Zní to trochu jako špatný vtip. Ochráncem práv slabých a diskriminovaných se stal Stanislav Křeček, veřejný ochránce diskriminace a práv většiny. Nominant prezidenta urážející Romy, zvolený většinou ANO, KSČM, SPD a části ČSSD, které v politice etablovali voliči odmítající práva menšin i agendu lidských práv jako celek.

Musejí být spokojení. Asi jako předseda DSSS Vandas, který Křečkovi pogratuloval, protože jeho zvolení je druhá nejlepší varianta po zrušení celého úřadu.

Volba Stanislava Křečka veřejným ochráncem práv potvrdila nejtemnější očekávání. Další bitva, ve které zvítězil názor, že diskriminovaní by měli držet úhel a zůstat zticha, klidně na dně, kam beztak patří. Z nejvyšších pater politiky a veřejných institucí vane zápach nevětrané „čtyřky“, kde se Luděk s Edou bez problémů shodnou, kdo jsou ti špatní, kteří můžou za jejich zkažené životy.

Přestože celý ten průšvih zásadně přesahuje problematiku etnické diskriminace ve vztahu k Romům, (kterou tady v Čechách i přes odmítání Stanislava Křečka velmi dobře umíme), budu jeho zvolení hodnotit právě z pohledu Romů. Byli to Romové, které jako nominant prezidenta vyzýval v DVTV k tomu, ať jsou víc vidět, protože „mu tady ty romské osobnosti chybí.“ Ať se o svou agendu staráme jaksi sami.

Škoda, že nežijeme v nějakém bájném romském státě, po kterém někteří romští aktivisté stále volají. Tam by podobná výzva mohla padnout na úrodnou půdu. „Bohužel“ jsme občané České republiky a musíme spoléhat na české instituce, volit české politiky a chodit do českých škol.

Můžeme samozřejmě odejít někam do Anglie nebo třeba na Měsíc, což by byla vůbec ta nejlepší varianta. (Slovy už bývalé paní prodavačky z knihkupectví „Každý přece ví, že normální barva je bílá.“)

Romské osobnosti tu ale i přes nevědomost Stanislava Křečka jsou. Opakovaně se pokoušejí probojovat do politiky, kde o ně — kupodivu — zas tak moc politických stran nestojí. Najít se dají leckde, třeba právě mezi právníky v úřadě ombudsmana, v Radě vlády pro záležitosti romské menšiny, v Muzeu romské kultury, na scéně i za ní, v komerční sféře i ve veřejném životě.

Jestli nás něco spojuje, pak je to nutnost obnovovat v sobě víru, že věnovat část svého života pro komunitu nebo se exponovat i přes odpor rodiny, i v roce 2020 dává smysl. Nikoho nepřekvapí, že nás spojuje také frustrace. Spoustu Romů nebo jinak orientovaných aktivistů opakovaně vede a vedla k rozbrojům, odchodům z veřejného života a znám bohužel i smutný případ sebevraždy.

Když tohle píšu, jen několik hodin po zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem, jako členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny „už to dostávám“. Dotazy, zda budu rezignovat, co budeme dělat, jak se za Romy postavíme.

Zvolení Stanislava Křečka, avizované demonstrace Milionů chvilek pro demokracii a otevřený prostor sociálních sítí ale donaha odhalují ještě větší společenský problém. Rozdělenou společnost. Zákopy a mantinely, ale i pojmenování, označující ty druhé pitomce, kterému všichni rozumíme, protože už máme tuhle rozdělenost pohodlně usazenou v kolektivním vědomí.

Několik hodin po zvolení nového veřejného ochránce práv si proto zas a znova kladu otázku, kde je prostor pro jednání, pro hledání shody, jak a zda vůbec můžeme najít společný bod, ze kterého můžeme zákopovou válku překonat?

Všichni vnímáme, že jsme v krizi demokracie. Hodnoty, které vedly k její obnově před třiceti lety, velká část společnosti odmítá. Ti, kteří byli tou vlnou vyneseni do politiky, zvolili Stanislava Křečka veřejným ochráncem práv.

Nezbývá než voličům ANO, SPD, KSČM a ČSSD popřát, aby se jim nikdy nestalo, že spadnou na dno nebo se stanou oběťmi diskriminace. Zastání u svého ombudsmana budou totiž hledat velmi těžko.