin, nic akutního mi nebylo, ale protože to bylo dětské oddělení, nikdo za mnou nesměl. Ani za dalšími, menšími dětmi, prostě návštěvy na dětských odděleních nebyly dovolené. Dnes je „módou“ nejen možnost návštěv, ale přímo pobyt rodičů s dětmi v nemocnicích. 

Současné rodičky, kterým bylo zakázáno mít nablízku otce svého dítěte, porodí i bez něj. Budou jen frustrované, možná hysterické, nešťastné a budou možná s porodníkem hůř spolupracovat. Nařízení vyvolalo vlnu kvalifikovaných protestů, které bylo možné se vyhnout. Překvapený ministr zdravotnictví lavíruje, ale tenhle ministr zdravotnictví, to už je jasné, vždycky vyhoví autoritářství lékařů a vládních kolegů, protože sám autoritu nemá. 

Moderní zdravotnictví se zrodilo z války, ideoví autoři zdravotní péče Československé republiky se poučili v lazaretech a polních nemocnicích první světové války, že podmínkou úspěchu léčení je dobrá organizace a včasnost zákroku. O jejich názorech a působení jako profesorů lékařských fakult kolují celé knihy lékařských historek. Hierarchické uspořádání nemocničního oddělení skutečně v něčem vojnu připomíná, v jedné zásadní věci se však liší: neexistuje tu povinnost bezpodmínečného uposlechnutí rozkazu. 

Nouzová opatření ovšem nabízejí lákavou možnost se tomu přiblížit. A vida, rétorikou zákazů u našich vládních opatření skutečně prosvítá vojna. Plukovník Roman Prymula byl rektorem Vojenské lékařské akademie, Jan Hamáček má rád vše vojenské (ještě si vzpomínám, jak bránil tomu, aby byl Vojenský újezd Brdy otevřen veřejnosti). To jim dodává energii i snad metodiku k řešení strategických záležitostí. 

Společnost je v ohrožení, ale není ve válce, to je falešná metafora. Vojenské vlastnosti, řekněme i ctnosti, jako by neměly ve vládě protiváhu, jako by jim všichni podléhali jako myš zraku kobry. Nebo snad někdo namítl, třeba paní ministryně Maláčová, že v případě přítomnosti otců u porodů by stačilo požádat rodiče, aby přítomnost otců u porodů v zájmu hygieny uvážili? Protože se lidem ta možnost nedala, už se nikdy nedozvíme, jak by reagovali. 

Co mě však vysloveně pobouřilo, bylo hned zkraje explicitní nařízení vlády, že si nikdo ze zdravotníků nesmí vzít v době nouzového režimu dovolenou. Tohle tedy opravdu mohli naši politikové nechat na primářích jednotlivých oddělení. 

V osobních „príhovorech“ se nám lichotí, jak jsme uvědomělí a solidární a lepší než zbytek světa. V oficiálních dokumentech se nám nedůvěřuje a jedná se s námi jako s podřízenými.