Stanislav Křeček jako ochránce práv, nebo tribun lidu?
Jan VenclíkStanislav Křeček, jak mu radí ústavní právník Ladislav Vyhnánek, by udělal lépe, kdyby o ústavních právech mlčel. Jedině tak se mu podaří přečkat čas v úřadě ombudsmana bez dalších ostud.
Stanislav Křeček je nejen mužem kontroverzí, ale i falešných dilemat. Záminkou k nim se mu v poslední době stala otázka, zda má být otcům umožněna účast u porodu i za nouzového stavu v situaci virové epidemie.
Upozornil na sebe výroky, které poodhalují nejen jeho svéráznou koncepci lidských práv, ale i jeho voluntaristické pojetí úřadu. Jeho vůle je v něm zjevně povýšena nad zákony i nad principy, na kterých stojí náš právní řád. Stanislav Křeček se rovněž projevuje jako právní decisionista, rozhodnutí o výjimečném stavu podle něj totiž ve svém důsledku ruší skoro vše, co jsme doposud považovali — k podle Listiny základních práv a judikatury Ústavního soudu — za základní práva.
Ještě v polovině března Stanislav Křeček vnímal současnou situaci jako příležitost pro kritické tázání: „Nežijeme nyní v čase, kdy je příležitost se zamyslet nad tím, co jsou to ta opravdu základní lidská práva? Ta opravdu nezcizitelná? Zda to není spíše právo na život, svobodu, lidskou důstojnost a sledování osobního štěstí s tím, že mnohé z toho, co jsme považovali za samozřejmé nejsou ani tak práva jako spíše možnosti, které se ve vymahatelné právo mění jen za dobrého počasí, které nyní zrovna neprožíváme? Nevím, odpovězme si každý sám…“
Na začátku dubna má Křeček již po ruce odpovědi, které každého, kdo má alespoň nějakou znalost ústavně-právní argumentace, překvapí: „Záleží na tom, co si představíme pod slovem lidské právo. Já si tento termín rezervuji pro základní lidská práva, která za žádných okolností nesmí být omezena. Právo na svobodu, právo na důstojnost člověka, korona nekorona — nesmí být omezeno. Jestli něco lze omezit, jestliže něco zvažujeme nějakými testy proporcionality, tak to není podle mého názoru právo. Ale je to jedna z možností, která je nám dána společností za dobrého počasí.“
Tím, co není právo, ale pouhá „módní záležitost“, pak nemá smysl se vůbec zabývat. To samé platí i pro veškeré (!) stížnosti na praktické fungování některých porodnic, respektive zbytečně necitlivé zacházení s rodičkami, jež se „rodí v hlavách některých lidí“.
je minimálně nestandardní. Je známo, že v době, kdy byl zástupcem ombudsmanky Anny Šabatové, docházelo mezi nimi k jistým názorovým rozporům. Křeček se vyjadřoval kriticky k nálezům Šabatové, /což ombudsmanka pochopitelně nesla nelibě/.Na druhé straně měl svou vlastní agendu, kterou mu Šabatová přidělila, a do té mu nijak kriticky nezasahovala, takže situace byla asymetrická.
Teď došlo k tomu, že Křeček nedovolil své zástupkyni, aby pokračovala v šetření ohledně zákazu přítomnosti otců u porodu, a tuto agendu jí odebral.
Z jeho komentáře k celé věci vyplývá, že stížnosti občanů na zákazy a omezení, které vláda vydává v době nouzového stavu, nebude jeho úřad zřejmě vůbec přešetřovat.
Není to tedy jen problém otců u porodu, ale jde o daleko větší průšvih - o to, že ombudsmanem je člověk, který má na přezkum správnosti konání úřadů vůči občanům velmi kuriózní názor. To jest, že vláda může dělat co jí libo a žádný přezkum nebude.