Stanislav Křeček je nejen mužem kontroverzí, ale i falešných dilemat. Záminkou k nim se mu v poslední době stala otázka, zda má být otcům umožněna účast u porodu i za nouzového stavu v situaci virové epidemie.

Upozornil na sebe výroky, které poodhalují nejen jeho svéráznou koncepci lidských práv, ale i jeho voluntaristické pojetí úřadu. Jeho vůle je v něm zjevně povýšena nad zákony i nad principy, na kterých stojí náš právní řád. Stanislav Křeček se rovněž projevuje jako právní decisionista, rozhodnutí o výjimečném stavu podle něj totiž ve svém důsledku ruší skoro vše, co jsme doposud považovali — k podle Listiny základních práv a judikatury Ústavního soudu — za základní práva.

Ještě v polovině března Stanislav Křeček vnímal současnou situaci jako příležitost pro kritické tázání: „Nežijeme nyní v čase, kdy je příležitost se zamyslet nad tím, co jsou to ta opravdu základní lidská práva? Ta opravdu nezcizitelná? Zda to není spíše právo na život, svobodu, lidskou důstojnost a sledování osobního štěstí s tím, že mnohé z toho, co jsme považovali za samozřejmé nejsou ani tak práva jako spíše možnosti, které se ve vymahatelné právo mění jen za dobrého počasí, které nyní zrovna neprožíváme? Nevím, odpovězme si každý sám…“

Na začátku dubna má Křeček již po ruce odpovědi, které každého, kdo má alespoň nějakou znalost ústavně-právní argumentace, překvapí: „Záleží na tom, co si představíme pod slovem lidské právo. Já si tento termín rezervuji pro základní lidská práva, která za žádných okolností nesmí být omezena. Právo na svobodu, právo na důstojnost člověka, korona nekorona — nesmí být omezeno. Jestli něco lze omezit, jestliže něco zvažujeme nějakými testy proporcionality, tak to není podle mého názoru právo. Ale je to jedna z možností, která je nám dána společností za dobrého počasí.“

Tím, co není právo, ale pouhá „módní záležitost“, pak nemá smysl se vůbec zabývat. To samé platí i pro veškeré (!) stížnosti na praktické fungování některých porodnic, respektive zbytečně necitlivé zacházení s rodičkami, jež se „rodí v hlavách některých lidí“.

Zaměřme se na „obecné“ pojetí základních práv Stanislava Křečka. Stranou můžeme nechat banální postřeh, že „právo na svobodu“ je u Křečka spíše něčím abstraktním — jistě omezeno je jinak třeba u osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Názor, že pokud něco může být omezeno, není to základní právo se vymyká standardní evropské právní doktríně.

Jen v krátkosti: omezení základních práv jsou běžná, meze základních práv — kde přímo neplynou z Listiny samé — však mohou být upraveny jedině zákonem. Je třeba dbát „podstaty a smyslu“ ustanovení o mezích základních práv. Z toho se mimo jiné odvozuje test proporcionality takového omezení. To musí být vhodné k naplnění stanoveného cíle, potřebné ¬— tak aby zásah do základního práva byl co nejmenší — a přiměřené ve smyslu vážení daného práva a kolidujícího práva či veřejného zájmu.

Stanislav Křeček má však své binární pojetí. Na něco buď právo máte, nebo nemáte — jako kdyby mluvil jako bývalý předseda Sdružení na ochranu nájemníků o právech nájemce podle občanského zákoníku. I tam by to mohlo být problematické. Jde-li o základní práva — to, co se základními právy v naší Listině a soudní praxi nazývá — je něco takového naprostým nepochopením nebo manipulací.

Se zlou se nicméně potáže, kdo by chtěl na Křečka zkoušet „…tyhlety proporcionality“. Za takové situace by snad Křeček učinil lépe, kdyby o lidských právech pomlčel, jak mu to navrhuje ústavní právník Ladislav Vyhnánek.

Je samozřejmé, že i základní práva a to, jak se s nimi má zacházet, mohou být předmětem kritických úvah nad rámec výkladu platného práva. Můžeme se kromě roviny „čistě“ právní zabývat i tím, co jsou lidská práva coby práva morální. Lidská práva nejsou zjevenou pravdou.

Můžeme o lidských právech pochybovat, hledat pro lidská práva zdůvodnění a snažit se definovat jejich obecnou roli v politice; například jako ochrany před utrpením a strachem působeným ze strany arbitrární moci. Výsledkem takových úvah může být, že lidských práv, jimž budeme připisovat obecnou platnost či univerzalistický nárok, najdeme jen poskrovnu.

Jednotlivé roviny uvažování o lidských právech bychom nicméně neměli zaměňovat. Jak říká Stanislav Křeček: Neměli bychom z toho prostě dělat „guláš“.

Celou Křečkovou argumentací prostupuje jeho proklamovaný program v úřadě, totiž být obhájcem práv „většiny“. „Naši lidé“ neřeší zbytečné problémy, se kterými přicházejí všelijaké menšiny. Pokud mají nějaké problémy s úřady, tak to nejsou problémy lidskoprávní.

Takříkajíc jít vždy s davem (respektive se významně odkazovat na podporu údajné široké masy příznivců) — to se nejeví jako úplně nejšťastnější pojetí úřadu ombudsmana. Stanislav Křeček se tak stává jakýmsi samozvaným tribunem lidu, nikoli skutečným ochráncem práv.

Neskrývané pohrdání, které Křeček dává pocítit lidem s odlišným názorem, ať už je to část odborné veřejnosti, novináři nebo jeho zástupkyně v úřadě, jež má s lidskoprávní agendou mnohem více zkušeností nežli on sám — to je v rozporu s prostou lidskou slušností.      

Sama otázka, zdali přítomnost otců u porodu je záležitostí lidskoprávní, nebo jde o pouhou možnost ve smyslu dobrodiní umožněného okolnostmi, které může být bez dalšího — za nouzového stavu — odejmuto, by se mohla zdát sice ne marginální, ale v kontextu jiných zřejmých zásahů do základních práv za současného „nouzového stavu“, relativně málo důležitá. I pakliže přijmeme první odpověď, neznamená to rozhodně jednoznačný závěr, že přítomnost otce u porodu nemůže být v současné situaci vyloučena.

I základní právo, jak jsme viděli, lze — ze stanovených obecných důvodů — omezit. To platí u naprosté většiny základních práv v naší Listině, jakož i u práv zaručených Evropskou úmluvou o lidských právech.

Stanislav Křeček by však měl zřetelně rozlišovat, co je jeho vlastní názor, který ve svém úřadě nemůže bezmezně prosazovat, a co je prostě stav věcí — tedy co jsou normy a principy, podle kterých náš právní řád funguje. Ve svém úřadě je jimi rovněž vázán a neměl by je zpochybňovat, kdykoli se mu zlíbí. Respekt k zaručeným právům a svobodám občanů by měl být u ombudsmana samozřejmostí.

Právo na rodinný život, které zde připadá v úvahu, figuruje v naší Listině částečně mezi „základními právy a svobodami“, dílem mezi právy hospodářskými, sociálními a kulturními. U těch je standard ochrany poněkud mírnější, přesto nemohou být „vyprázdněna“ a zachovávají si status práva, jehož se lze — byť v mezích prováděcích zákonů — domáhat.

Ani ona tak nejsou pouhými „možnostmi“ pro naplňování svobody, respektive dalších práv, které lze bez dalšího odejmout, přestože se jejich realizace odvíjí od praktických možností společnosti. I zde by někdo mohl obecně argumentovat — a někdy se tak i děje — v konzervativním „křečkovském“ duchu, že jsou až celkem moderním výdobytkem, společnost se v minulosti „zdárně vyvíjela“ bez nich, respektive že „nejsou pro řádné fungování společnosti zásadní“. Stanislav Křeček jako bývalý sociálně-demokratický politik by s takovýmto hodnocením patrně nemusel být úplně spokojen.

Možná by si tak Stanislav Křeček měl některé otázky položit znovu a být kritičtější sám k sobě. To by mu k autoritě u široké i odborné veřejnosti posloužilo více než nedomyšlené proklamace a arogance.